Český rozhlas 6 - KP6 - KRAP

V několika pokračováních bych vás chtěl seznámit s naším klubem – dnes KRAP, s děním v Českém rozhlase a věcmi kolem.

Dnes – proč se KP6 přejmenoval na KRAP

ČRo6 - nebo - chcete-li - Šestka, byla vysoce ceněnou stanicí mluveného slova, analytické publicistiky. Však také měla na čem stavět. Ano, nemýlíte se, základem jí byla slavná Svobodná Evropa, včetně leckterých formátů – myšleno tím nejen pořadů, ale kádrů redaktorů. Stačí jen pár jmen, např. paní Rakušanová, panové Štern, Bednář, Vichs – no řekněte, co jméno, to formát. A přibývali i mladí, stanice si uměla vybírat i vychovávat, redakce si svou úroveň dokázala podržet – tak příkladem paní Vrbová, pan Dubský. Není proto divu, že zcela spontánně, dílem posluchačů této stanice, před lety vznikl KP6, čili Klub přátel Šestky. Spolupráce mezi stanicí ČRo6 a klubem se zdárně, a myslím, že ku prospěchu jak posluchačů, tak stanice jako takové, rozvíjela, vztahy mezi námi členy klubu a redaktory byly skutečně přátelské, však to dokumentovala i mnohá vzájemná setkání na půdě Českého rozhlasu.

Žijeme v čase změn, nemalých, vidíme je všude kolem sebe. Ne všechny znamenají „progresi“ a zlepšení, ale dějí se, a všude, nemohl se jim proto vyhnout ani Český rozhlas, kde probíhají již řadu let a mnohé posluchače překvapily … ať mile, nebo i začasté obráceně. Rozpuštěny byly celé redakce, které se nám, členům KP6 jevily jako garant úrovně a profilace každé jednotlivé stanice ČRo. Publikovaným cílem změn bylo zvýšení poslechovosti Českého rozhlasu a … jak jinak v dnešní době, úspora finančních prostředků.

Tak zrušeny byly i stanice Český rozhlas 6, LEONARDO a Rádio Česko. Namísto toho vznikla stanice nová, nahrazující všechny tři stanice jmenované – Český Rozhlas PLUS, zvané „PLUSKO“. Že se změny ne příliš povedly, dokazuje poslechovost této stanice, která zdaleka nedosahuje součtu poslechovostí těchto stanic, ale naopak, rovnat se nedá ani s poslechovostí samostatné ČRo6. Rozbita tak byla obec posluchačů, kteří přednost dávali mluvenému slovu, hloubce informací a jejich znalostí jednotlivými redaktory a jejich hosty. Český rozhlas tak ztratil nemalou část „svých věrných“, a dodnes se mu nepodařilo tuto ztrátu nahradit.

KP6 přesto zůstává Rozhlasu věrný, nikoliv však stanici PLUS. Po ročním působení této stanice, kdy při jejím zrodu dokonce bylo jméno našeho klubu vážně zneužito falešnou propagací a zaštítěním se nové stanice naším klubem tak, že ten se přejmenoval na Klub přátel Plusu, museli jsme nakonec ke změně našeho jména přikročit. Tak se stalo na březnovém setkání „Klubu přátel Šestky“, a přes několik návrhů jsme se nakonec „prohlasovali“ k novému názvu „Klub Rozhlasové Analytické Poblicistiky“ – čili KRAP. Odůvodnění je jednoduché. Byť s většinou změn nesouhlasíme: … 1) Stavět se jako nepřátelé Českého rozhlasu rozhodně nechceme, ba naopak … 2) Jsme milovníci mluveného slova bez různých předělů a junglů, vydržíme poslouchat i déle než proklamované 4 minuty (tvrzení některých nových pracovníků ČRo) … 3) Jsme milovníci rozhlasové analytické publicistiky …4) Chceme, aby svoji úrovní a programovou skladbou stanice mluveného slova se opět navrátila ke svým základům, tj. ke vzoru Svobodné Evropy … 5) Dialogem s generálním ředitelem ČRo, s šéfredaktorem ČRoPLUS, i s jednotlivými redaktory chceme postupně navrátit úroveň stanice mluveného slova tam, kam dle našeho mínění patří.

Několik fotografií z dubnového setkání tzv. „Jádra“ našeho klubu (kde účast přislíbil i sám generální ředitel Peter Duhan - a skutečnost – parafrázovat lze jedno ruské přísloví: „Tolik jsme se snažili, a dopadlo to jako obvykle - nepřišel.“) naleznout můžete na albech Picasa zde:
https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/KRAP?noredirect=1#

Seznámit se s činností KRAP lze zde: na webové stránce zde:
https://sites.google.com/site/klubrozhlasanalytpubl/home

Nebo zde: https://sites.google.com/site/klubrozhlasanalytpubl/home

V několika dalších pokračováních vám přinesu další podrobnosti o dění jak v našem klubu, tak v ČRo a na stanici Plus, jako rovněž naše pohledy, výhrady, připomínky a náměty na vysílání Českého rozhlasu, jakožto veřejnoprávního média, které má za poplatky koncesionářů - domníváme se - plnit zcela jinou úlohu nežli stanice komerční.

