čtvrtek 31. října 2013

Pojďte si nezapálit s Milanem Brožem

Na blogu http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/ je uveřejněna další kapitola z knihy Milana Brože Pojďte si nezapálit.
Knihu ilustroval malíř Jizerských hor Václav Kocum.
Zde malá ukázka ze 4. kapitoly:

Nebudu vás dlouho napínat, jak to dopadlo, myslím, že
jsme se všichni pozvraceli, domů se vrátili celí bílí, zelení, průhlední a já nevím jací,
pochopitelně to z nás táhlo na sto honů, doma všechno poznali, jak jsme si to pak
řekli, a všude byl „cajmrsk“ asi tak stejný. Náš poklad jsme tenkrát zakopali pod
tím horním obloukem, označili jsme ho nenápadným kamenem, abychom věděli,
kde poklad v budoucnu najít. Od našich domovů to bylo deset patnáct minut.
Šly dny, nikdo z nás neměl další chuť na kouření. Po několika měsících jsme se
vypravili, že poklad vykopeme. Byly dva názory, co s ním. Prodat starším klukům,
oproti vlastní spotřebě, leč … Nenápadný kámen, který poklad označoval, byl tak
nenápadný, že jsme poklad prostě nenašli ani my, anebo ho našel už někdo před
námi, anebo nás špehovali ze Staré Vyhlídky a šlohli nám ho. To je asi – dnes si
myslím - nejpravděpodobnější. Na dlouhou dobu to však každopádně bylo první
a poslední vážné, seriozní kouření za vlastní peníze, stran mé osoby.

úterý 29. října 2013

Přání České republice


Včera jsme vzpomínali 95 let od vzniku samostatného Československa. To sice už pominulo, ale důležitá je zde ona samostatnost. Ráda bych do dalších let samostatného trvání naší republice něco popřála. Přemýšlela jsem co. Při pohledu na současné dění, které mi mimochodem připadá velmi tristní, mě napadla myšlenka, kterou jsem objevila na jedné internetové diskuzi. Lidé se tam zamýšleli nad tím, zda lze definovat slušnost a co to vlastně slušnost je. Objevil se tam zajímavý názor, který připomněl Desatero. Že jeho dodržování vede ke slušnosti. Přeji tedy naší České republice jak slušné politiky, tak slušné občany. Ono totiž obojí souvisí. Na jedné straně se říká, že ryba smrdí od hlavy, což v tomto případě znamená, že důležití jsou právě ti, kteří nám vládnou, ale také se říká, že vláda je zrcadlem národa, což zase znamená, že je také důležitý stav nás občanů a že máme takovou vládu, kterou si zasloužíme. Vidíte, že to není jednostranné a záleží na každém jednotlivci. Můžeme tedy s naší slušností začít hned, každý sám u sebe. Přeji nám všem v naší přeměně či proměně mnoho zdaru.

Ještě na vysvětlenou. Nespojujme prosím Desatero s církví. Málokdy měly tyto dva pojmy něco společného. Poznal to na vlastní kůži jak například kníže Václav, který Boha upřímně miloval a zjistil, že mnoho a mnoho lidí křesťanství sice přijalo, ale pouze povrchně, aniž by toto učení pochopilo. I další státník Karel IV., jenž do kaple sv. Kříže na hradě Karlštejn vstupoval bos, čímž vyjadřoval úctu Nejvyššímu, vyzval církev, aby učinila přítrž svému nemravnému životu. A nakonec i Tomáš Garrigue Masaryk, jehož jeden citát zní takto: „ Ježíš podával náboženství čisté, nerozhárané, klidné, jasné, nemlhavé“, vystupoval velice kriticky proti církvi. Ne, opravdu se nemylme, a už vůbec nezavrhujme nejlepší rady pro náš život, které jsou v Desateru ukryté, jen proto, že je někdo zneužil. Ony zde byly ještě mnohem dříve, než si je dala církev do svého „programu“ a začala se jimi ohánět, aniž by je sama ctila, či je vůbec chápala. Však ji také náš první prezident nazval politickou organizací, které jde jen a jen o moc.
Jaroslava Očenášová

neděle 27. října 2013

Partie začíná

Tak, konečně po volbách...
… tolik toužebně očekávaných. Volba byla tajná a nyní už je vše jasné, očekávání je za námi, volba je nabíledni, barva je na stole, už víme, kdo vyhrál, kdo ne, kdo neprohrál a kdo jo! … ale víme opravdu? Barvu známe, pravda, ale hrát se teprve začne, do karet hráčům nevidět, kdo jaké trumfy … jen co sami chtějí ukázat. Hra začíná, dívejme se, pozorujme, šanci má i ten zdánlivě bez trumfů, tak zpropadeně jsou karty rozdány, a kdo jaký list má na ruce, ukáže teprve budoucnost a ta hra.
Proklamace, proklamace, víme víme, všichni chtěli k hráčskému stolu, všichni se chtějí zúčastnit hry, sliby, sliby … čestnost, poctivost … dobrý úmysl, vše pro lid, pro národ, pro str… ale né, to raději né, ale pro stát, to tedy … proč by né, že?  A volit se muselo, ti, co nehráli v partii minulé … no, uvidíme, zato většina těch hráčů přítomných v minulosti … hra byla falešná, to se nedá svítit, a kdo falešně hrá, ten sám přece je … dosadit si umíme. Tak budeme teď s napětím očekávat  tu partii novou. Vynese-li vůbec někdo, bude-li mít tu odvahu … a když ano, nedostane hned vzápětí flek jak Brno. No, kdo ví. Všichni chtějí totéž, jen jinými cestami k cíli dojít. Tak nevím, je důležitější ten cíl, či ta cesta sama. A když za stejným cílem, na cestě snad lze se domluvit, ne? Ale to už je věc těch hráčů, jak těch nových, tak těch bývalých, pozor!!! – hrají i ti, co právě pauzírují. Dívejme se pozorně, jaká že to hra bude. Nepochybně, kdo za svým cílem (a cíle jsou stejné, jak jsme si všimli) stojí, kdo to myslí vážně, jistě bude i přístupnější ke hře férové, tedy i  k domluvě. Dámy a pánové … partie začíná.
Milan Brož

