Nevíte, kam mizí levá rukavice?

Přišla zima, ne žádný „krut“, jak by řekl Vlasta Burian … tedy kruté mrazy, jak meteorolozi a meteorologyně avizovali, ale pod nulu se to přehouplo, trocha sněhu, no … žádný zázrak, zvláště pro nás, co jsme zvyknutí. Nenosím rukavice, nepotřebuji, …a jdu-li někam spěchem, zahřeju se a už vůbec ne. Ale můj patnáctiletý pes, … aha, už to slyším, ty posměšky: „Váš pes nosí rukavice? … neříkejte?“ … a tak podobně, ale ne ne, tak to není. Chci říci, můj patnáctiletý pes už, … to víte, spočítejte, kolik mu je v těch letech lidsky … už tou energií neoplývá, a při vycházkách to se, než řádná chůze spíše, už jen tak „plincáme“, a to pak, zvláště fouká-li, opravdu „zaleze“.
A tak, sedě při ranní kávě: „Nevíš, kde mám rukavice?“
Určitého brouknutí se mi sice od ženy dostalo, ale pokládat to za odpověď,  jsem si opravdu netroufnul. Leč za chvíli, žena z ložnice, náruč plnou čehosi, co následně, se slovy … tedy pardon, se slovem „Tady!“, vrhla na křeslo. Pěkná hromada toho byla.

Dopil jsem kávu a jal se prozkoumávat tu hromadu. To vám ale bylo rukavic. Tak je postupně rovnám na sedačku, abych mohl lépe párovat. Osmnáctero jsem jich napočítal. Pardon, zase špatné vyjádření, „osmnáctero“, to by bylo párů, že? Tak tedy osmnáct. Ano, osmnáct rukavic … jasně, poznávám je, ta doba, co se tu přede mnou odvíjí, jako bych prohlížel fotografie, jasně, jasně … a tyhle, teda „tahle“, to děti ještě bydlely doma … a tahle, tu kluk na horách tenkrát nechtěl na lyže, styděl se za ně, … a támhleta, „jé … pamatuješ, v těch jsem tenkrát v Tatrách měnil tu gumu, to byla slota, panečku!  … a co tahle?...“   Tak kus po kuse vidím kus svého života, své děti, příběhy. Opravdu celá nejméně dvacetiletá historie se tu těmi rukavicemi promítá. Hezky jsme, opravdu hezky, zavzpomínali.  No nic, rovnám rukavice, pěkně v řádky, jak když je u myslivců výřad zajíců. A opravdu, černá předtucha se naplnila … od každého páru jenom kus jeden. „No nic,…“ říkám si, „tak to nějak zkompletuju, jsou si podobné … některé a…“
Houby s octem zkompletuju. Všechny pravé, věřte nevěřte, všechny pravé … pravá, pravá, pravá … zase pravá!!! Ani jedna levá. Jsou tu rukavice sportovní, společenské, obyčejné pletené ... i dvoje palčáky, takové polopracovní, ale pravé, jenom pravé! Tak! Jako bych byl bez ruky, ani jedna levá. Tak mě to zaráží, že nevím co s tím. „Jak je tohle možné!“ – mi stále dokola hlavou zní otázka, a další „Čím je to způsobeno?“ Snažím se v paměti o cestu zpět časem, pátrat, jak ke ztrátám docházelo. Nic, nic … temno. Přemýšlím, kdy a jak si sundávám jen jednu rukavici, „Více pravou či levou?“ a „V které kapse je nosím?“ - a tak, ale ani po této analýze nedocházím žádného závěru a zcela malomyslním.

Proto, mohl-li byste někdo poradit, máte-li někdo nějakou zkušenost s podobným, nějaký léčitel či chiropraktik, čarobába či čarodědek, … nevíte, nejedná se náhodou o nějakou poruchu osobnosti, či o její rozpad, povahovou úchylku nebo vadu charakteru? … dejte mi, prosím, vědět … abych s tím začal něco dělat, zatím si jdu koupit nové.

Milan Brož 

Pojďte si nezapálit s Milanem Brožem

Další kapitola z knihy Pojďte si nezapálit je uveřejněna na stejnojmenném blogu http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/ i s novou ilustrací od malíře Václava Kocuma.

