Pocta Egonu Wienerovi

Milý pane Wienere,

již dlouho jsem Vás neviděla a trochu je mi za to stydno. Naposledy, bylo to snad kolem Vánoc (?), když jste vystavoval Vaše staré pohlednice v liberecké Plaze, jsme se domluvili, že já druhý den přijdu a vrátím Vám Vaše relikvie - vydání Gablonzer Zeitung z pátku 3. července 1903 a vydání Gablonzer Tagblatt ze soboty/neděle 5./6. srpna 1944. Půjčila jsem si je, pokud si dobře vzpomínám, někdy před dvěma lety, že z nich něco přeložím a uveřejníme to v novinách. Och, než jsem se k tomu dostala, už něco podobného vyšlo v Jabloneckém měsíčníku, a tak jsem se nechtěla jako opičit. (Nevím, proč mi všechno tak dlouho trvá, ale i knihy z knihovny si třikrát prodloužím a pak je musím jako vrátit, a zase si je půjčit. Jsem pomalejšího rázu?) Tehdy (okolo těch Vánoc, nebo to bylo jen v zimě?) jsem nemohla přijít, protože mi do toho něco přišlo. Myslím, že to bylo něco s dětmi. Asi jsem za nimi pospíchala. (To je moje obvyklá činnost. Že někde jsem, a pak pospíchám domů.) Ale to je jedno, pane Wienere. Já vím, že Vy jste hodný člověk, a máte pochopení. Já Vám ty noviny určitě vrátím. To se můžete spolehnout. (A opatruju je jako oko v hlavě!) Ale napadlo mě před chvílí, vyjádřit Vám, teď nevím, jak to napsat..., obdiv? Vzpomněla jsem si, jak jsem četla poprvé Vaše fejetony, a tehdy mě navštívila myšlenka, jestli Vy nejste znovu inkarnovaný Jan Neruda? Asi jsem Vám to už říkala, ale skutečně. Nerudův fejeton "Kam s ním?" zdá se mi podobného rázu. Četla jsem jednou, že například člověk, který je naprosto uchvácen nějakým obrazem, či dílem nějakého umělce, byl sám oním umělcem. Není to, opět mě nenapadá správné vyjádření..., snad pokleku hodné? Nežijeme jen jednou, to jsem si jistá. Už jsme kdysi někým byli. Kým? Zvědavá otázka. Ale o tom psát nechci. Já Vás chci prostě přirovnat k nejvýznamnějšímu autorovi české literatury, jehož pozemská schrána odpočívá na Vyšehradě (viz foto). Ale jeho duše? Není ve Vás? Tak možná se mýlím, ale podobnost tu rozhodně je.

Říká se: "Zde odpočívá Jan Neruda." Ale já říkám: "Kdepak! Zde je uložena jen jeho pozemská schrána.
 Kde je však jeho duše? Duch? Snad v Egonu Wienerovi?" JO

Nu, milý čtenáři, chceš to sám posoudit? Zde Egonovy pohledy (blog Egona Wienera) a zde fejeton Jana Nerudy Kam s ním

Za železniční zastávku Nová Ves nad Nisou!

"Už jste to slyšela? Prej k nám už nebude jezdit vlak!"
"Cože??!!" vytřeští oči sousedka, "a čím budu jezdit do práce?"
"Dyť stejně jezdíte autem..."
"Ale to auto není moje a někdy si ho vzít nemůžu. A to pak musím vlakem! A dcera jezdí do Tanvaldu do školy."
"Tak napište na idol námitku."