pátek 25. října 2013

Z hráze neskákejte ani do vody, ani do parku


Cedule
Hráz jablonecké přehrady. Autor: Václav Kocum
Všimli jste si? Já ano, ale … abych se přiznal, až teď. Celá léta, kdy se v poměrně krátkých intervalech, ať sám se psem, nebo jindy, když se psem vezmeme s sebou i paní, po hrázi naší krásné přehrady  procházím, jsem ji neviděl. Až teď. A žasnu … tedy civím, to ale vlastně pokaždé, když tu jsem, civím na tu nádheru, přes vodu na Jizerky, na paneláky, za ty roky, už jsme přivykli, a také se trochu schovaly, tedy ty paneláky, za vzrůstající stromy, civím i na stranu druhou, jižní, směrem k městu a dolů přímo pod hráz, ten park tam, upravený, plný lidí, psů dovádějících, a tak. Pohledy ty jsou vždy jiné, za rána a slunce východu, v pravé poledne, při západu, za mlhy, sněhu … zamrzlé vody… no však všichni Jablonečtí víme, že!

Cedule. Autor: Václav Kocum
Až najednou … cedule!  „ZÁKAZ SKÁKÁNÍ Z HRÁZE DO VODY“  - tak, a mají utrum, ti skákači, že jo, cedule se holt poslechnout má … ne? … anebo ne! Čert ví, … ale že se skákalo, skáče a skákat bude, to si můžeme být, a to včetně těch „cedulmajstrů“, co to tam pověsili – snad povodí, či magistrát … to si můžeme být jisti, předpis je holt předpis, a mládí je zas mládí.

Prošel jsem hráz tam a zpět. A ještě jednou, ale nic. Ptáte se mne: „Co nic? Jaké nic? Vždyť je tam ta cedule!“ … Nic je nic, prostě NIC. Tak mě to napadlo … no … co na straně druhé. Ale tam, tedy na straně opačné, … lépe protilehlé, … ještě lépe – na té, co není voda, tedy co je těch dobrých dvacet třicet metrů dolů, nic, cedule žádná. Napadá mě tedy, a myslím, že po právu a zcela logicky, na této straně že tedy zákaz skoku z hráze neexistuje. 

Překonávám první překvapení a pak, věren logickému uvažování „silnějšího“ pohlaví, vyvozuju: „ No jasně, záchranáří, hlídky, potápěči, kolik aut,  … ne-li vrtulník, … a tak, a když to dobře dopadne, špitál, … to všecko jsou nějaké prachy, to něco stojí, to je fakt, a v dnešní době, no řekněte!“ a myšlenky mi letí dál:  „Ale na straně druhé, to je něco jiného, tam je to jasné a bez rizika. Vteřinka, skokan si skočí … letec zaletí,  a je hotovo, ještě  zavolat službu pana Kop…," - ale né, nejmenovat, aby někdo nenapadal za neoprávněnou reklamu, - „… prostě jedno auto, je to blízko, zakopat a … no řekněte, vyjde to daleko levněji a ještě to platí pozůstalí.“  Tak snad, chtělo by to,  na tu stranu, myslím na tu jižní, a jen pro pořádek – ne? … tam umístit, když tam není zákaz, tu ceduli … a když už né přímo s povolením, tedy alespoň s výstrahou, že „Na vlastní nebezpečí“! 

Nemyslíte?
Milan Brož
Hráz směrem k parku. Autor: Václav Kocum

středa 23. října 2013

Tajná volba


A znovu volit, jako v mariáši, v pauzírovaném, jedenkrát za čtyři … hry … roky, ta podobnost. Samozřejmě, když to složím, když s tím souhlasí ostatní, volí se dříve, rychleji … a hra dohrána nebývá. Jo, také se to stává, zvláště ke konci večera, když se vyhlásí: „Červené eso dodá!“ … a poslední hra se hrát musí!  To bývá, pane, pak složených her.

„Hele, seš na řadě, tak vol! … Vole!“ … pardon, chtěl jsem říci, jen mi to tam tak vyklouzlo, chtěl jsem říci „Občane!“

„Ale co, pro pána krále, co volit?!“ Tady na tom místě „Tfuj … tfuj … tfuj!“ –je třeba třikrát obejít židli, se tento … mnich, né? Ale jestli to pomůže, se uvidí až při volbě následující. Teď je třeba volit teď, z toho co v ruce … pardon pardon, v obálce. Červený, Kule, Zelený, Žaludy … od ničeho nic a dohromady pěknej maglajs, když zavolím tyhle, který druhý mi pomůžou, ani jedny nemám v ruce tak srovnaný, aby rozhodly samy… a o ostrejch, dobírákách netřeba ani hovořit. Ňákej hlas se najde, to jo, to by bylo pěkných čtyřicet, to by se i stovečka mohla podařit … no jo, ale jsou to ty pravý, taky bych mohl mít jen tu hlášku, o ty desítky přijít a v tu chvíli je to sto proti.

Fakt není, co volit. Do Malýho je to nesmysl a Velkej, … a oflekovanej … to by mohla být úplná katastrofa … ach, kdybych věděl, co držej v ruce spolu/proti hráči. Ale takhle??? A kde mám záruku, když to budu chtět sbalit, že to bude dobrý? … no… kde?

Tak ještě jednou, po pořádku. Toho Malýho, to ne, to ne, Velkej, toť  sebevražda. Oranžová – hele, bacha, co jejich slavnej šéf a ekonom Nedělka, tam jsme se tehdá začali propadat, pamatujete! ... rozdal před volbama brebendy nemakačenkům všem… a rozdával by dál. A ten jejich … no, ten kůň, ten Grosák, ten si pomoh‘, co. Tak ty né!
Modrou, prosím, prosím … modrá je dobrá. No jo…no, ale není modrá jako modrá. Ta současná, řekl bych, trošku „vyšisovala“, co? Měnili až vyměnili … až domněnili. Jo nové tváře … kde kde … no snad ten zpěvák, ne, ten ze Slovenska, ten Naď, to není rodina? … no, no tak né, no, ale … stejně na to snad ještě ani není ten pravý „nečas“, né?  Ty taky né! Musíme vejš, ty nejlepší, Ty „top“ … no nevím, nevím, koukněte, to kníže se celej komunistickej věk ukrývalo kdesi v Rakousích a proslýchá se, že s Komunistou, aspoň ve svých lesích, byl za dobře, … taky neumí češsky, a … a ten, zeptejte se na jihu, tam, pod tím mostem, co Křižík zelektrifikoval, jo, v Bechyni, jakej že to je pěknej kalousek ten kumpán jeho. Tak ne, ty také ne!
Jama Oto Toto Moto, toho Kanimuru, prosím vás, ten je chytrej nad Fšechny, no jen ho chvíli poslouchejte … lepší, kdyby zůstal na tom ostrově Honšů, nebo Kjúšú nebo Hovajdú, či odkud vlastně ten Japonec je. …a prej že z Moravy. No tak, to je úsměvné, ne, a … jasný, toho taky né!
Tak snad zkusit toho Děduše, co? To by snad marný nebylo … a umí, prej, řídit! No jo, ale kdo dneska řídit neumí, žejo!  Každej, to už není žádná výhoda. A na Slovensku prý má popotahování … taky je to Slovák, co s ním tady, a bohatej pán … jo jo „panská láska po zajících skáče“ … to je starý – bacha – ale moudrý.  Hm, hm … tak toho taky né. Pro pána Krále, LIDI, tak Koho???