Přes milířské pláně na Císařský kámen

Milířské pláně

ku Císařskému kameni

Více fotografií z cesty na rozhlednu pro Vás připravil Milan Brož 

zde: https://picasaweb.google.com/W.Milan.CHP/CisarskyKamen#

Více fotografií z toulání po milířských pláních zde:
https://picasaweb.google.com/W.Milan.CHP/MilirskePlaneATakJsmeSeTamToulali#

O souslovích a souvislostech

Sousloví
… a jak to souvisí s milováním

To je jasné, že, to se ani vysvětlovat nemusí. Dvě či více slov – „sousloví“. Hledal jsem „túhle“ (nebo tůhle) výraz vhodný k označení více oken pohromadě a došel až … věřte nevěřte, k „souokní“. Jako dvě a více oken dobrý, né. Pomohl jsem si, to víte, odvodil jsem: může-li existovat „soukolí“, „soustrojí“, známe i „soupaží“, apod., proč tedy né souokní? Ale myšlenky mi letí dál. Udělal jsem kdysi krásnou fotografii – dvě duhy najednou. Tedy, napadá mne okamžitě, „souduží“, a dál … dvě a více duší – „souduší“, pak, je-li více soudruhů „soudruží“ a nakonec ještě „soustruží“, ale to ne jako činnost na soustruhu, obrábění … tedy sloveso, ale jako dva a více soustruhů vedle sebe.

Pak tedy obyčejný „souhlas“ není již jen pouhé přitakání, ale také dva a více hlasů vedle sebe, ale to je pak spíše „akord“, že?! No jo, ale to jenom, když ty hlasy navzájem ladí, třeba při sborovém zpěvu, ale neladí-li, hmmm, tak akord raději né, ale, příkladně při fotbalu pak tisíce hlasů z tribuny – také to leckdy neladí - „souhlasem“ v tomto smyslu slova opravdu býti mohou. 

Nebo „soukromí“? … analogicky tedy musí existovat i kromí, nebo kroma, a těch je-li povíce, vychází nám již to zmíněné soukromí. Divné to slovo – kromí … kroma, ale stačí vyhledavač a těch firem, co se jmenuje KROMA, no … pohledat. Také auto jsem našel … FIAT-Croma. Tak vidíte, „soukromí“ může v přeneseném slova smyslu znamenat tedy i „souautí“ určitého typu vozidel, či „soufirmí“.

A myšlenky letí dál. Třeba židle a „soužidlí“, … postel … pak máme „soupostelí“, nemusíme už říkat „manželské postele“ ale stačí slovo jedno. Však manželským postelím se též říká manželské lože, že! … a …  nežli jedno, tedy dvě a více loží vedle sebe je … ano, správně, … ale né, žádné sloveso vyjadřující úkon lásky, milování, kdepák, ale zase jen obyčejné podstatné jméno, tedy „souloží“. Jistě jistě, ve smyslu slovesa to je něco jiného, byť s manželským „soupostelím“ to má rozhodně co do činění, ale o té činnosti dnes psát jsem opravdu nechtěl.

Listopad 2013  Milan Brož

Už bylo zase něco zaslechnuto

Doma, ve vlaku a v rádiu. Chcete vědět, co bylo zaslechnuto?

 Čtěte zde: http://zaslechnuto.blogspot.cz/

Jablonec nad Nisou - obec vlídná pojízdné rodině?

Obec vlídná rodině 
    … a nový superkrám OBI
              … a jak se to rýmuje

Také jste si toho autobusu, jezdícího na městských linkách a propagujícího na své karoserii dobrou práci našich radních pro blaho občanů, všimli? Osobně se domnívám,  že heslo „Jablonec n. N. - Obec vlídná rodině“ je naší „Radnicí“ povětšinou naplňováno. Ale že vše ještě není, jak bychom si přáli, inu „Mávni kouzelným proutkem, kdož umíš vše teď hned!“

