Úchvatné maršovické roubenky

Královna kopřiva

Mnozí z nás mají kopřivu za plevel, za nepříjemnou žahavku, a ze zahrad ji hubí. Ovšem pozor! Tato rostlina je neobyčejná léčivka. Pití kopřivového čaje je nesmírně blahodárné (pokud není člověk alergický na její jedovaté chloupky na listech). Obsahuje železo, hořčík, vitamín C, E a další a další tělu prospěšné látky. Maria Treben ve své knížce Zdraví z lékárny Boží píše: „Kdyby lidé věděli, jakou má léčivou sílu, nepěstovali by nic jiného než kopřivu. Kopřiva je léčivá od kořenů přes stopky až do květů a listů. Již ve středověku požívala největší vážnosti. Albrecht Dürer (1471-1528) namaloval anděla letícího k trůnu Nejvyššího s kopřivou v ruce.“

Vůbec celá ta knížka je úžasná a plná naděje. Maria Treben tam popisuje zázračná uzdravení, kdy lékařská věda už nad člověkem zlomila hůl, ale příroda ho vrátila do života. Ale zpět ke kopřivě. Jedné staré paní lékař stanovil silné rakovinné bujení v žaludku, pro svůj vysoký věk se nemohla odhodlat k operaci. Tu jí kdosi poradil, aby pila kopřivu. Ona ji tedy chodila denně trhat do své zahrádky, kde rostla podél plotu, a přinesla si jí pokaždé plnou hrst. Když po čase přišla k lékaři, ptal se jí udiveně, zda se přece nechala operovat: „Vždyť nevidím žádnou jizvu.“ Bujení úplně zmizelo a ta stará paní mohla ještě začít krásný, zdravý večer života. „Ale tak daleko to nemusíme nechat dojít,“ píše Maria Treben. „Nikdy se nemusí vytvořit něco zhoubného, když budeme naši dobrou kopřivu nejen ctít, ale také v pravidelných odstupech užívat.“

Tak si honem uvařte kopřivový čaj. A nezapomeňte, čím čerstvější kopřiva je, tím léčebnější účinek má.

Jaro

Warum Interesse? Proč Gablonz?

Proč má tento blog v názvu Interesse? Protože německé das Interesse znamená česky zájem, blaho, dobro, prospěch, účast, pozornost, záliba, hobby. A právě ze zájmu (účasti, pozornosti, záliby a i z těch ostatních významů) tato stránka vznikla. Ze zájmu publikovat něco, co by jinak zůstalo vězet v e-mailové schránce, a přitom si to teď někdo, kdo má zájem, může přečíst. A jistě z toho bude mít prospěch, možná pocítí trochu i blaho, možná sem ze záliby (či hobby) také něco napíše. Stačí to jen poslat na adresu gablonz.reichenberg@gmail.com

A proč Gablonz, resp. Reichenberg? Německé Gablonz znamená Jablonec, dřív mělo město většinu obyvatel německých, tak bychom na to asi neměli zapomínat. No a jelikož Liberec (německy Reichenberg) sousedí a je téměř s Jabloncem propojený, tak proč ho sem trochu nezahrnout?

Takže, kdo má zájem, může se přidat a něco, co je hodno pozornosti, dát ve prospěch veřejnosti. Může napsat o čemkoliv, co vede k dobru a blahu, může napsat ze záliby (či hobby). Na jeho účast se všichni těší!

(gr)

Komentář k článku Kdo by o něm mohl psát?

Lze Boha potkat?