Leda že … by … po mariášnicku, tajná volba, no přece „z lidu“!
Milan Brož

Reakce na publikování nesmyslu o výsevu vlastních semínek

„… nebo … že by … trvalky!“


Prosím vás, nechte toho, já už těch nesmyslů mám opravdu plné zuby … kam na ty – s prominutím – hovadiny pořád choděj? Kdo to vymýšlí, kdo je na ta místa instaluje, že vůbec jsou slyšet? … co to je za lidi? … odkud přišli a z čeho a za co jsou placení? … je tady vůbec ještě někdo normální? … nemůžete mi někdo odpovědět? … nebo snad nenormální jsem …? … ale né … to né, ta šílená doba by však dokázala z člověka, … ale, ale, co to je za úvahu? … kam jsem se to posunul? … to nééé … nebo snad, že by? … nechte toho, neútočte na mě, já nic nevysévám, víte, já na to vyzrál … víte!!! … na mě si s těma semínkama nepřijdou, ... i kdyby, … no však víte, … víte, já totiž mám trvalky!!! Milan Brož

pondělí 21. října 2013

Chtějí nám zakázat výsadbu z vlastních semínek?

Po e-mailu se šíří výzva k podpisu petice za zachování rozmanitosti druhů osiv. Na stránkách tohoto blogu byl poskytnut prostor pro uveřejnění, i když věc nebyla dále ověřena či prověřena.  



Původní zpráva: ________________________
>
> Předmět: Předmět: naléhavé! petice proti plánovanému zákazu soběstačného domácího osivaření! Odeslání do konce měsíce října!
>


Milí přátelé a kamarádi, předem se omlouvám všem, kdo už raději nic nepodepisují a děkuji všem, kdo to podepíšete. Já sama si pěstuji vlastní semínka, protože jsou již uspůsobena místu, kde rostou a jsou také odolnější místním podmínkám a odolnější chorobám, které je u nás napadají. Budu to dělat dál i kdyby se to stalo zločinem. Jana Horne

---------- Původní zpráva ----------
Od:
Předmět: Fwd: naléhavé! petice proti plánovanému zákazu soběstačného domácího osivaření! 15 dní do konce!

Ahoj všem, podepsala jsem a šířím dál..
Věnujte tomu, prosím pozornost, je to důležité.
Šárka
---------- Původní zpráva ----------
Od:
Předmět: naléhavé! petice proti plánovanému zákazu soběstačného domácího osivaření! 15 dní do konce!

Ahoj, do konce října nezbývá moc času, je potřeba sehnat ještě necelých 3000 podpisů, proto prosím šiřte, jak jen můžete!
Jde o svobodu pěstovat si vlastní jídlo z vlastních semínek, jinak budeme v područí velkých osivářských společností a budeme za každý semínko platit jak mourovatý.
petice tu - dole (pravý horní roh dát: "Select language" - vybrat jazyk a pak kliknout na Czech, zbytek Vás už navede).
šiřte prosím už dnes!!
díky!
elsa

Milí přátelé,
už brzy může být v celé EU trestné, když zasadíte semínka nebo sadbu, které jste sami sebrali z rostlin v předchozím roce, nebo které vám dal soused. Nesmysl? - Kéž by ... Evropská Komise nyní pracuje na návrhu zákona zakazujícího šíření osiva mezi drobnými zemědělci i běžnou populací. Každé semínko vsazené do země bude muset být podle návrhu registrováno. Zemědělci i spotřebitelé se tak stanou závislými na velkých osivářských firmách. Podle zveřejněného pracovního návrhu nařízení musejí všechny odrůdy splňovat požadavky pro průmyslově šlechtěné uniformní odrůdy. Staré krajové odrůdy a odr ůdy pro ekologick é zemědělství nebudou splňovat požadavky pro registraci. Přitom právě rozmanitost odrůd plodin je dědictvím a velkým bohatstvím, jelikož lépe odpovídají místním podmínkám daného místa. Odhaduje se, že v zemích EU zmizelo za poslední století 90% odrůd kulturních plodin. Uniformní odrůdy budou v nepříznivých místních podmínkách vyžadovat zvýšené dávky hnojiv, pesticidů, ... Ve skutečnosti však jde o omezení potravinové suverenity jednotlivých států, regionů a skupin. Čili o kontrolu nad potravinami jakožto stěžejního bodu kontroly obyvatelstva ve prospěch velkých nadnárodních osivářských firem. Více než polovinu světového trhu s osivy dne s ov láda j í pouhé 3 koncerny! Blíže jednak na http://biospotrebitel.cz/clanek/konec-zahradkaru-v-cechach-aneb-nove-narizeni-eu-o-osivech a také v přiloženém souboru bioZpravodaj 9/2013.