Máme nový „superobr“ krám, zvaný OBI. Konečně jsme se dočkali, a nemusíme zajíždět jinam. Však všichni jsme se na jeho otevření moc moc těšili. Snad dostatečně velké parkoviště, příjezd z kruháku, kdo chce, může autobusem, linky autobusů jsou zavedeny – občas je k vidění i ten s „Obec vlídná rodině“, nemá to chybičky. „Ale jak se tam dostanu, to tedy nevím, je to horší než dřív!“ – rozčiluje se jeden.
„Dyť tam zajedeš autem,“ – nato ten druhý.
„Někdy nechci autem!“
„Tak skoč na autobus! Jezděj tam často.“
„Nechci autobus!!! Já rád chodím pěšky, víš.“
„Tak běž pěšky! A furt se nerozčiluj!“
„Tak si to zkus!!! … tak ze Mšena to jde, ale z města??? … no, zkus si to, ty nerozčiluj!!!“
„???“
„Horší, než to bylo! Od kruháku žádný chodník, bahnem se musíš brodit, úplně na lidi zapomněli, nebo že u nás někdo chodí také pěšky. To jako, že jsme v Americe, jo … jenom autem? … ale to bychom museli mít i jiný platy, né!“
„Tak nehudrej!“
„Jo … a zrovna jel kolem ten autobus s „Obec vlídná rodině!“
Jak jsem koupil, tak prodávám. Jel jsem se tam podívat, a nezbylo, nežli se stěžovatelem souhlasit. Pěší přístup k OBI katastrofální. Každý čekal v těch místech vylepšení – chodilo se tudy už do Inter-Sparu. Obec vlídná rodině na „pěšáky“ poněkud zapomněla. „Zase se to nepovedlo…“ by jednoho napadlo, a také: „Má vůbec někdo na radnici takovéto 'drobnosti' na starosti?“ … „a jsou to drobnosti?


Milan Brož z Jablonce nad Nisou 

Buß und Bettag dnes u sousedů

Naši sousedé v Sasku mají dnes klid od práce. Jako jediná spolková země slaví Buß und Bettag - Den pokání a modliteb. Snad mnohý Čech ani neví, že jsou tak nábožensky založeni... Ovšem nikoliv katolicky, nýbrž protestantsky. Tedy Martin Luther a snad i náš Jan Hus jim je bližší než papež. Ale čert vem vyznání. Nezaškodí nikomu, když si najde chvíli klidu, aby se mohl podívat do sebe sama, jak opravdu žije, a zda v životě nikomu neškodí, potažmo nejvíc vždycky nakonec sobě. A pokud má v sobě chaos, jako že neví, co je vlastně dobré a co špatné, pomůže mu právě ta modlitba. A to modlitba jeho vlastní, a jedině k Bohu. Protože tam je pravda.
El

Co se dá všechno zaslechnout...

Co může člověk na různých místech všechno zaslechnout, aniž by i třeba chtěl? O tom je nový blog s názvem Zaslechnuto. Každý, kdo by chtěl svým dílem přispět, je vítán. Třeba jste i Vy již mnohokrát zaslechli něco, nad čím jste se pozastavili, ať už z jakéhokoliv důvodu. Mnohdy jsou to neuvěřitelné věci a člověk nad mnohými dialogy žasne. Pana Milana Brože napadlo, zaslechnuté sbírat a poskytnout k rozšíření obzorů všech. Příjemnou četbu zde http://zaslechnuto.blogspot.cz/

Bylo dílo u nádraží ČD v Jablonci hodno takové pompy?

Dovolte mi několik pohledů, jak jsem potkal lid rozličný, na nově vybudovanou autobusovou stanici u hlavního nádraží – -čka (se chce říci) v Jablonci nad Nisou.