Milan Brož

Prof. Doc. Libor Pátý, jeden ze zakladatelů a stěžejních členů Klubu přátel Šestky - KP6,
dnes člen "Jádra KRAP" - Klubu rozhlasové analytické publicistiky

Co to jsou vlastně Velikonoce?

Vajíčka, zajíčky, pomlázku, to teď prosím ponechme trochu stranou. My, co víme, se o Velikonocích zamýšlíme. Zamýšlíme se nad tím, co to vlastně ty Velikonoce jsou, proč je slavíme, co znamenají. A snad se při tom i trochu přeme. Jeden říká: „Jsou to normální pohanské svátky a křesťani k tomu přidali Ježíše.“ Druhý říká: „Kdepak. Židé na Velikonoce vzpomínali na exodus (odchod z Egypta), vyvázání se z egyptského područí, získání svobody, a pak to každý rok slavili, protože to pro ně hodně znamenalo. A právě na tuhle slavnost přišel Ježíš do Jeruzaléma a stalo se tam to, co se na Velký pátek žel stalo, a to si zase připomínáme na Velikonoce my!“

No já si myslím, že je to všechno dohromady. Že se spojilo v jedno jak prastaré vítání jara, tak židovské vyjití z Egypta, a dále události z tohoto nejnovější – totiž události okolo smrti Syna Božího. Je to prostě velký svátek, jak pro ty, kteří v Něho nevěří, tak pro ty, co v Něho věří.

Vysvětlení pro Velký pátek bychom tedy měli. Tehdy byl ukřižován Ježíš Kristus, ztělesnění Božské Lásky. Ale co velikonoční neděle a pondělí? Věřící věří, že Kristus vstal třetího dne, tedy v neděli, z mrtvých. My, co víme, víme, že se odpoutal pouze jeho duch, že to tělo, které někteří viděli, nebylo z masa a krve. (Mimochodem, to se děje po smrti s každým, duch se odpoutává i u obyčejného člověka.)  Ježíš musel v tomto „jiném“ těle nějaký čas prodlévat, neboť čekal, až se otevřou nebesa a on bude moci vstoupit ke svému Otci. To se stalo pak na Letnice (mimochodem toto otevírání se nebes se opakuje každý rok).

A pondělí? Kdysi bývalo prý zvykem, že po velkých svátcích následoval den pracovního klidu. Tedy prostě volný den, aby si lidé po náročných svátcích odpočali. Takže je to taková neděle, u nás spojená s koledováním, pomlázkou a dalšími zvyklostmi.

Já mám Velikonoce spojené také s takovým novým začátkem. Ono se má stát totiž všechno nové, víte? Předně tedy člověk. Může se znovuzrodit. A teď nemyslím, že se znovu narodí, jako že bude zase miminkem, ale vnitřně se jaksi přerodí. Přerodí se tím, že se změní. Změní se tím, že do svého srdce, nitra, pustí Božskou Lásku  – chcete-li věčný zákon, která-který ho promění. A on pak bude nový.

S přáním stále pěkných Velikonoc

JEHO

Velikonoční hudba od pana Bacha

Spolková husa slavnostní

Šach - Pad(t)

Putování za SHS PSPŠ - ZDE, aneb putování za Spolkovou Husou Slavnostní Pánského Spolku Přátel Šachu v roce 2014, které se koná každoročně na památku vzniku PSPŠ a jako hold jeho činnosti, která svými sto třiceti procenty činnosti z možného sta procent zaměřena jest jak na Vznik Blaha Spolkového, tak i Blaha jednotlivých WELMISTRŮ, ale zároveň i Blaha na celé naší Planetě, Sluneční soustavy a Blaha Vesmíru taky.

Pro letošní putování 12. března 2014 jsme navštívili významné a jedno z nejbohatších měst Rakouska-Uherska, ležící na samém severním pomezí českých zemí - město Jablonec nad Nisou, když jsme se sdružili a před dalekou cestou shromáždili a občerstvili na hlavním nádraží ČD, odkud jsme pak putovali po železné cestě až do stanice Jablonec nad Nisou - Zastávka, odkud, po občerstvovací stanici U Draka a poznávacím pobytu na zahradě sochaře a malíře Jirky Bíma, t. č. však již bohužel na své cestě do Bezdomoví, dobyli tzv. Jižní horní cestou náš letošní cíl a současně naši Spolkovnu, slavný Hotel, t. č. pouze restauraci U Papouška, kde jsme, posléze, byvše obohaceni a povznešení podáním objednaného Husího masa, dosáhli vpravdě v gastronomickém orgasmu skutečného Spolkového Blaha.

Průběh dokumentují fotografie. Viz alba PICASA:
https://plus.google.com/photos/104046689946598376811/albums/6003163850101583025?banner=pwa

Se spolkovým pozdravem "Šach - Pad(t)"
WELMISTŘI

Vajíčkovník 2014

Pozvání na 11. ročník slavnosti Vajíčkovník v Dolní Řasnici 19. dubna 2014

Strom splněných přání - 11. ročník unikátní lidové slavnosti - Zaženeme Zimu!