A tak paní Jaroslava z Nové Vsi nad Nisou napsala do webového formuláře na stránkách Integrovaného dopravního systému IDOL, který organizuje Společnost KORID LK, dotaz, zda by mohla být železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou zachována, že ji nutně potřebuje, protože jinak by se jí cesta do zaměstnání opět o něco prodloužila. Už takhle na ní stráví, pokud tedy nemůže použít auto, i sedm hodin (tam a zpět). "Zrovna dnes jsem měla jet vlakem a zjistila jsem, že mi ten spoj v Nové Vsi nestaví. Na internetu mi vyběhlo spojení v 19.17 z Liberce, v 19.44 by vlak přijel do Jabloneckých Pasek - Novou Vsí by tedy se mnou jen tak projel, v Pasekách bych měla čekat do 20.42, kdy přijíždí vlak od Smržovky, který by mě zavezl zpět do Nové Vsi, příjezd - 20.44," popisuje rozhořčeně paní Jaroslava.
"Je to trapný!" přidává se její dcera Karolína, která jezdí vlakem z Tanvaldu ze školy a železnici využívá i k cestám do Lučan za kamarády, a nyní o prázdninách i na brigádu, "na autobus bych musela do Jablonce, a z Jablonce zase autobusem. A večer ani žádný autobus nejede. Odpoledne je spojení špatné, musela bych dlouho čekat. Proč to chtěj zrušit? Aby vlak zrychlil o dvě minuty? Nebo že tady jezdí málo lidí?" ptá se osmnáctiletá studentka.

Nádraží Nová Ves nad Nisou existuje od roku 1894, v současné době je to již jen zastávka na znamení, některé spoje na trati 036 Liberec-Tanvald však jí už jen projíždí a vůbec nezastaví. V navrhovaném jízdním řádu, který by měl platit od prosince 2014, chybí Nová Ves úplně. Prostě chtějí toto nádražíčko, zastávečku s tradicí, sprovodit ze světa. Aniž by její navrhované vyškrtnutí někdo konzultoval například s Obcí Nová Ves nad Nisou, nebo jí to alespoň sdělil. Snad by si nejlepší a nejkrásnější vesnice Libereckého kraje roku 2013 zasloužila lepší zacházení a větší úctu!

Chcete-li, aby železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou byla zachována, napište prosím zde
Čas na námitky je jen do 1. srpna 2014!

My chceme, aby nám vlak v Nové Vsi nad Nisou stavěl! JO (ilustrační foto)

Památník českým letcům v Anglii

Citát:
Praha – Národní památkový ústav se postavil proti umístění pomníku československých letců, kteří za druhé světové války bojovali v britských Královských vzdušných silách (RAF), na pražském Klárově. Městský památkový odbor, který má rozhodující slovo, potom oznámil, že stanovisko NPÚ podpoří. Magistrát tak musí pokračovat v hledání vhodného místa pro pomník, který má být odhalen již v polovině června. Praha 1 ale požádala ministerstvo kultury, aby o záležitosti rozhodlo samo. Památník věnovala Česku tuzemská britská komunita.
Více na: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/274642-pamatnik-valecnych-letcu-stale-nema-kde-stat-pamatkari-zamitli-klarov/

Pomalu přecházíme Mánesův most. Míříme přímo na Klárov. Zbylo nám pár dnů volna, tu v Praze, leta věc nemyslitelná, tak se touláme … Vyšehradem, původním Spořilovem - zástavbou i vilami … mezi těmi původními – povedenými, i těmi druhými, ujít si nenecháme ani nový památník českým letcům, instalovaným právě na Klárově anglickou menšinou žijící u nás. Z Klimentské, kde jsme byli včera v kavárně Citadela instalovali kamarádovu výstavu obrazů, to tak daleko není. Jsme zvědavi, co že se to těm památkářům na pomníku nelíbí. Konec mostu se blíží, vidíme již památník II. odboji, ale „okřídleného lva“ zatím nevidět. Dalších pár kroků: „Támhle … hele“! – a opravdu, v cípu na druhém konci parku je patrná ta nová skulptura, na kterou bychom přece – si myslíme, měli být hrdi. Rychle k němu! Zastavuje se zde spousta lidí, nejen tu …, ale začasté i cizozemců, hodně Angličanů, většinou i fotí, fotím to dílo také, ze všech stran, abych ukázat mohl. Navazujeme hovor: „Líbí?“ … „Co tomu říkáte?“ … „Jaké se vám zdá to umístění?“ – a tak podobně. Odpovědí je většinou kladný souhlas a jakási hrdost na nejen naše letce, ale i na to, že konečně jim tu byl takovýto hold vyzdvižen. Také jsme však zaslechli: „Nevím … hezčí … mohlo to být hezčí…“, nebo „Asi věděj … ty památkáři, proč se jim to tu nelíbí.“ – A paní toho pána dodává: „My halt na to študovaný nejsme!“ A názor náš? Ač na to „študovaný“ nejsme, památník …snad se nedá říci „se krčí“, ale rozhodně tedy „nedominuje“ danému místu, ani se nijak nepere se starším bratrem – památníkem II. odboje. Těžko pro normálního člověka hledat důvod, proč je to místo nevhodné, náš pocit je právě opačný, a to i v symbolickém spojení obou. A dílo samotné? Víte, je to šelma, dohnaná do rohu, nemá už kudy kde, nemá šanci, její grimasa jasně to říká … už není couvnout kam!!! … je konec, nebo … nebo … a to jí dává ta křídla, vzlétá a rve se, rve za to své. Tak, to jsou mé i kamarádovy pocity. A ještě jiné nás napadají, třeba o tom známém „čecháčství“, nebo „závisti“ autorství, že ne já, ale ten „anglán“ … a tak podobně. Však víte … jsme hrdí, máme radost, ale jsme i trochu posmutnělí. Odcházíme, dílo nechť každý posoudí sám za sebe, za své myšlení, osobu.