1. Pohled cizince Přijíždím do města skla a bižuterie. Jsem o městu nabitý referencemi a už se nemohu dočkat. „Takové město“ – také sportu … a hory … to bude něco. Vystupuji z vlaku na pěkně opraveném nádražíčku, pravda, trochu mi náladu pokazila komplikace s WC, ale už se hrnu ven a … rozhlížím se kolem … kde nic, tu nic, záplatovaný asfaltový povrch vlevo, a jakési tři budky – zastávky, jako někde v Horní Dolní, ještě kačák v otočce chybí.
2. Pohled tuzemce Hm, konečně je to tu, spojení dopravy autobusové, tramvajové a vlakové. Jdu tam, už se těším … určite prostor mezi nádražím i krásně opravenou celnicí pěkně vydláždili, z té zpustlé zeleně se vyloupne pěkný parčík s pár lavičkami, otočka pro autobus a nájezdem před vlastní nádraží ČD.  Leč co to? … tři budky tu situované ani stejného tvaru nejsou, fakt jak náves v Horní Dolní, jak závidím například malému Tanvaldu jeho nově zbudované autobusové stání u nádraží ČD. 
3. Pohled praktika Propánakrále, na co ty budky, ještě k tomu nestejné. Jako cestující přeci nepřízeň počasí, ať větru, deště, mrazu, sněhu, nebo naopak hrozného vedra, raději přečkám v nádražní hale, která přeci k tomu dostatečnou službu nabízí, včetně automatů na kávu a trafiky, posezení apod. Autobus z otočky předjíždí před budovu, tři pět kroků nastupuji, a je to. Ty nepěkné budky, jako někde v Horní Dolní tu jsou přeci úplně zbytečné … pro těch šest spojů denně.
4. Pohled skeptika 1 Měsíc dávám tomu, že plexi z těch hrozných bud bude přinejmenším pomalované, ne-li rozbité. Již teď se tam v podvečerech shlukují teenageři.
5. Pohled kolemjdoucího pamětníka Sláva, slavnostní proslovy, vše pro lid. Ano ano, ještě pořád to máme v sobě, zástupci kraje, města, zhotovitele, projektanta, vzácní hosté, raut, kamery, foťáky ... a tak. A dílo, ale to přeci není tak důležité, zda povedené, či ne, zda zbytečné, či jen trochu, zda reprezentativní či … dosaďte po prohlídce sami.
6. Pohled skeptika 2 „Co bys chtěl, maj to hotový, že to není pěkný? … hlavně, že se proinvestovalo, peníze protekly … nějaký město, jeho vzhled … to tu asi nikoho nezajímá, že by to mělo třeba korespondovat s místními proslulými tradicemi! ... a nějak vypadat,“ a máchnuv rukou: „Zmar nad zmar!“
7. Pohled optimisty Snad si toho konečně někdo všimne, někdo z kompetentních na radnici, a i v drobnostech budeme v budoucnu pamatovat na dobrý vkus, proporčnost a sladění nového se starým. I v našem městě takové příklady existují, a je to za stejný peníz. 
8. Pohled rozhodčí Kdepak, zhotovitele soudit nelze, vždyť neznáme ani zadání, jistě se ho musel držet, aby byl vybrán. Spíše citlivý dohled „Magistrátních kompetentních“ tu asi chybí, vždyť za stejný groš by dílo estetičtější a našemu městu bližší zajisté vzniknouti mohlo.
9. Stoik Škoda, zase se ta šance propásla.

Více názorů, kromě těch oficiálních - nadšených a dílo shledávajících krásným, jsem nepotkal.

Milan Brož z našeho Jablonce n.N. 

Mini interview mit Johann Amos Comenius zum 17. November

Dvě výročí bychom si měli připomenout. Jedno je snad jasné, to je to dnešní - 17. listopad, a jedno možná tak jasné není, ale vzpomenout bychom ho mohli. 15. listopadu tomu bylo 343 let, co se do věčných zahrad Božích odebral Jan Amos Komenský.
Není to zas tak dlouhá doba, nezdá se vám? Nějaká tři století, co to je? Ale mnohé se změnilo. Jak by asi český velikán reagoval na technický pokrok, objevy a vůbec na lidskou společnost? Mě by to velice zajímalo. A vás? Co takhle s ním udělat minirozhovor? Duše jsou přece věčné, určitě někde je a navázat spojení snad nebude tak těžké...

Dnes si připomínáme 24 let od české Sametové revoluce. Pane Komenský, co byste k tomu řekl?
Od doby mého pobytu na Zemi se mnohé změnilo. Mám radost z vědeckého poznávání, z lidské otevřenosti a volnosti. Jsem nadšen vynálezy a vůbec technickým pokrokem. Člověk může plně rozvinout veškerý svůj potenciál. V Čechách ho již nic nebrzdí.
Hodně lidí je ale nespokojených s vývojem v naší společnosti.
Neuvědomují si, že každý přispívá svým dílem. Ať si každý sáhne do svědomí. Nečekali, že lepší časy přijdou samy? Můj národ měl vždy dobré vzdělance, ale také znamenitě vynikal nečinností a malátnosti. Zahálka je hrobem člověka zaživa. Ať každý dělá to, co sám může, a ať to nečeká od jiných. Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče. Ať si nikdo nemyslí, že je bezvýznamný. Každý ovlivňuje svými myšlenkami, slovy a skutky dění nejen národní, ale i celosvětové. Každý přispívá svým dílem.
Co říkáte současnému školství?
Naše české hledá stále nové cesty, přitom všechno jsem již uvedl. Jen kdyby mě čeští pedagogové lépe chápali, školství by kvetlo.
Děkuji za rozhovor a za čas. 
Za málo.