Ilustrační foto JO

Vajíčkovník navazuje snad na 2 800 let starou lidovou tradici. Z té doby totiž pochází více než 40 000 úlomků a 1 500 celých kousků keramických drobných předmětů, které byly nalezeny na kopci Burkovák a dnes jsou k vidění v muzeu v Písku. V každém z nich je malý otvor. Badatelé soudí, že to mohly být votivní dary zavěšované na strom. Podobným způsobem se na strom Vajíčkovník zavěšují vyfouknutá vajíčka s napsaným nebo namalovaným přáním. Pozůstatky podobného zvyku najdeme v Horní Lužici, Čechách i v Bavorsku.
V Dolní Řasnici na Frýdlantsku letos již mají 11. ročník této obnovené slavnosti. Průvod masek, které straší zimu, pochoduje obcí a rámusem zimu vyhání. Kolem stromu Vajíčkovníku je pak slavnost s programem především pro děti.
Vajíčkovník je opět na bílou sobotu velikonoční, letos 19. dubna 2014. Průvod vychází od nádraží v Dolní Řasnici ve 13.30 hodin (po příjezdu vlaku od Frýdlantu ve 13.21 hod.), strom se zvedá kolem 15.00 hodin ve statku (budovaném skanzenu) Český svět za kapličkou Domov.
Od 12.00 hodin je přístupný areál statku-skanzenu.


Několik faktů: Vajíčkovník je zapsaná a chráněná známka v ČR, hlavním pořadatelem je občanské sdružení Český svět se sídlem v Dolní Řasnici, letos spolu s Klubem žen Dolní Řasnice a TJ Sokol Oldřichov v Hájích, Body studiem Lenky Šebové z Mníšku, družinou mládeže ZŠ Frýdlant a dalšími spolky a kolektivy.
Slavnosti se v průměru účastní 400-800 návštěvníků, je to největší velikonoční lidová slavnost na Frýdlantsku, s nejstarší tradicí.
V čele průvodu kráčí třímetrový kohout Jaro-slav, a obrovský čáp. Průvod vede organizátor a vynikající bavič Petr Strnad, bývalý učitel. Svými hesly přináší veselou náladu. Účastníci v maskách straší a zahánějí Zimu. Proto mají nejrůznější náčiní, které vydává rámus (řehtačky, klapačky, pokličky, buben, rachtátka...).
Průvod jde obcí a kolem polí, takže jsou vidět koně, kozy, ovce, hnízdo čápů. Bývají v něm i jezdci na koních.
Na strom Vajíčkovník příchozí věší vajíčka, která většinou nejsou malovaná, ale jsou na nich namalována nebo napsána přání (někdy na lístečku uvnitř) pro letošní rok. Pořadatelé zaručují, že upřímná přání se určitě vyplní.
V kulturním programu bude pro děti divadlo Jarmily Enochové, folkař Petr Randus, a premiéru bude mít ukázka vystoupení malých bubeníků z Liberce.

Vajíčkovník má svoji pohlednici. Jeho příběh je popsán v knize Krčma čili Kretscham (pověsti ze statku), autor Milan Maršálek, vyšla na konci roku 2011.
Píseň na oslavu tohoto zvyku napsal básník Jiří Žáček, zhudebnil J. B. Novotný z Liberce a nastudovali žáci a učitelé hudební školy v Liberci vedení Daliborem Tužem. Letos se poprvé bude na její melodii i tancovat.
Suvenýrem ze slavnosti je 5 cm keramické ploché vajíčko s dírkou, slovem Vajíčkovník a letopočtem, zhotovují jej v chráněné dílně v Harcově.
Na cestě průvodu jsou občerstvovací stanice, kde účastníci dostanou zdarma něco na zahřátí, děti sladkosti.
Desíti předchozích ročníků se zatím účastnilo přes 6 500 lidí, vstupné se neplatí. Náklady hradí členové o. s. Český svět, kteří Vás zvou na návštěvu, bez ohledu na počasí – Zimu zaženeme! Více na: www.ceskysvet.info, nebo tel: 603 903 238, zdraví Milan Maršálek, před 30 lety kolega v MS a MF

Komunální volby

- nezlobte se,
do letošních komunálních voleb skutečně nejdu!!!

„Tak si to představ…,“ vypráví kamarád, sic bez bytu, zato s třiadvacetiletou žádostí o něj, „… byt žádný problém, říkal, jen zajít tam a tam!“
„Tak vidíš … ještě že ses ho šel optat!“ odpovídám.
„No, nešel, u dvojky bílého jsme se potkali, ale jak povídáme dál, tak najednou, že … ale ať se hned nevyjadřuju, ať si to rozmyslím, s tím bytem že to vůbec nesouvisí, ale … no …!“
„No? ...“
„… no že by bylo dobrý, … a na podzim ty komunální volby, … a takovej člověk jako já … a tak, no … na kandidátskou listinu…!