V červenci 2014 Milan Brož

Lev s křídly. Více fotos zde

Léto 2014 v Ráji

Vejděte, prosím, pomyslnou branou do Ráje - Českého, mezi Podůlším a Zámezím na cestě do hospody Na Jívě je viditelné, že se v Ráji skutečně nacházíme, nakonec svědčí o tom i naše nadúroda meruněk. Milan Brož

Více letních "rajských" fotek zde

Když se řekne léto

Když se řekne léto
Když se řekne léto,
          chodí láska krajem,
cestou cestičkou,
v šatech nebo s blůzičkou.

Když se řekne láska,
  vím - chodí v létě krajem,
a když potkáme se,
          tak si spolu hrajem. *)

Čtyři čápi
V zatáčce tam nad tratí,
byvše zcela napjatí,
ve své černobílé kápi
seděli tam čtyři čápi,
… jó jó je to tak,
čekali na vlak.

Zkoumali jsme - jasno je tu,
byli totiž líní k letu. **)
                                                      Milan Brož
__________________________________________________________________
                                        *) podle vzpomínaných zkušeností
                                       **) podle skutečnosti

Milanovy malinký kravinky II

1. Na obědě
    pěkně v sedě
    jsem si dal kapra,
    ale zatra…
    jen pro zlost,
    byl samá kost.

2. Chodím bosa
     když padne rosa,
     tu jedna vosa…
     pane to byl tanec,
     mne bodla v palec!

3. Na slunci se peču
    a jakou dnes véču
    upečou mi večer?
    Ale večer bych brečel,
    nastal jiný skutek
    jsem to já kdo se upek‘.
    Bez véči
    ale v péči
    mé ženy
    véči není.

4. Česal jsem já třešně
    co mi chutnaj děsně
    a nahoře těsně
                          … na vršku
    jsem spad‘ a rozbil si… *)
    _______________________
    *) …úst

Zrůdné Koloseum? Spíš mnoho povyku pro nic

Tak už se mi zdá, že ten povyk kolem rekonstrukce libereckého Kolosea přešel až v hysterii. No poslyšte, co psali například v denním tisku: „Zrůdná móda vsazování plastových oken a oblepování domů polystyrenem se šíří jako zhoubný nádor … napadla i budovu pavlovického Kolosea…“ Tak nevím, ale řekla bych, že tady to autor s tím srovnáním nějak přehnal. Zhoubný nádor…  Majitelé domů, kteří si je zateplili, jsou většinou nadmíru spokojení, neboť tím značně ušetřili výdaje za teplo, a v létě se zase do domu nedostane hned tak vedro. Plastová okna jsou dle mé zkušenosti výborná, snadno čistitelná a mně se líbí i jejich vzhled. Jen lituji, že já jsem doma dala přednost dřevu. To bobtná, po letech okna nejdou pořádně dovřít, různě se kroutí atd. Že jsem tehdy nechtěla plastová, mě docela mrzí. (Jenže já chtěla okna výklopná, a ona se taková z plastu nedělala…) A že se kulturní památka nesmí zateplit? Hmmm… A je vůbec Koloseum kulturní památkou? Erudovaní úředníci říkají, že ano. Ale po pravdě, neměl by tedy stát dbát na kulturní památky poněkud lépe? Vždyť budova libereckého Kolosea byla stavením nevábným, až bych řekla zpustlým či odpudivým. A já věřím, že nyní se stane z Kolosea stavba nakonec pěkná a svým obyvatelům z řad zdravotně postižených bude dobře sloužit a že se tam uvnitř nebudou v chladných měsících třást zimou. A také že se majiteli – obecně prospěšné společnosti MCU Koloseum, která byla založena na základě rozhodnutí Sdružení Czech Handicap – Liberec a Mobilis občanské sdružení Praha a dalších, sníží výdaje za teplo. Ono by, vážení, jinak mohlo to liberecké Koloseum dopadnout po čase třeba jako to římské, které se vlivem počasí a kamenozlodějů proměnilo ve zříceninu. Možná na něho památkáři také nechtěli nechat jen tak sáhnout s úpravami, tak ho raději neopravovali vůbec, aby nenarušili původní vzhled… (jo)