El

Kolaps u druhého Kauflandu v Jablonci aneb jak se také přichází o zákazníky

Totálně zacpaný výjezd od Kauflandu a po čase i příjezd zapříčinila v pátek v podvečer nečinnost tamních semaforů. "Dobrý den, venku je to strašně zacpané, nemohli byste něco udělat? Kdo má na starosti ty semafory? Proč nejdou?" ptá se žena na informacích ve zmíněném supermarketu. "To jste asi už desátý člověk, co to říká. Musíte volat dopravní policii," dostává se jí odpovědi. "A vy byste nemohla?" zkouší to žena. "Ne, to musí volat lidi, ne my," odpovídá pracovnice informací. "No ale ty lidi jsou vaši zákazníci," pronáší žena a s konstatováním, že na dopravní policii číslo nemá, vchází do prodejny a doufá, že až nakoupí, bude zácpa pryč. Moc často sem nejezdí. "No jestli je to tady takhle každý pátek, tak mě tady už nikdo neuvidí." El

Dopravní kolaps u jabloneckého Kauflandu

Legrace v jabloneckém měsíčníku? Ne. Ostuda!

Úvaha měsíčníková

Jablonecký měsíčník, ten listopadový mám na mysli, to číslo jabloneckého zpravodaje, co na první stránce dvě fotografie – malá a velká, a článek, že minulost ovlivňuje budoucnost, o přítomnosti, která je tím pojítkem … nebo tou spojkou mezi jmenovanými obdobími, ni slova. 

Nešť, ale dovolte mi malou úvahu o té stránce první jako takové. Člověk by se domníval, že ten listopad, to je ta dominance tohoto období, která má celé číslo zpravodaje uvádět. Já vím já vím, nemusí to tak být, vždyť končící výstava Karla Vika  na naší „šmoulí“ faře je zajisté významným kulturním počinem, tohoto titulního místa si zasluhujícím. Leč, při nejlepší vůli, dost nešťastná fotografie busty páně Vika rozhodně mi podobu tohoto umělce nepředstavuje, zrovna jako ani byť jediný fotografem zachycený artefakt jeho tvorby. Není tedy – logicky - úmyslem redakce zveřejněním této fotografie čtenáře s  výstavou seznámit a tu jako takovou mezi PT čtenářstvem propagovat. Zrovna tak ne navodit atmosféru tohoto období … dušičkového, svatomartinského, adventu v tomto měsíci počínajícího apod. 
Uvažuju proto dále. To foto, opravdu pěkné, avšak nejen dle mého mínění, hodilo by se spíše na stránku 21- tu dětskou -  s textem například: „I děti si na výstavě našli to své“, nebo tak nějak. Nebo, napadá člověka, i prohození těch fotek – ta malá vpravo dole rozhodně podzimní, či přímo listopadovou, atmosféru navozuje lépe. Tak proč? ... proč? … vždyť to foto skutečně nemá ani se zpravodajem, obdobím, článkem … žádnou spojitost! Neznám úmysl redakce, ale … ne, to snad ne … mě napadá, ani vyslovit se mi to nechce … to má něco více, nežli obyčejný člověk hledá, spojitost daleko „onačejší“ a přímější?! … dítě … autor … vlivný člověk … malá úlitba … a tak, že… kdo by se nadál, vždyť to nikoho nezajímá. Šel jsem se na výstavu podívat, abych viděl, i tu bustu, jak dotyčný vypadá. Jablonec není tak velký, aby se nevěděl neuveřejněný autor fotografie, aby se nepoznalo dítě, nebo dvě, a tak. Pak ty souvislosti z předcházejícího pěkně zapadají. Je to smutné, o to více, že mnozí z těch, jimž to dá práci takovouto akci, výstavu, připravit, ji tímto způsobem cítí znehodnocenu, lépe – „dehonestovánu“. Ale… „Co na nich? … že, je to jejich práce, přece!“ 

Jsem opravdu tentokráte rád, že když se někoho obyčejného zeptám, co je za fotku na nejnovějším zpravodaji, odpoví: „Ani jsem si nevšiml. Budu se muset podívat!“

A je-li má úvaha lichá … omlouvám se! …  každému, kdo by si co z ní chtěl vztáhnout na sebe. Takže ono snad opravdu, „asi o nic nejde“. 