Aha, a je to tady, má to háček: „Nesouvisí, jo!!! … nesouvisí??? … tak řekni ne, a uvidíš?“ a tak podobně dále rozebíráme nastalou situaci.
„A jak se to jmenuje?“
„Ale, snad ´Za naše město krásnější´, … nebo tak nějak…!“

Neutečou ani dva tři dny a na jedné z vernisáží jsem osloven: „ Pane, …Vy byste … a moh´ byste … a lidi Vás znaj, a podívejte - za naší platformu, … a Já a On, ... no víte, na podzim jsou ty volby komunální, tak jsme si mysleli, že Vy … rozmyslete se, ne ne, nic neříkejte, přijďte tam a tam v tolik a tolik, no a uvidíte …jo?! … přijdete!?“
Mám se za slušného člověka, nejsem tedy odpovědí protivnou a ptám se: „A kdo ještě?“
„No, … Já a On, a pak ještě Oni!“ tři čtyři, a další, které ani moc neznám. Ale ty dva, Já a On, … vím, z jejich funkcí, nevedou si špatně v řízení jim svěřeného, je za nimi opravdu „něco“ vidět, a tak nakonec: „Dobře, děkuju, přijdu se podívat, … ještě ale, prosím, jméno … jak se to bude jmenovat?“
„´Pro naše krásné město´!“

Jo, komunál je komunál, ten má svá pravidla, i ve volbách. Ale do těch letošních „komunálek“ opravdu nejdu … byť program je skvělý, ale má to své velké důvody … kdepák, že to je ´Za naše…´, či ´Pro naše město´, že, … ale tenhle důvod to opravdu není. Ani ten, že jsem nikdy nikam nepatřil, na své svobodě si zakládal, nikomu nemusel poručníkovat ani proti mé vůli s nikým souhlasit, ne ... ani ten důvod to není.
„Jaký? ... teda!“ se teď určitě ptáte. Tak poslyště - pardon - čtěte:

Uběhlo pár dnů … zase s tím kamarádem, a rezebíráme onu dvojnásobně stejnou situaci, ve které jsme se každý sám ocitl, on "Za naše krásné…", já "Pro naše krásné…" - kurňa, kdo se v tom má vyznat, … a budoucí programy? … pcha, stejný, jaký jiný?!, že jo, když jde o totéž město, halt „komunál“!

„Tak!...,“ povídám: „ … a teď, po dvacetiletém kamarádství, kdy jsme si nic neudělali a naopak mnoho toho společně vytvořili, tak teď půjdeme proti sobě…,“ jsem si povzdechl.
Kouká, jak … nerozumí: „Ale … vždyť… stejný program a…“
„… a … a…,“ nenechávám ho domluvit, „… a každej za jinou partaj, jo, hochu, od teď jdeme proti sobě!!!“
Nic neříká, ale … jda právě přes autobusák, padne mu oko na bilboardy: „A budeme takhle pěkně viset vedle sebe a zeshora koukat tady na to hemžení lidu a…,“ trochu se zasní, „ … taky se povozíme na autobusu, a občas sejdeme tady na gumáku.
„Jo, to jo…,“ jsem odpovědí, „ … ale taky se někdy v ulicích potkáme, a pojedeme pěkně proti sobě! A to bys chtěl???“ Na to nemá co říci, ve chvíli však tu je odpovědí s řešením: „Tak budeme jezdit na tramvaji, víš, jak jsou ty dvě spřažený, a zase to potáhneme spolu!“ a celý se rozzáří, že jest problém vyřešen. „Já nevěřím nikomu!...,“ kroutím hlavou: „… a kdo ti zaručí, že nás mimo špičku nerozpojej a na výhybce budeme stát zase proti sobě!“
Na to už je ticho, a já dodávám: „A teď si představ ty naše společné zámé a známé těch známých a jejich děti a jejich kamarády a známý a trenéry a učitele, a tak? … no!“ ho vybízím k dalšímu hovoru.
„No co!“ se zamýšlí, „budou nás volit, no!“
„Jo … volit?!?!?!“ se vysmívám a přidávám i výjimečnou hrubost, „… volit, jó, vole, voliči naši volit budou, sic nás, jó, … ale koho???“ se ptám.
„No nás! ...,“ si myslí, že je z toho venku, „… dyť to jsou kamarádi, né!“
„Jo, nás, to jo, … ale, holenku, koho … tebe, nebo mne … ha… koho?“ se ještě ostřeji, jak by již volební boj započal, táži. „A jó…,“ mi je odpovědí. „Tak do toho já, hochu, nejdu!“ končím debatu: „Zavinit rozkol našich známých, … to si na zodpovědnost teda nevezmu, to teda ne!!!“ a už si v duchu představuju Alenku, jak se kráká se Zdeničkou, Karlíček s Láďou, Jaruška je rozpolcená, mezi Zdendou a Frantou už padají - asi že se pro nedostatečnou pokrývku své lbi krákat nemohou - i rány pěstí, rozkol je nejen mezi našimi dětmi, ale už i vnoučaty ve školkách, kde paní učitelky dle názorové blízkosti odmítají pečovat o potomstvo nepřátelské strany … a tak podobně, … v našem městě vznikají dvě frakce „Pro a Za naše město“, stoupenci jednotlivých, s prapory a trubadúry, procházejí ulicemi vyřvávajíce svá hesla - jedni: „Pro naše město!!!“, druzí zase: „Za naše město!!!“ … zastavují provoz na nejfrekventovanějších křižovatkách, bojovně stojí na svých barikádách, snažíce se schovat za nás, ale my – ani jeden bojovník, radši prcháme k Seidlům na třináctku, kostky jsou již ale vrženy a zástupy nám věrných tak stát budou proti sobě, a přes rozdělující je těžkooděnce létají kostky a nedej Bože i Molotovovy koktejly. Tak, už to víte proč – do tohohle teda já nejdu, pro tohle teda opravdu do letošních podzimních komunálních voleb nepůjdu.