Posílám tuto informaci proto, že kdybyste chtěli vyjádřit nesouhlas s tímto připravovaným nařízením, můžete tak učinit zadáním svých nacionále na internetovou petici za udržení rozmanitosti osiv, která běží v řadě států EU. Z ČR je třeba do KONCE ŘÍJNA sebrat 5 tis. podpisů. V tuto chvíli je jich necelé 2000, jelikož lidé o tomto připravovaném nařízení nevědí. Věřím, že s Vaší pomocí se podaří potřebného počtu dosáhnout. Tato petice na na stránce h ttps://www.openpetition.de/petition/online/rozmanitost-osiv-v-ohrozen-proti-narzen-eu-o-osivech-ve-prospech-osivrskeho-prumyslu#googtrans(de%7Ccs). Do 4 okének je třeba zadat celé jméno, PSČ a město, ulici a číslo domu a nakonec e-mail. V okénku pod jménem pak vyberete stát (Česká republika je skoro na konci seznamu!). No a pak vpravo ťuknete na žluté okénko Podepsání. Pokud byste nechtěli, aby Vaše jméno bylo uvedeno na webu petice, zaškrtnete Registrace Anonymní vedle státu. Pokud by se Vám kolonky zobrazovaly německy, ťukněte na okénko a objeví se vysvětlující text, který se po chvilce střídá český a německý.

Podobné nařízení už pár let platí v USA. Semena tam dnes používaná v zemědělství jsou už jen genticky modifikovaná - přírodní osivo se nesežene. Kdo by pěstoval z přírodního osiva, které si sám uchoval z předchozí úrody, je považován za zločince (http://www.magnificat.sk/2013/05/geneticke-sialenstvo-alebo-kto-upravuje-a-privatizuje-prirodu/). Navíc genetická modifikace osiva zahrnuje i fakt, že ze semen těchto GM rostlin v 2. generaci už nic nevzejde. Proto si zemědělci musejí kupovat toto osivo každý rok nové právě od osivářský ch koncernů . Cena osiva je samozřejmě výrazně vyš&sc aron;í ...

Jedním z těchto nechvalně proslulých koncernů je firma MONSANTO produkující geneticky modifikované plodiny a světoznámý prý "neškodný" herbicid ROUNDUP, který zničí všechno kromě jejích GM plodin, jež jsou vůči němu imunní. Firma byla usvědčena z úplatkářství na vládní úrovni v různých částech světa (např. http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=494). Přikládám i krátký článek o první (!) dlouhodobé studii za 15 let, kdy byly na trh uvedeny geneticky modifikované organismy. Potkani byli po dobu dvou let krmeni geneticky modifikovanou kukuřicí a č& ;aac ute;st z nich navíc ještě o&scaro n;etřenou Roundupem. Výsledky studie jsou šokující - polovina těchto potkanů zemřela předčasně, měli obrovské nádory mléčných žláz a těžké poškození jater a ledvin. Odkaz na jiné výzkumy uvádí, že Roundup ve 3. generaci laboratorních zvířat způsobil neplodnost. Tato studie probíhala v utajení - když včelařští výzkumníci poukazovali na neblahý vliv Roundapu na včely, firma Monsanto tyto výzkumné včelařské ústavy skoupila, aby vědci bádali jiným směrem ... Tato první dlouhodobá studie o vlivu GM plodin a Roundupu byla dělána stejnou metodikou jako ty předchozí prováděné firmou Monsanto, které v& ;sca ron;ak ž&aacu te;dn ý negativní vliv neukázaly. Sledov&aacu te;ní totiž probíhalo vždy jen po dobu 3 měsíců! Zadáte-li si do internetového vyhledavače Monsanto, vyjede vám spousta zajímavých odkazů.

Srdečně zdraví Martin

čtvrtek 17. října 2013

Pojďte si nezapálit s Milanem Brožem

Na adrese http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/2013/10/3-jak-jsem-se-s-cigaretou-v-puse-poprve.html
je umístěna další kapitola. Malá ukázka:

Jaký to byl pocit? Těžko popsatelný, nádherný, vždyť v minulosti podvakráte
jsem se “Ven” nedostal. Stačí si uvědomit jen to několikaleté martýrium, nežli jsme
se dostali s dětmi alespoň do Jugoslávie. A teď najednou pěšky, ruce v kapsách,
bez dokladů a rovnou na “Západ” - tedy na jih, rovnou do Rakous. Takový pocit
svobody, takový pocit volnosti, jsem ještě nikdy nezažil. Jako bychom létali, jsme si
připadali. Něco úžasného, k tomu se smálo sluníčko, jsme volní, dýcháme zhluboka z plných plic. Ty pocity si dodneška dovedu vyvolat a prožít. Díky Bohu za to.
Ten  moment  přechodu  hranic,  ten  pocit  svobody,  si  prosím,  také  zapamatujte.
I ten mi pomohl a bude o něm ještě řeč.

Knihu ilustroval malíř Jizerských hor Václav Kocum


středa 16. října 2013

Michal Viewegh a nastavení všehomíra

Michal Viewegh leze prý svou ufňukaností na nervy. Tak to píše recenzentka Klára Kubíčková v českém periodiku, kde hodnotí spisovatelovu poslední knihu, kterou psal poté, co přežil stav, kdy mu praskla aorta. Přesně to novinářka píše takto: „První polovinu knihy leze čtenáři ukrutně na nervy.“ Zde by bylo záhodno vznést dotaz, zda se Klára Kubíčková ptala ještě dalších čtenářů na jejich pocity při čtení, či zevšeobecnila svůj subjektivní názor. Věřím, že všem lidem, například těm, kteří zažili něco podobného či k tomu měli blízko, na nervy neleze.

Pan Viewegh ve své nové knize prý píše: „Vím, že bych se mohl cítit líp, kdybych pořád nehledal viníka toho, co se stalo, viníka, který neexistuje.“ Pan spisovatel se na tomto místě však mýlí. Viník, nebo lépe řečeno příčina, existuje. Nejsme žádnou hříčkou osudu, všechno, co se děje, podléhá nějakému řádu. Tomu řádu, který drží celé světy. Ne jen ten náš viditelný, ale i ten, kam naše oko, ani s pomocí různých přístrojů, nedohlédne. Ono totiž v tomto všehomíru, nebo jak to výstižně nazvat, něco vládne. A to „něco“ má své zákony či zákonitosti. Tím „vladařem“ je původ všeho života, zdroj života, to, z čeho všechno ostatní vzniklo, nebo lépe řečeno bylo vytvořeno. Někdo „to“ nazývá Bohem, někdo sílou, někdo Stvořitelem, někdo prazákonem, někdo možná jinak. Ale to snad není rozhodující. Rozhodující je, abychom se do těch daných zákonitostí vřadili, neboť jsme jejich součástí, a nepůsobili rušivě. Představme si ty zákonitosti třeba jako obrovské soukolí, kde každé kolo má své místo a jakmile na něm není, tak vznikají poruchy. Žijeme v době tzv. new age, tedy nové doby, kdy bychom se měli s tímto světovým řádem nejen už konečně dobře seznámit, nýbrž se podle něj také řídit. I ve škole existuje školní řád, který je nutno dodržovat, a za jeho nedbání následuje nějaký postih, který žákovi, potažmo i třeba jeho rodičům a dalším lidem v jeho okolí, znepříjemní život. Domnívám se, že právě prožíváním nějakého utrpení, tísně, ať už ve fyzické či psychické rovině, je nám dnes těmito zákonitostmi říkáno: „Víš, člověče, svět je nastaven tak, abys v něm našel radost a štěstí, ale nesmíš to nastavení rušit.“