Rekonstrukce libereckého Kolosea právě probíhá...  (jo)

Letní setkání II

Setkání s Princeznou

Pomalu stoupám lomeným dřevěným schodištěm, kde směrem levým jakýsi ochoz či balkónek, též dřevěný, úžasný celek vytváří. Vpravo za zděný roh nevidím. Zhruba každý třetí krok a to staré schodiště se lehkým vrznutím ozývá. V tom tichu mi to až nepatřičným připadá, ještě zvolňuji a kladu nohu na schod co nejjemněji, a … už byv v místech, kde schody přes malé odpočívadlo se vlevo lomí, vidím již až nahoru.
„Cvak!“ – to zvuk kliky ticho prořízne a vzápětí nahoře na schodišti... „Princezna…,“ vzdechnu, „… moje Princezna!“ a zkoprněle zíraje nahoru, nejsem schopen dalšího kroku. Jak dlouho to celé trvalo? … jak dlouhý je čas? ... nevíte? … nevím! Princezna se jme pomalounku, jako by mne neviděla, nevnímala, sestupovat, první krok bosou nohou, vlhká stopa, druhý … jsem si jistý, je to ona, … právě z koupelny, voňavá, ještě celá vlhká, mokré rozpuštěné vlasy, její postava, pevná prsa a plná stehna, a snad … ach mi muži … i tmavost klínu zahlédnu, ale … ponejprv ta osuška v jejích rukách pak … najednou přibíhá dětský smích, přes ten horní balkónek rovnou k princezně, dvě klučičí hlavičky … a k vidění zase nic. Hladíc blonďaté vlásky, Princezna čtyři pět schodů ode mne. Celá ta skupinka už je na odpočívadle, míjí mne coby solný sloup, dětské švitoření pádí dál a Princezna? ... Nikde!
Probouzím se, celý zadýchaný vzrušením, a připravený na lásku. Levou rukou šátrám ve tmě … nechám ji ještě spát, moji Princeznu.

V létě 2014 Milan Brož

Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě,...