„… a jestli půjdu volit?!“ – ale to je otázka přece úplně jiná!

Duben 2014 Milan Brož

Topáci přijedou

Příznivci politika z urozené krve Karla Schwarzenberga z Jablonecka či Liberecka si asi nenechají ujít možnost setkat se s ním osobně. Zítra, tedy ve středu 16. dubna, zavítá do krajského i okresního města, kde bude diskutovat jednak o situaci na Ukrajině, a jednak prý zodpoví jakékoli otázky.

V Liberci se setkání uskuteční ve V-Klubu od 15.30 hodin, v Jablonci nad Nisou v Klubu Na Rampě od 18 hodin. Ve 20 hodin se šlechtic se svou družinou přesune do nedaleké restaurace Adam a Eva, aby u sklenice piva zodpověděl dotazy kohokoli. Politika se prý totiž dělá u piva. "No já myslím, že u piva se hlavně plká a filozofuje," míní Jitka Nováková, žena zralého věku.

JO

Zlatý déšť se sněhem

Aktuální foto z Jablonecka. JO

Otevřený dopis IT-bilu

Náš magazín byl osloven paní Neuspěchanou se žádostí o zveřejnění jejího „otevřeného dopisu“ zároveň s uveřejněním odpovědi na něj. S radostí naší dlouholeté čtenářce a příznivkyni vyhovujeme. (Dopis uveřejněme v původním znění bez oprav a s minimem úprav.)
Za Magazín IGJ členové redakční rady JEHO a MW


Vážení soudruzi z IT-bilu!

Nemohu, po tom, co jste mi provedli, Vás nazývat jinak, nežli takovýmhle bolševicko-komunistickým oslovením. Asi nechápete, já ale, na rozdíl od Vás, ANO. A protože máme tu demokraciji, tak Vám můžu napsat a bát se budete muset Vy. Než začnu, musím Vám povědět, že jsem doteďka byla Vaší věrnou zákaznicí a všechno pro rodinu jsem v tý oblasti nakupovala u Vás, u IT-bilu, od šňůrky k aparátu, přes vaši službu ´SeznamkaPlus´, až například po váš balíček ´Fšecko v jednom´. A teď tohle … to si s dětma opravdu nezasloužíme. A to je ta druhá věc, jsem samostatná živitelka v tom smyslu, že se uživím ne jenom sama, ale sama živím také dvě děti, už dost v letech, aby jedli za dva, tak to je nás, já držím dijetu, skoro pět, a kde já sama na to mám brát? Bejvalej je invalida a od toho toho čekat moc nejde. A tak, to víte, v téhle situaci se člověk nejen musí co ohánět, ale taky špekulovat, jak co dětem (mám syna a dceru, víte…je to kluk a holka) zajistit, aby nebyly ostatními znevažovaní, že na to nemaj. A tak se snažim využívat různých slev, slevových akcí, výprodejů a takových nabídek, taky kupuju u Vitnamce a ve Všem za 39 korun, tak se pak nedifte! A o to právě jde. Na to, abych synovi pořídila ten Ipot, opravdu nemáme. Ale byla jsem ve svém modlení vyslyšená a přišlo mi SSMkou, že když dobře odpovím, mám nárok na to, že dostanu úplně nový ten Ipot. A protože zdělání mám slušný a kamarádka Jarča taky něco ví, tak jsme si sedli za vejtah, a začala jsem odpovídat. Dycky, dyž jsem odpověděla, mi SSMkou přišla další otázka, jestli jich už bylo osm a dvacet, myslím, šlo to docela dobře, a v tom nějaká služebná od Vás mi napsala, že se z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů spojení přerušuje a v předem stanovené době nebudu ho moct znovu napojit. Tak, a teď mi, vážený soudruhové, řekněte, jak je toto možné? Já měla ten Ipot už na dosah ruky, už chybělo otátek míň než půl, tam ty jsem všechny odpověděla, nebo mi Jarča poradila. A z nějakých mně divných důvodů jsem vaší institucí byla odpojena. Tak, teď tedy to víte a já od Vás žádám náhradu za mě a mýmu klukovi ušlý zisk, takže kvůli Vám jsme ten Ipot nedostali, tak nám ho teď budete muset poslat Vy, dávám Vám termín do čtvrtka za čtrnáct dnů, protože v pátek má kluk narozeniny.