Jaroslava Očenášová

pondělí 14. října 2013

Pohyb bude v Rosariu v Jablonci měsíc

POHYB

Pohyb, co to je? Lze na něj sáhnout, lze ho cítit … voní či …?
   
Jakými smysly lze zachytit?
Sluchem, zrakem, hmatem? Čichem? Chutí?

Kdo ví? … snad fotoaparátem?!


Fotografie, vystavené v kavárně ROSARIUM, si můžete prohlédnout na:


Malá ukázka - SKOKAN



… a pozor!!! VELKÝ BRATR VÁS SLEDUJE:



Monitoring je součástí výstavy.

Váš W. Milan CHP. 






neděle 13. října 2013

Poděkovali jste? Dnes bylo Díkůvzdání...


Díkůvzdání za úrodu. Neberme vše jako samozřejmost.
Za dary Země můžeme alespoň jednou za rok přece poděkovat.

13. 10. 2013

Ale že se to Díkůvzdání letos povedlo, co? Ráno na nás čekala mlha, která čistě bíle uvedla přenádherný den. To ty naše díky pak mohly krásně letět k nebi. Třeba jako draci.

Letí!

pátek 11. října 2013

Přijďte na Pohyb do Rosaria v Jablonci

         Pozvánka na vernisáž       POHYB      v kafárně  Rosarium    




Milan Brož – výstava fotografií / 12. říjen 2013 začátek v 17 hodin

čtvrtek 10. října 2013

Zázrak

„Hele, zázrak, viděli jste to … no, měl jsem se točit, ale že uhraju i sedmu … s takovou kartou … no zázrak, no!!!" – bylo celým lokálem slyšet samozřejmě Toho, co vyhrál.

Číšník teď nemůže, má plné ruce práce, tak ho to ale zajímá, že alespoň uši straží a kuchyň okřikne: „Ticho s tím nádobím, dyť to rozflákáte!!!"

 … a slyší: „Jakejpak zázrak, pitomost to je, pitomost, zanďour to musí dycky vohlídat, říkám dycky!!!" – a pěstí „Bum!!!" – zazní rána do stolu. „Už děda mě to učil…,“ rozčiluje se ještě ten postižený a:  „… na první stránce mariášové učebnice se to píše!!!" – dodává.
Ale „Zanďour“ se brání: „Jo, jo … kecy, kecy, ale dyž musíš barvit, vod druhýho štychu barvit, tak co s tím plonkáčem uděláš … co?“

Ještě chvíli se tak pošťuchují, zapojí se i Čtvrtej, ten co pauzíroval: „Hele, když mluvíš o zázraku, tak já vám teda něco povím, opravdovej zázrak, to jsem teda zvědavej, co vy na to…“

„Co mícháš!...“ – okřikne výherce bývalý Zanďour.
 „Já zapomněl, promiň … tak to sejmi!“ – rozdávající k tomu po pravici.

„Hele, říkám, opravdovej zázrak. Byla na hřbitově, vezli tam urnu dědovu, že ji dá babičce pod dekl, aby byli spolu.“

 Karty zatím rozdány, vráceny do talonu a zvoleno: „Barva! … dobrý?“
„Dobrý!“
„Maminka, s tím svým … no víte?“
„Neprotahuj to, dobrý?“
„Jo, dobrý. A jak říkám, nikdo nikde. Hřbitov je na vršíčku, vidět široko daleko. Nikdo prostě nikde.“
„Hraješ, nebo co?!“
"Jo jo! … nikdo nikde a dekl, pánečku, to je nějaká váha, ta deska na hrobě. Ani pohnout s tím ten Její nedokázal, i když máti pomáhala, ani o centimetr!“
„Tak hraješ? Kule! … a sedum na konec!" – oznamuje Volitel a s uspokojením dodá: Sedum kulí jako v Sarajevu … ty zázraku jeden, teď se ukaž!“

Spoluhráčí přepočítávají list, rozvažují nad rozložením a vzpomínají, jak karty šly ve hře minulé – té zazračné. Pauzírující si odskočil, číšník přináší nové pivo a Vypravěč do toho: „No, nikdo nikde, tak se tam s tím mořej, a najednou…“
„Nech už toho, čerstvý pivo, napij se!“
Ale číšníka to zajímá: „Povídej, povídej…," - a s pootočením na netrpělivého: „… hele času na to, aby tě obrali, máš ještě dost!“
„Co najednou?“ – to tu už je i ten ze záchoda.
„Najednou dědeček, za nima stojí dědeček, takový nic fousatý v klobouku a s holí.“
„Tak hrajem, pánové, je to sedum v kulích, co vy na to?“

Vypravěč je „dobrej“ a současný „Zanďour“ kouká do karet, jako by to viděl poprvé. A to je příležitost:
"A že prej  'Nejde to, že jo, nejde!'“ – a dědeček holí šťouchne do desky. „A kde máte urnu?“
Aniž si uvědomili, odkud je tak informován, máti s Jejím současně: „V autě, v autě…!“
„Tak ji doneste!“

„Tak co, flek, nebo dobrý?“
„Počkej ještě, musím to propočítat, zanďour má zodpovědnost…,“ – na to Zanďour, „sám’s to říkal!“

„Co vám budu povídat, jak tak se vracejí s tou  urnou, dědeček se zrovna narovnává, vytahuje právě hůl z pod té odtažené desky. Pěkně vyhrabali hlínu, akorát tak, aby se tam urna vešla, zahrabat a … ale to už dědeček…" 

„Flek!“ vyhrkne ten poslední: „Na hru i na sedmu!“
A teď je na přemejšlení zase Volitel. Drbe se v bradě, něco mu neštymuje.
„Tak co? … musím letět!" – číšník na Vypravěče, kterej je teď mimo hru, čekaje, kam až to ti dva vyflekujou.