Tak nevím, zda jsme ty dva svátky nepřešli jako nic, když zrovna vyšly na víkend. Možná jsme si jich ani moc nepovšimli, neboť jsme z nich neměli ani den volna navíc (tedy snad kromě novinářů "deníkářů", kteří nemuseli připravovat sobotní vydání tisku, a těch, pro které je sobota normální pracovní den a volno mívají jen v neděli).
Vlastně jsou tyto dva letní svátky - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení Mistra Jana Husa po Vánocích a Velikonocích řekněme nejstarobylejší. Tedy jako že připomínají dávno dávnou minulost. A také spolu tyto čtyři svátky souvisí. V podstatě v nich jde o pravdu. O Pravdu. Na Vánoce vzpomínáme narození Ježíška, jenž byl Pravdou tělem učiněnou, na Velikonoce jeho smrt. Díky Cyrilovi a Metodějovi jsme si mohli tuto Pravdu více přiblížit, neboť jsme si o ní v evangeliích mohli přečíst v hlaholici, tedy v našem jazyku. A Mistr Jan Hus? Za věrnost Pravdě byl poslán na hranici. A vidíte, zrovna těmi, kteří o sobě říkali, že této Pravdě slouží. No, nedejme se mýlit, ne každý, kdo se nazývá božím služebníkem, jím také je. Raději sami zkoumejme a čtěme, co je pravda, a co ne. Aneb jak se traduje, že si Hus přál: "... hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti..." (Celé přání či výzvu si můžete přečíst například vyryté ve skále na pomníku Jana Husa na okraji Klokočí u silnice vedoucí na Rotštejn - viz foto.)
A jak to tak přijde, že právě tzv. boží služebníci páchají činy proti Bohu, proti Pravdě? Inu tak, Boží poselství musí člověk přijmout do srdce, do sebe, aby se stalo jeho součástí. Musí ho žít, musí se mu stát životem, musí to být on sám. A ne ho postavit vedle sebe a vytvořit z něho nějaké náboženství. Pravda je všeobsáhlá, ta nejde vpravit jen tak do slov. Pravda je vpravdě život.
Příští rok tomu bude 600 let, co tehdy pětačtyřicetiletý Jan Hus musel předčasně skonat ve výhni plamenů. Což kdybychom mu připravili dárek k tomuto výročí? Což kdybychom mu splnili alespoň jednu část z jeho přání? JO

Letní setkání I

 Setkání na Vyšehradě

Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem tam … no seděl … poloseděl polostál ve střílně té historické hradby, aco není na Vyšehradě historické, že? … zádům polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelodlouhé stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také z té strany stejné.

Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou … přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obracejíce. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.

Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším, … psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete, tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí, … a za chvíli i to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.

Na Vyšehradu, mém nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož

Táborská brána na Vyšehradě

Zpráva z lesa, mechu a kapradí

V lese pookřeje tělo i duše, jo

Ách, víte, jak to teď v lese voní houbami? Začínají růst růžovky. A že je nesbíráte? Nevadí, taková procházka voňavým lesem prospěje tělu i duši i bez toho, aniž byste museli plnit košíky nějakými muchomůrkami... jo

Kdopak se to tady vyklubal? Muchomůrka růžovka! jo

Milanovy Malinký Kravinky

                                                                                                                                           
































































Milan Brož    

Projev

Vážené dámy, vážení panové, milí hosté!

Dovolte mi Vás přivítat v umělecké kavárně CITADELA na dnešní vernisáži pana Václava Kocuma, výtvarníka-malíře ze severních hor, z kraje již drahnou dobu svými výrobky okrašlujicí něžné pohlaví, z města skla a bižuterie z Jizerských hor, z Jablonce nad Nisou, kde, objektivně souzeno, patří již 2. desetiletí k výrazným tvářím zdejší kultury.

Dovolte mi také, pro naše letité přátelství, o panu Kocumovi hovořit jako o Václavovi, ... jinak by mi to jaksi ... nešlo přes hubu.

Víte, při mnoha vernisážích jeho výstav jsem vždy byl uváděl jako jeho rodiště Tanvald. To sice správné je, ale jeden háček to má. Jako malý dareba se totiž proháněl tady, kousek odtud, po letenských stráních a pláních, byv v té době opatrován dědečkem a babičkou (jeho tatínek- rodilý Pražan, skonal před rokem, maminka žije v Liberci) bydlících tehdy tady, hned vedle Technického musea v Kostelní ulici. Jako malý kluk ještě pamatuje tu obrovskou dominantu, která tvořena byla naproti na Žižkově samotným velikým a pomníku největšího na světě - Josefem Vissarionovičem Džugašvilim ---- tedy Stalina. Takže, s trochou nadsázky: pachatel se vrací na místo ... - no však jsme nahoře na terasách v sobotním podvečeru při pivečku chvíli pobyli.

Václav, absolvent liberecké university ... specializace? - Sklářská technologie, po absolvování nějakou dobu dokonce v místním slavném průmyslu i zaměstnán byl ... stále silněji ho to však táhne k jeho lásce od dětství - ke kumštu, k výtvarné tvorbě, až ... v roce 1978 absolvuje svůj první výtvarný odborný seminář v Českém ráji, v Sobotce. A tento moment lze nazvat STARTEM do nového bytí, ještě nějakou dobu je zaměstnán, ale pak, i přes silné protesty rodičů, odchází tzv. "Na VOLNOU NOHU" - což se dá s dnešním odstupem hodnotit činem na jednu stranu odvážným, na druhou však velmi záslužným.