Jarča mi taky poradila, abych ten dopis poslala jako otevřený psaní, tak to nezalepuju. Jestli to bude levnější, nevím, ale Jarča říkala, že takhle se s tím bude moct seznámit víc lidí, aby to nebylo jako ingotkino (promiňte, nevím, jaké se píše í).

Děkuji a brzy očekávám Vaší zásilku.

Anatolie Neuspěchaná
Spěšninová 5
Spěchanov
Česko

PS. A když né, půjdeme s Jarčou si stěžovat na Čojku, ona prý na to má zákony a ukáže Vám. A taky se od Vás odpojíme a půjdeme k těm druhejm ID-bilům.



Vážená paní Neuspěchaná,
Vaš podnět, který jste formulovala jako stížnost, jsme podrobně nechali prostudovat naším OSVRNPDP (oddělením pro styk s veřejností, registraci námětů pochval a dalších podnětů), zabývala se jím sama vedoucí asistentka odborného ředitele pro pohyb informací a extra-intra toků,a došla k následujícímu závěru:

V souladu s naší strategií ochrany našich klientů jsme byli nuceni Vaší relaci, s firmou nabízející Vám zdarma 1 ks iPad za zodpovězení cca padesáti otázek, přerušit, neboť už v této chvíli jste za získání Vámi a Vaším panem synem vysněný přístroj za poplatky odeslání SMS zaplatila pro Vás asi neuvěřitelných 2.660,- korun. Při nepřerušení relace byste zaplatila dalších 2.090,- korun, protože firma, Vám nabízející iPad, si za každou zaslanou SMS vybírá 95,- korun z Vašeho telefonního účtu. Závěr: z výše uvedeného vyplývá, že námi nastavená ochrana našich klientů Vám při nejmenším uchovala nemalou částku (2.090,-) a tím zabránila Vaším dalším ztrátám zapřičiněných operováním společností podobných té, která Vám nabídku adresovala.

V úctě a s vírou další spolupráce
Za Váš IT-bil
Zdena Studovaná, vedoucí asistentka odporného ředitele PPIEI

A v každém věku

„No a dál, jak to bylo dál?“
„No jak by to bylo…,“ odpovídám kolegyni, čtyřicet plus, dvě děti, bez vztahu, … a pokračuju: „... odvezli jsme ji do toho gerontologického rehabilitačního ústavu, kde...“
„Ale na to se neptám!“ mi kolegyně skáče do řeči, „… já se ptám … však víš na co!!!“
„No jak by to bylo dál …, pořád o něm mluvila, jestli se přijde podívat, jestli ho znám, … a že k ní domu chodí večer a dává ji spát, dycky čeká u postele, až ona usne, no … tak, jako normální ošetřovatel.“
Kolegyňka kulí oči a já pokračuju: „… něco málo přes padesát, hudebník a vyučený kuchař, sem tam nějakou ňamku ukuchtí, nakoupí a … to je důležité, starý mládenec!“
A pokračuju, jak babička všude, i při příjmu sestřičce, zrovna tak rehabilitce a nakonec i paní doktorce, i paní od oběda, vypráví, že má zase velikou lásku, že to už nečekala a tak., a když jsme zase osaměli, povídá: „Víš, Miláne…“ – ona mi říká Miláne, „víš, já o tom přemýšlela, ten rozdíl věkovej mi nevadí, ale stejně, … víš … já ho do ničeho nutit nebudu.“
„Proboha … a kolik jí je!“
„V létě devadesát tři.“
A kolegyně, jak se dala do smíchu, tak hned vážně …: „Hm … a myslíš, že mne taky ještě něco takového potká?“
No … to bych nesměl být já, odpovídám: „Ty máš eště dost času, tak v naději seš pořád! …
… ale stejně…,“ pokračuju, „… můžeme se tomu smát, můžeme se nad tím pousmát, … ale nesmíme se tomu vysmívat!!!

MW

Kalhoty - i s vrtulkou!