… no, to dědeček už na druhé straně s tou holí … a deska je ve chvíli na svém místě. Plácne se do dlaní ... 'a je to!' – prohodí s uspokojením.“

„Vejš!“
„Na co!“
„Na vobojí!“
Jo jo, mariáš, to je horší než šachy, když se začne flekovat. Teď se zase špulí „Zanďour“ a má o čem přemýšlet.

„Tak dál!“
„No … maminka kytky na ten hrob, v květináči, ty vydržej, trochu porovnat, desku otřít, ten Její jí pomáhá, oba ohnutý, konečně hotovo, ještě dědečkovi poděkovat.“

„A kvůli tomu zdržuješ? No to je teda zázrak, opravdu, ty … Zázraku jeden!" – se ozval Ten s kulema.
„Vyšší, na obojí!“ – vykřikne do toho Zanďour!
„To si troufáš…“ – na to Vypravěč.
„Tak bacha, to si musím rozmyslet … co ty to tam skrejváš…“ – uvažuje nahlas Ten s kulema.

„No, nikdo nikde, jak říkám, hotovej zázrak, nikdo nikde!“
„To mu ani nepoděkovali?“
„Nikdo nikde, prostě zázrak, do široka do daleka vidět, jak se zjevil, tak se odjevil, nikdo nikde, nebylo komu poděkovat, opravdovej zázrak!!!“

„Na sedmu zvedám!“
„Dobrý…“ – a konečně se hraje.
Číšník odcházející za svou službou, automaticky otočí oči vzhůru,  zaslechnuv ještě Vypravěčovo: „Opravdovej zázrak, fakt, tak se stavili v kostele, aby za tu pomoc poděkovali tomu nahoře.“

A hra? Zázrak, opravdovej zázrak. Nikdo neplatil ani „šesták“. Sedma uhraná nebyla, ale tichá stovka ano. Opravdovej zázrak.


mw

středa 9. října 2013

Polední světlo i v Praze


„Už jsem tady 24 hodin a chci domů,“ povídal v pátek na Černém mostě krajan z Jablonce.
„No já jsem teprve přijela a vracím se až zítra.“
 „Mně se tady nelíbí…!“
„No tady to není zrovna moc pěkné, ale jsou místa, kde je v Praze taky hezky,“ namítám. Leč krajan rezolutně kroutí hlavou, že ne.
„Když se podívám z Královky na Jablonec … to se ničemu nevyrovná,“ stojí si na svém Jablonečák.

Tak přít se nebudu, beru kufr a mávám na pozdrav. Praha umí být přece také krásná, až nádherná, samozřejmě jinak než Jablonec a okolí. V Praze dýchá duch historie, na Královce zase spíš duch Jizerských hor. Ještě téhož dne jsem mohla být svědkem tiché podvečerní atmosféry na Břevnově, jen několik metrů od dvouproudé silnice. Posuďte sami.

Páteční podvečer na Břevnově

 A druhý den o polednách mě kroky přivedly ke krásným vrbám na Praze 4. Mimochodem zase to bylo v blízkosti hlavní (dvouproudé) silnice. Vždycky žasnu, když v tento polední čas na chvíli všechno všude ztichne. Všimli jste si toho taky? U Nisanky, v Jablonci, v Liberci, ve Bzí, na Královce, v Žitavě a teď jsem zjistila, že i v Praze. Na okamžik bylo i tady v rušném městě ticho, až jakoby vnitřní ticho, hluboké. Ráda se v tento čas zastavím a poslouchám ho. Moc se mi líbí, jde poslouchat také srdcem, a je to takový zvláštní stav. Trvá to třeba jen několik vteřin, ale je to silné. Jednou jsem četla dětem pohádku o poledním světle. Poledním světlem tam byl nazýván polední klid v přírodě, kdy všechno utichlo a sklonilo se před svým Stvořitelem. Když jsem to zvláštní ticho poprvé objevila, vzpomněla jsem si na tuhle pohádku. Že by se opravdu něco takového dělo? V pohádkách bývá přece ukrytá pravda. 

Polední světlo na Praze 4


Napsala a vyfotila El :-)

úterý 8. října 2013

Čtení od Milana Brože - Pojďte si nezapálit

2. kapitola
Ráno cestou do práce

Pracuji v nedalekém městečku, asi sedm kilometrů to je. Veřejnou dopravou
se nedopravuji, užívám vlastní nebo služební vozidlo.Vstávám první. Proč? ... inu
má to svůj vážný důvod. Vysvětlení je jednoduché, jako první mohu okupovat tu
nejmenší místnůstku našeho bytu, a tam ... si zapálit první ranní cigaretu. V klidu,
nemusím spěchat, ostatní ještě spí. Jsou dny, kdy si tam dám rovnou dvě, vždyť
během dalších nejméně 40 minut, co vstane má paní, co spolu posnídáme a
odejdeme, si nezapálím.
Odjíždím z domova tak, abych v kanceláři byl něco před půl osmou. Tak si
to  spočítejte:  sedm  kilometrů,  dvě  velké  křižovatky,  tři  menší,  přednost  dávám
třikráte, ale ono to je jedno, ucpány bývají i ty, kde jsem na přednosti já. Většinou
to stíhám bez problému, počítám s tím.
Odcházím z bytu. Hned na schodech si zapaluji - bydlíme ve druhém patře
secesního činžáku. Je to již druhá, třetí toho dne ... no, spíše toho rána. O noci
zatím řeč nebyla. To až v jiné kapitole. Tak tedy - s cigaretou v ústech odmykám
dveře domu - zamykat nemusím, za chvíli jde za mnou manželka, posléze i dvířka
automobilu,  nasedám,  startuji,  odjíždím.  Bez  pásů,  ještě  jsem  si  na ně  nezvykl.
Někdy si je nasazuji během jízdy, to jak se zrovna cítím provinile. Popelník ve voze
je věčně plný, nedopalek vyhazuju oknem a již jsem na první z křižovatek. Pochopitelně zácpa, času dost, i na to, znovu si zapálit. Jízda pokračuje. Během jízdy vždy vykouřím takové 2-3 cigarety. To záleží na dopravní situaci.
Přijíždím k cíli, před budovou naší společnosti nejsem první. Vcházím, zdravím
se s kolegy, usedáme ke stolu, je čas první raní kávy. Probíráme, co bylo a hlavně co
je třeba. To ovšem představuje další dva kousky (cigarety). Je kolem osmé hodiny.
Je čas na práci ... a já už vykouřil minimálně šest cigaret.
Co jsem si večer koupil tu krabičku, je skoro pryč. Pořád si říkám, že mě to
donutí méně kouřit, nebudu-li kupovat více krabiček najednou, ale chyba lávky.
Už jsem zase nervózní, že v krabičce je méně než deset cigaret.