Opravdu? …

Milan Brož z Jablonce nad Nisou
13. listopadu 2013 

Někdo zapomněl děti poučit, jak se na výstavě chovat 

Pojďte si nezapálit s Milanem Brožem

Další kapitola z knihy Pojďte si nezapálit je uveřejněna na stejnojmenném blogu http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/

Knihu ilustroval malíř Jizerských hor Václav Kocum..

V Plaze už mají advent

Adventní čas již nastal v OC Plaza v Liberci navzdory tomu, že ze stromů ještě neopadalo všechno listí. Zatímco v obchodním centru už čekají pod stromečkem dárky, nedaleko Na Rybníčku vládne ještě pěkný podzim. jo

Strom v Plaze

Strom na Rybníčku

Podivuhodná země Sudety

            „Kdo si je podmanil, kdo získal srdce hor, jejich řeky, cesty, pole a louky? Nikdo tu zemi nespoutal a nesvázal řetězy. Opět se stala domovem, kde se rodí děti, tentokrát mluvící česky.“ 

             Motto a zároveň vyznání česko-německo-židovského autora žijícího a píšícího v metropoli severu v Liberci, chcete-li v bývalém centru Sudetengau.

            Příběhy, fejetony, postřehy a komentáře šestašedesátiletého Egona Wienera jsou plné osobitého kouzla zaníceného vypravěče, který si plným právem zaslouží pozornost čtenáře. Autor píše o sobě, o své česko-německo-židovské rodině nadmíru čtivým jazykem, srdcem a očima zahleděnými do kraje plného práce, ale i lidských slabostí, o zemi, jejíž nedílnou součástí jsou i Sudety.

            Podivuhodná země Sudety – není příznačnějšího názvu prózy, která vás víc než zaujme. Kniha je k dostání u všech dobrých knihkupců.

               Knihu je možné objednat na e-mailové adrese: egon.wiener@gmail.com 
Po dohodě je možno dohodnout i osobní odběr. Rovnež je možno si objednat i předchozí tituly autorových knih,pokud už nejsou rozebrány.

Boty

Chodím tudy prakticky denně. A najednou tam stál, tam na rohu, vyfešákovanej, boty jak zrcadlo „vypiglovaný“, mladej suverén. „A že jsem si ho nevšim dřív?" – uvažuju nahlas s kamarádem u piva. „Tak … třeba tam stál už dávno, ale vyměnili starýho za novýho…“ – na to kamarád.
„Hm hmmm…“
„… třeba už tam stál … ten starej … tak dlouho, že už k tomu místu patřil. Oči už ho nebraly, … to se stává, že to pak člověk ani neregistruje.“

Nevím, … to vysvětlení mi však ulevilo, že snad takový blb ještě nejsem. Dal jsem mu jméno Oskar a vždy se pěkně, jda kolem, pozdravíme.

A tak šel čas. Bylo ho vidět už zdáli, v pěkné oranžové vestičce, čahoun jeden, vyčuhoval tam ve své čepičce nad lid ostatní, v těch místech se začasté, kvůli zastávce MHD, davově vyskytující.

„Ahoj Oskare!“ – a aniž bych čekal na odpověď, mašíruju si to za svým. Leč, co pár kroků, dochází mi, že něco nebylo s Oskárkem, občas si říkáme zdrobnělinkou … no za ten čas jsme se i přes značný věkový rozdíl  skamarádili, …. prostě že s ním něco není v „ažúru“. Časová tíseň nedovoluje se navrátit. „Tak příště!“ – říkám si.

„Ahoj Oskárku!…“ – při dalším setkání, a pátraje, co mi minule tak „neštymovalo“, dodávám: „…tak jak je, denně ve službě, to není lehký … za každýho počasí … kolikpak ti dávaj? … ti tví šéfové slavní.“ Ale Oskar – chápu, musí být se zaměstnavatelem loajální, mohl by přijít o flek, že jo … a v dnešní době, no, hledejte si jinej – Oskar prostě ani slovo. Tak ho obzírám ze všech stran, a jako vždy dokonalost sama. Už se začínám před kolemjdoucími stydět, že snad jsem … ale né, to né … už už chci jít a „Mám to!“ – radostí si skoro až, i ve svých letech, poskočím. „Boty, jsou to, boty!“ – vykřikuju nahlas. A opravdu, prevít jeden oskarovej, kašle na svý boty. Kde byl jejich „glanc“ původní, tam prach, špína. Hrůza, prostě jak říkávala moje babička, česká Sudeťačka: „Jo. Jo, nahoře huj a dole fuj!“ – a doslova tak to bylo.