Kalhoty – i s vrtulkou! (aneb u mariášnického stolu malé zamyšlení nad problémy žen)
„Flek!“ – a hned pokračuje v hovoru načatém při rozdávání: „… všem bych dal flek, kdybych začal…,“ se dále naparuje, aniž by si byl povšimnul, že hlášena je teprve barva, a že právě kvůli němu vázne hra.
„Co blbneš? …teprve hlásím barvu!“ na to protihráč, ale předčasně „flekující“ buší paklíkem do stolu: „… to chce jen nápad!“ se nedá zastavit: „… jen nápad, volové! Co jde pořád, za války, za míru, za bolševismu i kapitalismu? … co? … vy chytráci!“ „Dobrý!“ na to, respektive na hlášení barvy, zadňour.
„Tak dobrý?“ přidá se k urychlení hry i volící: „… a nezdržuj!“
Ale kdepák, myšlenka je silnější: „No přece Havrani, teda … pohřebáci, ne … čím hůř, tím líp, … a vydělávaj furt, né?!“ „A hajzlpapír!“ trumfuje úplně mimo hru zadňour. „No vidíš, už ti to zapaluje, a …, a ještě…“ zpomala ten chytrolín, bubnuje znova kartami o stůl, ale konečně je jeho trumf tady: „ … no přece vložky, pánové, dámský vložky! Už je pryč doba, kdy si v Rusku přepíraly molitanový … a to je ňákej trh, a Čína jakbysmet!“ „To jo, to jo!“ přidává se do této prazvláštní mariášové hry, která od jiného stolu připomíná vpravdě spíše „licitovanýho“ nežli „pauzíráka“, konečně i ten pauzírující, byv se právě vrátil z klosetu.
„Tak vidíš! ...“ na to náš chytrolín. „A dnes již za žádný dvě, či ty lepší za tři, tři osmdesát … dneska pánové, sedumdesát korun … i víc, a to už je láce…“
„Tak hrajem … dobrý?“
„Hned hned, ale představ si … jsou i takový … i čtyři ženský v jedný rodině, o psu nemluvě, a to je výtěžnost, pánové … ňáká výtěžnost tý rodiny!“ „Jo…,“ nechává se strhnout a přidává si už i čekající volící: „… jo, a chce to celej sortiment, s křidýlkama i bez!“ trumfuje, jakoby předčasně.
„A pánové … mám i novinku! ...,“ ještě jednou hru zdržuje chytrák: „… pánové … i s vrtulkou!!!“
Řekl, co na srdci, a konečně se hraje.
„Barva!“
„Dobrý…“
„Dobrý…“
„Červený!“
„Flek!“
„Re!“
„Tuty!“
„Boty!“
„Kalhoty*) … já ti dám, s vrtulkou!!!“

Duben 2014 Milan Brož

*) takový mariášnický slang: namísto flek - vyšší (vejš) - ještě vyšší (ještě vejš) - atd. se používá „ flek-re-tuty-boty-kalhoty. Při počítání se pak říká - např. „Tak kde jsme skončili – u Boty!, tak to máme při základu koruna: flek (dvě) - tuty (čtyři) - boty (osm) … a tak, může však být i počítání jiné, červené jsou dvojnásobné apod., ale to už je onačejší povídání.

Dědova vzpomínka

Sedím sám tam na lávce před stanicí k metru,
kdepak že mi zima – v bundě a svetru…
tak… koukám jak jezdí vlaky,
sem a tam… a já bych jel taky
někam do dáli a tak,
ale kam bych chtěl,
nejede žádný vlak.

Sedím v metru
v bundě a svetru,
jaké vzpomínky as umelu
ve chvíli kdy vlak mizí v tunelu?

Posedím … i s krásnou vzpomínkou,
třeba na jízdy vlakem s maminkou…
nebo později - již jak mladý atlet,
když vlakem spěchal jsem za svou Scarlet.
Jindy zase na druhou stranu republiky do rodiny
jsem vlakem jezdíval k babičce na prázdniny.

A dál a dál mi vzpomínky letí,
na dobu co jsme byli ještě děti…
třeba jak s konvičkou polévky a síťovkou jídla si to šinu
pěkně na dráhu za dědou-mašinfírou rovnou na mašinu,
to vždy když měl službu a s vagony šiboval,
u něj na mašině celý odpoledne jsem si liboval,
… a když někdy kluci stáli podél trati,
já volal z okna mašiny: „Ahoooj, kamarádi zlatí!
… jsem tu na mašině, na mašině s dědou,
děda ví … a já s ním, kam všude tratě vedou.“

Tak … pára se v drobné kapky sráží
a mašina vagony šibuje přes nádraží
na první, třetí pátou šestou kolej,
přesně tam kam si lidi zvolej,
že má ten vagon a to zboží,
co se na ty vagony loží,
přesně tam kam má jet…
a adresou může být celý svět.

Někdy zajeli jsme i do depa
kde léta vládne výhybkář Pepa,
a kde na kruhové točně zajíždějí mašiny
odpočívat pod střechu topírny - na šíny
co nikam nevedou - ani tam ani zpět…
jen když Pepa dovolí jim na točnu vjet;
… to pak do služby na koleje nádraží
zas každá lokomotiva z topírny vyráží.

Nu což, už je čas se zvednout z lavice
a také pěkně připravit se
na vítr a silný déšť,
ale co proti těm krásným vzpomínkám – nešť,
trocha vody, také větru, trocha kapek na klobouk
a dát si pozor, aby – jak ty vzpomínky,
mi ho vítr neodfouk‘.

Milan Brož Březen 2014

Ilustrační foto: JO

Sirem Wintonem zachráněný navštíví Jablonec!