Maluje a maluje - tvoří Hmatová dřívka pro postižené obrnou, vydáváme dvě knížky, maluje a zaměřuje se na krásu Jizerek, znovuobjevuje pozapomenutého německého spisovatele Gustava Leutelta, ztotožňuje se s jeho vnímáním zdejšího kraje, s osudy sklářů a jejich rodin ..., až konečně spolu vydáváme - při 150. výročí narození knížku s Leuteltovými přeloženými texty a Václavovými obrazy. Knížka vzbudila ohlas i v Německu, kde v Neugablonz je umístěna na čestním místě v museu tohoto spisovatele.

Vydáváme i druhou knížku, spíše knižečku - SKLÁd-ka, se to jmenuje - soubor fotografií sklářské suroviny z čištěných pecí, no ... a nějaké povídání k tomu.

Maluje a maluje, prochází různými fázemi svého uměleckého vývoje. Zmíním alespoň jedno z nejdůležitějších, a vlastně, dnes se to již potvrzuje, údobí, které daleko do budoucna předznamenává jeho současnou tvorbu abstraktní. Václav maluje JAZZ, maluje své vnímání této hudby, která si ho od mládí získala. Jen namátkou rozprodané obrazy: Tmavomodrý svět, Big Bend, Dizzi Gilespie a Charlie Parker, také Pocta Jaroslavu Ježkovi - ta je v Berlíně. Určitou raritou se stává početný soubor maloformátových obrázků se souhrnným názvem JAZZINKY ... a ... mohu říci již jasná to předzvěst dnešní abstrakce. Díla z tohoto období představuje na výstavě v Národním domě na Vinohradech při Swingovém festivalu r. 2003.

Na závěr ještě pár odpovědí na dosud nevyřčené otázky.
Proč výstava v létě? - Protože malíř odmítá cestovat "ve vánici po dálnici"!
Proč přechod z desek na plátno? - Protože odmítá se v osmdesáti devadesáti tahat s těžkými, příkladně dřevotřískovými deskami.
Proč přechod k abstrakci - viz již jazzové obrazy, a dále: sama krása přírody mu přestává postačovat k vyjádření vnitřních pocitů, které se jeho dozráváním násobí v hloubce i šířce. Současně se změnou obsahu a formy přichází i změna výtvarných prostředků.

Dámy a pánové, závěrem dovolte mi poděkovat i Karlu Jirošovi za hudební doprovod a také panu Tomáši Prchalovi a kavárně CITADELA, která nám tuto výstavu umožnila uspořádat.

Dámy a pánové, hezký večer, hezké zážitky Vám přeji i já, mé jméno je Milan Brož … a ... - Václav Kocum se svým dílem je Váš.

MilanBrož//603543751// welmil.chp@seznam.cz//červen2014

Více fotografií na https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/VyberCitadela