Bez řečí otvírám a hned ode dveří: „Nemůžete na něj trochu dohlídnout! Dyť dělá vostudu nejen sobě, ale především vám!" – a nečekaje na odpověď, „Prásk!“, bouchnou za mnou dveře a s pocitem dobře vykonaného odcházím. „Člověk si má říct svý,“ – si už na ulici ještě pro sebe potichu brblám.

Nebudu dlouho napínat. Oni i Oskar se na to, tedy na ty boty, vykašlali, přestal jsem ho proto i zdravit. Ale Oskar nic, jako by mu bylo jedno, že přišel o kamaráda. A když jsem to jednou zasejc nemohl vydržet a vlítnul do té firmy: „Koukejte, to už jste ale fakt pro vostudu…“ a rychle ještě „že já vás dám do novin!“ ,mě vyhodili. 

Ta ostuda, ještě dnes za sebou – a zastávka byla zrovna plná – slyším ten „hysterák“: „Do novin, jo!? ... pane, tak bacha, do novin dám já vás! A do policie taky!!! … už dlouho sleduju, jak se tu furt vochomejtáte … co máte za lubem, co … osobo jedna, celá ta zastávka mi bude za svědka … a vy si ještě dovolujete…!“

Víc jsem neslyšel, zostuzen – a pro dobrotu, na …., ale tak to bývá – jsem rychle vyklidil pole a za nejbližším rohem, byť si tak cestu prodloužil, zahnul. Nějakou dobu jsem se tomu místu vyhýbal a raději chodil oklikou. Nakonec mi to ale stejně nedalo a hrdinně vykročil původní trasou. Oskara, samozřejmě, už z dáli vidět, přidávám do kroku, těším se na shledání … ale, co bych povídal, ty boty … a tak rychle smutně odcházím.

X   X   X

„Ano, ano paní, ten krém jednou, černý, ano, a ten kartáč také … děkuji, děkuji!“ … a o deset minut déle klekám na zem před Oskara, otvírám krém, beru do ruky kartáč a „tý blbý figuríně“, a na vlastní náklady, ty její pracovní boty „bigluju“, že za chvíli jsou zas „glancovní“ jak zrcadlo.


Ještě jsem se nestačil ani zvednout, a už nad sebou slyším tu „hysterku“, dnes však ale v úplně jiné tónině: „Je, pane, to mu to zase sluší, že jooo? … to jsem nevěděla, že ste takovej hodnej, tak… poďte na kafe!“

Milan Brož

Josefodolská férie

Josefodolská férie v podání Milana Brože. Více zde https://picasaweb.google.com/W.Milan.CHP/JosefodolskaFerie#

A jak bylo první den v německé práci? Intenzivně...

MB: A jak bylo první den v německé práci?

JO: Intenzivně. Během několika hodin jsem poznala v praxi to, proč mají Němci lepší životní úroveň. Říká se, že jsou disciplinovanější, říká se, že jsou pracovitější. Ano, opravdu jsou. Zírala jsem, co všechno musí kolegyně zvládnout a ptala se sama sebe, jestli jsem nepřecenila své síly a jestli toho všeho budu vůbec schopná... 

A ta anabáze s pojištěním! Musela jsem mít pojištění odpovědnosti za škodu vůči zaměstnavateli. V Jablonci mi ve dvou různých pojišťovnách řekli, že mě nepojistí, protože zaměstnavatel je z Německa. Že se musím nechat pojistit v Německu. V Žitavě mi ve dvou pojišťovnách řekli, že mě nepojistí, protože bydlím v Čechách. Že se musím nechat pojistit doma. V německém Allianz mě ujišťovali, že mě pojistí náš Allianz. Jela jsem tedy ještě do Liberce - už jsem musela být prostě pojištěná! - byla to podmínka! - hned! Hledala jsem pobočku Allianz, nenašla, ale najednou koukám - Generali. Tam jsem sice v Jablonci se svým požadavkem právě už byla, ale oni mě odkázali do země, kde má sídlo zaměstnavatel. Přesto jsem do liberecké pobočky vstoupila. Řekla jsem, co potřebuji, a že mi v Jablonci řekli, že mě nepojistí, že musím do Německa, ale tam že mě taky nechtějí pojistit. No co člověk, to jiný názor, co město, to asi jiná pravidla, v Liberci to nebyl žádný problém. Pojistili mě hned. (Jen tak na okraj: vyprávěla jsem to známému a víte, co mi řekl? Že si prý chtěl toto pojištění sjednat u nás u Allianz a oni mu řekli, že takovéhle pojištění Allianz vůbec neposkytuje...) 