Vzácná návštěva

Jablonec nad Nisou navštíví mimořádná osobnost, kterou není nikdo jiný nežli jedno z šesti set šedesáti devíti dětí zachráněných před fašisty sirem Nicholasem Wintonem legendárním vlakem, který se mu na počátku války podařilo z Prahy do Anglie vypravit.
Naše město navštíví pan Tomáš Graumann, brněnský žid, dítě z tohoto legendárního vlaku. O své životní zkušenosti, dvojím narození, nabyté životní moudrosti bude vyprávět, krom několika jabloneckých škol, pro veřejnost také v babtistickém kostele v Máchově parku v sobotu 5. dubna 2014 od 17 hodin.
Všichni jsou srdečně zváni.

Milan Brož

Chcete si nezapálit?

Chcete si nezapálit, a nevíte, jak na to? Čtěte zde: http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/

Přestat kouřit není jednoduché. A když pak jdete do společnosti, kde se kouří, je to ještě horší. Jak to "ustát" Vám radí Milan Brož. Vyšla další, již 17. kapitola, z knihy Pojďte si nezapálit s názvem Zase v hospodě.

Knihu ilustroval abstraktní malíř Václav Kocum z Jablonce nad Nisou

Gauner má "recht" vždycky?

Tak, gauner má zase jednou „recht“ … agresor je přece gaunerem vždy. Sám sebe nachytávám, že nemám pravdu, píši-li „zase jednou“. Přes moje zkušenosti, zkušenosti našeho národa … domnívám se, že i přes Vaše … docházím k poznání, že přeci „gauner má ,recht‘ vždycky“!
Gaunerů je zajisté více, nabízí se tedy otázka, který z nich má tu pravdu? Ani zde odpověď není těžká … přeci ten, který přijde nejdřív, … tedy jako první. Důvod? …ale ten si najde snadno: ochranou národnostních skupin počínaje (kde dnes existuje jednonárodnostní stát?), přes územní celistvost (anexe příslušného území), ochranu světových zdrojů (vlastní zájmy), svoje bezpečnostní zájmy (vyřizování účtů), ochrana nebo zavedení demokracie (ach ta starostlivost) … a tak dál a tak podobně, fantazii se meze nekladou. Stačí pouze oplývat dostatečnou silou. Ne, nemluvím jen o Rusku (internacionálním či imperialistickém) a Ukrajině, nejen o Afganistánu, Hitlerovi, ale třeba i Křižácích či Římanech … a dosadit lze vše možné.
Ale hovořím i o našem životě, životě obyčejných lidí, „o gaunerství“ v malém. Když mne kdysi, snad v páté, šesté třídě, jeda na kole, přepadli dva gauneři a ztrestali za to, že pár dnů před tím jsem se ve škole kohosi proti nim zastal, to víte, že nakonec „recht“, byť byli ze školy vyloučeni, měli. Ale já dostal přes hubu, já měl poškozené kolo, já ležel tři týdny ve špitále, ale oni tu devítiletku stejně dodělali na jiné škole, a mě nakonec ředitelem bylo řečeno: „Nemáš si s takovými začínat, vždyť víš, co jsou zač!“
„Recht“ měli i ti, co přepadli mého kamaráda u přehrady, vždyť policajty byl nakonec poučen: „Pane, víte, neměl jste tudy chodit! … vemte si napříště z toho ponaučení!“ – a zmlácenýmu ty peníze stejně nikdo nevrátil. Vemte si toho občana, co si postavil domeček, všechna povolení vyběhal, všechno nechal potvrdit, odsouhlasit, pozemeček (malý pozemek – ne za každou cenu zdrobnělina) zkultivoval, plotem obehnal a … „Víte, vybral jste si špatný místo, tu rodinu tady všichni znaj, s tou nechce mít nikdo nic společnýcho!“ – se dozvěděl od policistů našeho města. A na otázku: „Ani vy ne!“ – se dozvěděl: „To víte, to máte těžký, to bychom je museli chytit, že vám střílej do toho komínu…“ - a můžete dosadit: „… že vám rozbili ten plot, … polámali stromy, … rozbili okno, … házej flašky do zahrady, … blokujou vrakama vstup…“ atd.atd. „A tak co mám dělat?“ – se ještě nakonec zmohl. „Vyhýbejte se jim, vyhýbejte … to je fakt lepší…!“ – tak, a babo raď, a gauner má zase „recht“!
Nejinak tomu bylo, ještě když jsem hrával basket … byli takové tými gaunerů. Co všechno dokázali, zápas nestál za nic, těch záludností, co používali, aby nás vyprovokovali a nakonec píšťalka: „Faul!“ – „Ale já se jenom bráním!“ – a rozhodčí na to: „Pěkně bráníš, jsem tě viděl, jak oplácíš!!! … ještě jednou, a jdeš ven!“ – tak, ale co oplácím, to už neřekl a gauner měl zase „recht“!

Ne, nechtěl jsem kazit náladu nikomu. Ale tak to prostě tady chodí, žijeme „halt“ jen v obyčejným světě, kde mají přednost naše touhy a přání světské, tělesné, a … je mi líto, ale ještě větší přednost mají ta přání gaunerů, přeci oni mají „recht“ vždy, jsou totiž silnější (rozuměj surovější, neomalenější, sobečtější...), alespoň na tomto světe vezdejším.

MW