Baba, Bombina, Bufo a letadlo

Letadlo na odpočívadle u Mladé Boleslavi, jo

"Já jsem se chtěl už kolikrát podívat na to letadlo, když je teď zase otevřený. Jenže na to vždycky nějak zapomenu. Ono je tam takový schovaný, a já si na to vzpomenu, když už je pozdě. Tak až zas pojedu na Liberec, musím na to myslet a dát si pozor, abych včas odbočil," říkal známý z Prahy, když přišla nějak řeč na letadlo na odpočívadle u Mladé Boleslavi, respektive u Kosmonos a Bakova nad Jizerou či také Chudoples.
Tak mi dal ten známý do hlavy myšlenku, že bych se tam také mohla zastavit. Podívat se, jak to v letadle po novu vypadá. Kdysi jsem tam sice už byla, ale to jsem byla ještě malá a už si to moc nepamatuji.
Po několikáté cestě z Prahy se mi to tedy podařilo - za prvé si vzpomenout, že jsem se tam chtěla podívat, a za druhé také včas zareagovat a odbočit. Ono je to tam opravdu nešikovně označené, člověk to zjistí na poslední chvíli.
Říkala jsem si, že to tam asi bude vyšší cenové skupiny, ale chtěla jsem dovnitř alespoň nahlédnout. Leč překvapení pro mě bylo, že to vlastně žádná restaurace není, ale jen takové občerstvení v letadle, kde si můžete dát třeba kebab a točenou kofolu. No vlastně je tam podobný sortiment jako u benzinek, jen ten benzin tam není. A také tam mají dobrou zmrzlinu.
Ale co mě upoutalo ještě víc, byla nedaleká příroda. Popošla jsem kousek k ní a narazila na informační tabuli, která sdělovala kolemjdoucím, že se nacházejí na úpatí vrchu Baba, že je to zvláště chráněné území a že se tam vyskytuje vzácná fauna a flora. Trochu jsem se zastyděla, že pocházím z tohoto kraje a Babu jsem nikdy svou návštěvou nepoctila. (Vlastně jsem si vzpomněla, že jsme tam snad jednou šli se školou, ale já byla zrovna nemocná. No prostě pech.) Ona ta Baba není jen takový nějaký vrch, ale přímo souvrší tvořené třemi vrcholy - Babou, Dědkem a Brejlovem. Nejlepší výhled je prý z Dědka - na Pojizeří, Český ráj, Ještědsko-kozákovský hřbet. A na Brejlově má být nějaká osada z 18. století. Tak to píšou na Wikipedii. A z té informační tabule jsem se ještě dozvěděla, že tam žije například Bombina bombina či Bufo bufo. Si to představte, takoví vzácní obyvatelé! I když upřímně - Bufo bufo je latinský název pro ropuchu obecnou, a jedna taková ropucha žije třeba i v mém sousedství. Nevím, jestli je přímo obecná, tedy jestli se jmenuje Bufo bufo nebo jen Bufo, ale nefalšovaná je. Bydlí pod kamenem v zahrádce a vloni v létě jsme navázaly přátelský vztah. Já jsem se na ni už druhým rokem chodila vždycky dívat, jestli tam pořád je, dívala jsem se na ni, prohlížela a pohlížela jí do očí. Někdy dlela před svým obydlím a někdy byla schovaná uvnitř. Ale i když byla uvnitř, tak jsem na ni dohlédla. A jednou, když jsme grilovali, tak poté, když jsem už v noci všechno uklízela do kůlny, tak ona vám přišla k té kůlně a zrovna si sedla doprostřed cesty. Já tedy, ne že bych se jí nějak bála, ale ona mi přišla taková nějaká veliká, a tak jsem si říkala, kdybych ji překročila a ona zrovna vyskočila, že by to třeba bylo nepříjemné, a tak jsem ji poprosila (v myšlenkách - já jsem totiž o tom četla, že se dá dorozumívat i myšlenkami - četla jsem takový starý příběh o jedné selce, která nechtěla pořád křičet na svoji čeládku, tak vždycky k někomu vyslala myšlenku jako třeba: "Antoníne, přijď okamžitě ke mně." A Antonín přišel. Já jsem to pak taky zkoušela se svými dětmi, protože jsem na ně nechtěla také pořád křičet. Vyslala jsem na ně třeba: "Okamžitě přestaňte!" Ale já se asi ještě neumím správně koncentrovat, takže zatím to bylo bez úspěchu. Ovšem ta ropucha mě vyslyšela!), takže jsem ji tedy poprosila, aby šla na stranu, že potřebuju mít u dveří prostor. A ona opravdu odlezla. Tak jsem z toho měla radost a můj vztah k ní se tehdy prohloubil. A to jsem ani netušila, o jak vzácného tvora vlastně jde.

Takže kdybyste nevěděli, kam o prázdninách vyrazit na výlet, zkuste Babu. Kromě vzácného Bufa bufa byste tam mohli zahlédnout také jistě ne o méně vzácnou Bombinu bombinu, což je zase kuňka obecná, a spoustu dalších chráněných živočichů i rostlin. Informační tabule Vám tam všechno poví.
A pak se můžete zastavit také u letadla - starého Iljušina, nahlédnout do jeho útrob a dát si tam u stolečku s kulatým okénkem třeba nějaké občerstvení. JO