Více zde http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/

Knihu Pojďte si nezapálit ilustroval malíř Jizerských hor Václav Kocum

pondělí 7. října 2013

Zaslechnuto v obuvi

„To sou, pane, botičky, jedna radost! I fotbálek byste si v nich moh zahrát.“
„Líběj se mi moc!“
„Tak si zkuste … levou nebo pravou?“
„To je jedno, jak vám to přijde.“
„Ale to vůbec není jedno, pane!“
„???“
„Každá noha je, pane, jiná, víte, dycky máje jednu horší.“
„Já mám stejný!“
„Jen neřikejte! Ale botičky to sou, i na ten...“
„Já mám obě levý!“
„???“
„No, dyť vám říkám…“
„Ale to né, pane, to nééé, na to nejsme zařízený … to byste si musel koupit dvoje, víte!!!“


mw

neděle 6. října 2013

Via Sacra v Jablonci nad Nisou


Via Sacra je turistická trasa, která vede tak zvaným Trojzemím, tedy Německem, Polskem a Českou republikou v regionu řeky Nisy. Chce připomenout starou sakrální architekturu a umění, legendy či osobnosti možná dávno zapomenuté, které však stále svědčí i o společné minulosti obyvatelstva těchto tří národností.  
V rámci této sakrální cesty k nám do Jablonce dorazí kopie Malého postního plátna, které sem mimochodem připutuje přímo z Muzea Jana Amose Komenského (Comenius-Museum) v Naardenu v Holandsku. 

Postní plátna se dříve používala v době velikonočního půstu, kdy jimi byly překrývány oltáře či celé oltářní prostory, obrazy a další relikvie, aby se věřící nemohli nasytit ani pohledem na tato pro ně vzácná místa nebo předměty. Zatímco původní plátna byla jednoduchá a bez ozdob, později se začala malovat nebo vyšívat.

Cennou památku vojáci rozřezali a používali v koupelně…

Město Žitava uchovává jedny z mála dochovaných originálů těchto pláten, a to malé a velké. To Malé postní plátno pochází z roku 1573 a velké z roku 1472. To jako druhé jmenované se svými opravdu velkými rozměry (8,5x6,8 m) je umístěno v největší vitríně na světě, která je mimochodem zapsána v Guinnessově knize rekordů, v kostele Svatého kříže.  Jsou na něm „vymalovány“ obrazy a scény ze Starého i Nového zákona (celkem 90) a představuje vlastně takovou obrázkovou bibli. Pozoruhodná je také jeho historie. 200 let sloužilo svému účelu v kostele sv. Jana v Žitavě a pak o něm není žádný záznam. Až v roce 1840 bylo objeveno v žitavské knihovně srolované pod jedním z regálů na knihy. V roce 1842 byl „nález“ poslán do Drážďan a v roce 1876 se vrátil zpět do Žitavy. Do roku 1933 bylo plátno ukázáno veřejnosti jen sedmkrát. Před koncem 2. světové války se cenná památka dostala do rukou sovětských vojáků. Na čtyři díly rozříznutá sloužila krátce v koupelně… Pak ji v lese pohozenou našel muž, který sbíral dřevo. Desetiletí přebývalo cenné plátno v muzejním skladu jako ruskými vojáky znesvěcená sakrální památka v DDR tabuizováno. Až v letech 1994-5 bylo navzdory poškození, ale přesto celé zachovalé, restaurováno v úžasné umělecké dílo.

Vernisáž a výstava v Jablonci 

Vernisáž výstavy Via Sacra se koná v kostele sv. Anny v Jablonci nad Nisou v pondělí 7. října 2013 v 17 hodin. Kopie Malého postního plátna bude k vidění do 8. prosince. Informace k výstavě jsou k dispozici v Jabloneckém kulturním a informačním centru naproti na bývalé faře, dnes Dům Jany a Josefa V. Scheybalových. Na vernisáži promluví německý historik umění Dr. Volker Dudeck.

jo




čtvrtek 3. října 2013

Zaslechnuto na poradě

„To jo, to jo ta … záležitost se musí…“
„Zdůrazňuji, okamžitě!“
„To jo, to jo ta  … věc nesnese…“
„Jak jsem říkal … a vezme si to Macháčková…“ „To jo, to jo ta se toho...!“
Říkali jsme mu „Toyota“.

mw

První liberecké referendum. Už zítra!

Nesouhlasíte s postupem liberecké radnice, že chce řešit zadlužení města prodáním letiště, technických služeb a dalšího městského majetku? Tak jděte zítra hlasovat v referendu a zamezte tomu! Referendum se koná 4. října 2013 od 10 do 20 hodin. Odpovídat se bude na tyto otázky:

