„Hele, zázrak, viděli jste to
… no, měl jsem se točit, ale že uhraju i sedmu … s takovou kartou … no
zázrak, no!!!" – bylo celým lokálem slyšet samozřejmě Toho, co vyhrál.
Číšník teď nemůže, má plné
ruce práce, tak ho to ale zajímá, že alespoň uši straží a kuchyň okřikne:
„Ticho s tím nádobím, dyť to rozflákáte!!!"
… a slyší: „Jakejpak zázrak, pitomost to je,
pitomost, zanďour to musí dycky vohlídat, říkám dycky!!!" – a pěstí „Bum!!!" –
zazní rána do stolu. „Už děda mě to učil…,“ rozčiluje se ještě ten postižený
a: „… na první stránce mariášové učebnice
se to píše!!!" – dodává.
Ale „Zanďour“ se brání: „Jo,
jo … kecy, kecy, ale dyž musíš barvit, vod druhýho štychu barvit, tak co
s tím plonkáčem uděláš … co?“
Ještě chvíli se tak
pošťuchují, zapojí se i Čtvrtej, ten co pauzíroval: „Hele, když mluvíš o
zázraku, tak já vám teda něco povím, opravdovej zázrak, to jsem teda zvědavej, co vy na to…“
„Co mícháš!...“ – okřikne
výherce bývalý Zanďour.
„Já zapomněl, promiň … tak to sejmi!“ –
rozdávající k tomu po pravici.
„Hele, říkám, opravdovej zázrak. Byla na hřbitově,
vezli tam urnu dědovu, že ji dá babičce pod dekl, aby byli spolu.“
Karty zatím rozdány, vráceny do talonu a
zvoleno: „Barva! … dobrý?“
„Dobrý!“
„Maminka, s tím svým … no víte?“
„Neprotahuj to, dobrý?“
„Jo, dobrý. A jak říkám, nikdo nikde. Hřbitov je na
vršíčku, vidět široko daleko. Nikdo prostě nikde.“
„Hraješ,
nebo co?!“
"Jo jo! … nikdo nikde a dekl, pánečku, to je nějaká
váha, ta deska na hrobě. Ani pohnout s tím ten Její nedokázal, i když máti
pomáhala, ani o centimetr!“
„Tak hraješ? Kule! … a sedum
na konec!" – oznamuje Volitel a s uspokojením dodá: Sedum kulí jako
v Sarajevu … ty zázraku jeden, teď se ukaž!“
Spoluhráčí přepočítávají
list, rozvažují nad rozložením a vzpomínají, jak karty šly ve hře minulé – té
zazračné. Pauzírující si odskočil, číšník přináší nové pivo a Vypravěč do toho:
„No, nikdo nikde, tak se tam s tím
mořej, a najednou…“
„Nech
už toho, čerstvý pivo, napij se!“
Ale číšníka to zajímá:
„Povídej, povídej…," - a s pootočením na netrpělivého: „… hele času na to,
aby tě obrali, máš ještě dost!“
„Co najednou?“ – to tu už je
i ten ze záchoda.
„Najednou dědeček, za nima stojí dědeček, takový nic
fousatý v klobouku a s holí.“
„Tak hrajem, pánové, je to sedum
v kulích, co vy na to?“
Vypravěč je „dobrej“ a
současný „Zanďour“ kouká do karet, jako by to viděl poprvé. A to je
příležitost:
"A že prej 'Nejde to, že jo, nejde!'“ – a dědeček holí šťouchne do desky. „A kde máte urnu?“
Aniž si uvědomili, odkud je tak informován, máti
s Jejím současně: „V autě, v autě…!“
„Tak ji doneste!“
„Tak
co, flek, nebo dobrý?“
„Počkej ještě, musím to
propočítat, zanďour má zodpovědnost…,“ – na to Zanďour, „sám’s to říkal!“
„Co vám budu povídat, jak tak se vracejí
s tou urnou, dědeček se zrovna
narovnává, vytahuje právě hůl z pod té odtažené desky. Pěkně vyhrabali
hlínu, akorát tak, aby se tam urna vešla, zahrabat a … ale to už dědeček…"
„Flek!“
vyhrkne ten poslední: „Na hru i na sedmu!“
A teď je na přemejšlení zase
Volitel. Drbe se v bradě, něco mu neštymuje.
„Tak co? … musím letět!" –
číšník na Vypravěče, kterej je teď mimo hru, čekaje, kam až to ti dva
vyflekujou.
„… no, to dědeček už na druhé straně s tou holí …
a deska je ve chvíli na svém místě. Plácne se do dlaní ... 'a je to!' – prohodí
s uspokojením.“
„Vejš!“
„Na co!“
„Na vobojí!“
Jo jo, mariáš, to je horší
než šachy, když se začne flekovat. Teď se zase špulí „Zanďour“ a má o čem
přemýšlet.
„Tak dál!“
„No … maminka kytky na ten hrob,
v květináči, ty vydržej, trochu porovnat, desku otřít, ten Její jí pomáhá,
oba ohnutý, konečně hotovo, ještě dědečkovi poděkovat.“
„A kvůli tomu zdržuješ? No to
je teda zázrak, opravdu, ty … Zázraku jeden!" – se ozval Ten s kulema.
„Vyšší, na obojí!“ – vykřikne
do toho Zanďour!
„To si troufáš…“ – na to
Vypravěč.
„Tak bacha, to si musím rozmyslet … co ty to tam skrejváš…“ – uvažuje nahlas
Ten s kulema.
„No, nikdo nikde, jak říkám, hotovej
zázrak, nikdo nikde!“
„To mu ani nepoděkovali?“
„Nikdo nikde, prostě zázrak, do široka do daleka
vidět, jak se zjevil, tak se odjevil, nikdo nikde, nebylo komu poděkovat,
opravdovej zázrak!!!“
„Na
sedmu zvedám!“
„Dobrý…“ – a konečně se
hraje.
Číšník odcházející za svou
službou, automaticky otočí oči vzhůru,
zaslechnuv ještě Vypravěčovo: „Opravdovej
zázrak, fakt, tak se stavili v kostele,
aby za tu pomoc poděkovali tomu nahoře.“
A hra? Zázrak, opravdovej
zázrak. Nikdo neplatil ani „šesták“. Sedma uhraná nebyla, ale tichá stovka ano.
Opravdovej zázrak.
mw