A ještě něco. Po tomto prvním dnu jsem si všimla, že když jsem překročila hranici zpět do Čech, cítila jsem úlevu, jak je to krásné být zase někde, kde se v pohodě domluvím, bez námahy, jen tak prostě jednoduše řeknu, co chci a druzí mi rozumí a já jim!

Ale jinak se mi v Žitavě líbilo. Trochu jsem si ji prošla a byla docela nadšená. Objevila jsem tam také mnoho opuštěných domů, starých až prastarých, a říkala si, co by to asi stálo, kdyby se to nechalo opravit... Také jsem si ale všimla, že je tam draho. Nic jsem si nekoupila. Není nad to si v Čechách koupit rohlík za korunu padesát...

Zittauer Blumenuhr (Žitavské květinové hodiny)

Dvojpapeženství - xenofobní Češi – a taky o volbách

Dvojpapeženství, to jsme tu už v minulosti, myslím-li tu, myslím u nás v Evropě, měli. Díky tomu se stal Avignon Avignonem i se svým proslulým starým mostem. Takže situace Oranžových, hm, nic nového pod sluncem, k tomu Trojského koně na hradě, a jsme ... tedy Oni jsou, tam kde jsou. A jak z toho?
Ale oni si poradí, nebojte, vždy to tak bylo, a hlavně, prosím, nechme jim ten čas, uvidíme. Třeba z toho také něco vznikne, jako v Avignonu ten papežský palác … a třeba se na „vše přivyknutý Čech“ už ani divit nebude.

Avšak volby, ty poslední, to je něco jiného. Ano ano, myslím ty, co potvrdily … tedy vlastně nepotvrdily… to stále dokola  omílané xenofobní chování Čechů. Stačí se jen porozhlédnout po portfoliu – jaké to krásné české slovo, že? – tedy po platformě … aha, to jsme se octli zase tam, kde jsme byli, tak raději hezky „češsky“ … rozhlédnout se po výsledkách (aha!!! – nebo výsledcích, chce to odborníka … lépe ze zahraničí) posledních voleb. A pěkně zleva doprava, leváci mohou opačně, tedy zprava doleva. A uprostřed se všichni setkáme, jako ty jednotlivé stranické subjekty, že? Vidíte vůbec nějaký zásadní rozdíl v proklamovaných cílech jednotlivých protagonistů a jimi vedených stranických subjektů? Já tedy fakticky ne. 

Pěkný pohled je na tu naši různobarevnou vyvolenou „Národní frontu“ … však! A ta nedůvěra Čechů v sebe sama … nebo, jinak řečeno … snad konečně „poznání“, že si skutečně vládnout neumíme, nám otevřelo oči … tedy cestu ke konečnému mezinárodnímu výsledku našich voleb? A kdo nás, včetně Bruselu nebo Ochránců lidských práv ještě jednou nazve „Xenofobními Čechy“, ten to tedy schytá … jak za starých dobrých „Husitských časů“. 

Cizinec vedle cizince, věřící vedle neznaboha, Japonec z Moravy vedle Rakušáka  z jihu Čech, do toho nejvíce mlčí - kdo ví, co tají, co má za lubem - ten nejbohatší Slovák … ale bacha, jak se říká: „Mlčeti zlato…“;  své si přidávají i ti v současnosti pauzírující Modří – kecá nám do toho od Nich nejen Kuba, ale přidává se i ta Německá. Však co do množství slov nemá nikdo, ale opravdu Nikdo, na toho Hejtman jihomoravského, jako by šlo o mariáš licitovaný, ale ta oranžová, zdá se, v této hře rozhodně trumfovou barvou nebude. Že  „si to ale sedne“, na to bych fakt vsadil … ale to už zřejmě bude v partiji jiné, „Že jo…“, chtělo by se zvolat …“hejtmane Žižko!“  Tak, a když si to takhle pěkně srovnáme a se rozhlédneme,  se ptám: „A kdeže je tedy  ta stopa po nějaké české xenofobii?“ … no řekněte!

Milan Brož