1. Chcete, aby Statutární město Liberec prodalo, zastavilo nebo pronajalo na déle než jeden rok soubor pozemků Letiště Liberec či jeho jednotlivé části uvedené v usnesení Zastupitelstva města č. 246/2012?
Pokud řeknete ANO, pak souhlasíte s tím, aby město prodalo letiště jakémukoliv zájemci za jakýmkoliv účelem.
Pokud řeknete NE, pak vyjadřujete nesouhlas s prodejem a dáváte tak městu možnost využít tak pozemky letiště jinak a výhodněji.
2. Chcete, aby orgány Statutárního města Liberce prodaly nebo zastavily obchodní podíl či jeho část v městské společnosti Technické služby města Liberce, a.s. a v dalších společnostech s majetkovou účastí města?
Pokud řeknete ANO, pak souhlasíte s tím, aby město prodalo nebo zastavilo Technické služby města Liberec a.s. a další společnosti s majetkovou účastí města (Dopravní podnik, Sportovní areál Ještěd, Krajská nemocnice Liberec, Teplárna Liberec, ASA, Severočeská vodárenská …).
Pokud řeknete NE, pak tyto společnosti zůstanou v majetku města.
3. Chcete, aby orgány Statutárního města Liberce prodaly, zastavily nebo pronajaly na déle než jeden rok městské pozemky a nemovitosti uvedené v seznamech „Pozemky vyřazené z privatizačního procesu“ a Nemovitosti vyřazené z privatizačního procesu“ dle stavu ke dni 1. 2. 2013, které byly schváleny Zastupitelstvem města?
Pokud řeknete ANO, pak souhlasíte s tím, aby město prodalo například budovy základních a mateřských škol, parky nebo domy s pečovatelskou službou …
Pokud řeknete NE, pak tyto pozemky a budovy zůstanou v majetku města.

Přehled hlasovacích míst je zde:

http://www.liberec.cz/files/dokumenty/odbory/kancelar-primatorky/ostatni/informace-poctu-sidle-hlasovacich-okrsku-pro-mistni-referendum.pdf

Referendum bude platné, když přijde alespoň 35 % voličů.

P. S. Nebylo by lepší, kdyby se úředník na radnici trochu uskromnil, nepobíral příliš vysoký plat a další odměny, když na to město nemá? Kolik bere třeba takový náměstek primátorky? Podle MF Dnes 60 000 korun. Není to přepych, když teče do bot? Ale to je právě to z článku Pozor na iluze! Občane plať, i kdyby na nic jiného nebylo, úředník musí být dobře zajištěn! viz  http://gablonz.blogspot.cz/2013/10/pozor-na-iluze.html

Tak ať se daří Liberci zůstat Reichenbergem a nezmění se v Armenberg, jo

0,3 %


Uf, to jsem si oddychl. Spletli se, panáčkové … já to říkal, že není tak špatně, … a konečně na to přišli i Oni. Žádnej propad hospodářství o 1,2 procenta,  kdepák, ale jenom o 0,9 procent. Já vím, já vím, někdo opáčí: „Ale v celospolečenském měřítku…!“, a tak dál a podobně. „Na ja“, má recht, ale společnost tvoříme my všichni, tedy i vy, i já. A to tedy znamená, že se o celé tři desetinky procenta bude moci každý z nás více rozšoupnout. U desetitisícového platu to reprezentuje pěkných 30 Korun českých, to máme … to máme … u čtyřčlenné rodiny na jednoho … no, však si to vydělíte. Jo, u stotisícového platu, a nedivte se, že to počítám, také takové mzdy jsou, to už je holt něco jiného ... to činí rovné tři stovky. A to už je panečku, pěkné. Jen si myslím, že ten „statisícový“ to „ehm“ jaksi nemá zapotřebí, ale to pak zase, „Kde by byla rovnost“, že?

Ještě jedno mě napadá, nebo spíše přepadá, taková myšlénka mě stále více nedá spát, no posuďte. Zpráva to je jistě pěkná, optimistická. … a jak pravil ten „námitkář“: „ … v celospolečenském měřítku…“  to už něco je.  A tady je ten zakopaný pes – myslíte si ještě stále, že alespoň někomu z „těch tam“ … však víte . tam nahoře … né né, jmenovat nebudu … jasně, myslím z těch „vyvolených“, ještě záleží na nějakém „Celospolečenském měřítku“, anebo že ta celá pěkná 0,3 procenta – a jak víme v tom celospolečenském to je opravdu hodně – přetečou zase jen do těch kapes „necelospolečenských“?

Tak hezký den.


mw

středa 2. října 2013

Pozor na iluze!

Pozor na iluze. Zvláště nyní, před volbami. Iluze je klamná představa. Ony s tím souvisí i předvolební sliby. Říká se, nedejte na levné sliby. Já však říkám, nedejte ani na ty drahé sliby. Obecně se to má tak, že levné sliby dává levice (vyšší daně, ale servis pro občana) a drahé pravice (nižší daně, ale občane, starej se sám). Levice slibuje, že občanovi dá, pravice, že od něho bude vyžadovat. Leč klamná to představa byla o modré rozpočtové odpovědnosti. Mnoho z nás na to naletělo, a posléze zaplakalo. Daně vzrostly a z pravice se tak stal paskvil (daně má přece zvedat levice, nikoliv pravice). Nebo by bylo lepší označení predátor? Vyšší daně a občane, starej se stejně sám. Hodně, hodně z rozpočtu jde na státní byrokracii, která vyplácí třeba i 3 500 tisíce na hodinu (viz např. platba právníkům na Ředitelství silnic a dálnic) nebo k platu další stotisícové odměny na ministerstvech či ve státních organizacích. Pak se není čemu divit, když už nezbývá na opravy silnic, na výstavbu, na investice, dokonce ani na zajištění chodu sociálních a zdravotních institucí, kam občan přispívá ještě také svými penězi ze sociálního a zdravotního pojištění. Pak se musí rušit nemocniční lůžka (jak by také ne, když odměny ve VZP jsou tak vysoké, a její časopis pro pojištěnce, který vycházel snad dvakrát za rok? - dle názoru VZP pro občana asi opravdu nezbytný, stál několik milionů…). Zkrátka aby byli všichni ti „potřební“ lidé zaplaceni, musí se omezit veškeré výdaje. Takže občane, nejsou peníze, je krize. Uskromni se, a plať, plať, ať je úředník zaplacen. I kdyby na nic jiného nebylo, úředník či představitel státní moci ať je zajištěn! Stát tu přece není pro občana, nýbrž obráceně. Definice, cituji, "účelem státu jest napomáhati dosažení všech životních úkolů lidu", neplatí! jo

Zaslechnuto na chodníku

 „… a paní, paní … víte, že jsem babička!“
„Neřikejte?“
„No … mám vnučku!“
„Neřikejte…?!“
„No … a paní, paní, počkejte ještě! ...“
„???“
„… a je to holčička!!!“
„Neřikejte!?“


mb