Boha nelze potkat, dalo by se říci. Ježíše už také ne, ty časy, kdy chodil světem, jsme již minuli. O Ježíšovi, díky bibli, toho víme – když ne vše, tedy hodně. O Bohu? … to je otázka. Ale jak proroci, tak sám Ježíš, nám ho přiblížili sdostatku, jenže jak to vše chápat? Díky rozdílu, který mezi námi lidmi, jinak božími dětmi, a jím, Pánem naším, je, ho pochopit – domnívám se – nemůžeme. Také proto, že od chvíle našeho zrození, od chvíle, kdy nás Společnost „uchopí“, je nám cítění, vnímání pocitem, intuicí, cílevědomě z hlavy, o srdci ani nemluvě, vytloukáno a namísto toho nastupuje dril logiky a chápání jejích „zákonitostí" (?). A s takovouto výbavou „Člověče běž, a poznej Boha!“

Kdysi jsem napsal takové povídání „O všem“, kde závěrem říkám:    „Láska a Bůh!“   „A to je o všem?“   „Ovšem!“ … a láska, to je cit, a cit, to je poznání … bez logiky, ale pozor !!! paradoxně ne nelogické! … a poznání je … a to už se přibližujeme k Bohu, k Němu, kterého nemůžeme pochopit, ale můžeme Ho milovat a dík tomu citu, té lásce, nakonec i poznat, a dá se tedy i říci „se s Ním potkat“.   Musíme se ale ponejprv naučit znovu náš cit vnímat a ho používat. Bez toho snad nemá bibli ani cenu číst, nepochopíme ji.  Je to práce na sobě samém, práce, která se dnes moc nenosí. Lidé hledají různé jiné alternativy, utíkají se na východ jih sever i západ, do lesů hor, k různým praktikám a šamanům ... a já nevím, kam všude, ale hledat musí začít v sobě, ne v hlavě, ale ve svém srdci, a pak mají na setkání s Bohem skutečně naději velkou.

Milan Brož

Kdo by o něm mohl psát?

Když jsem ještě pracovala pro Jablonecký deník, ptala jsem se lidí na ulici, co si myslí, že je smyslem života. Všichni, které jsem do připravované ankety oslovila, říkali, že asi rodina a děti. Jen jedna žena svou odpovědí vybočila. Překvapila mě výčtem různých filozofií, a že ona se přiklání k názoru, že smyslem života je poznat Boha. Už je to několik let, a já si na onu ženu často vzpomenu. Dokonce jsem ji i nedávno zahlédla. Možná nemá smysl psát, jak vypadala. Že to byla vysoká blondýna s brýlemi, že si o ní myslím, že je to vzdělaná a moudrá žena a že mě svou odpovědí moc potěšila. A to nejen kvůli tomu, že jinak by byly v anketě všechny odpovědi stejné. Tahle měla prostě výšku.

Pak mě zaujalo, kolik lidí se zajímá o Boha. Kolik lidí by o něm něco chtělo vědět a jak duchovní témata táhnou. „Tohle v novinách nepíšete. Ale kde se to máme dozvědět?“ říkali lidé na ulici takřka s výčitkou, když jsem se jich na dušičky kdysi ptala, jestli věří v posmrtný život.

„Jestli chcete zaujmout, pište o Bohu!“ promlouval na mě nedávno titulek v novinách. Ale kdo o něm může něco psát? Kdo o něm něco ví? Mohl by … třeba … Ježíš. Kdyby to šlo. On je přece Boží Syn. Kdo by měl znát svého Otce lépe než on? Před zhruba dvěma tisíci lety dlel mezi námi a o Bohu nám říkal. Ale my jsme ho tehdy vesměs nechápali. A dnes?

„Bůh není pro lidské oči viditelný. Kdo ho chce vzývat, musí ho hledat mimo tuto materii. Ve svém nitru se mu může přibližovat; neboť jen v duchu je schopný proniknout vzhůru a něco o Bohu vytušit.“ (zkráceno)  

Jaroslava Očenášová

La Cause Drtinová

„Tak už nemáme Drtinovou…“ – povzdechl si Jeden, nechav větu nedokončenou, nechtělo se mu hodnotit.

„Zaplať Pán, … po tolika letech, že jsme se jí zbavili…“ - přidal Druhý, také nehodnotě.

„Ale je to důvod k napití, ne?!“ – vece na to ten Třetí, a napiv se, ještě s pěnou u pusy: „A kdo že to je?“

Tak, vidíte, tři soudci v lidové síni zvané hospoda. Tři mínění, tři přístupy, tři tři…tři. Čekají na čtvrtého, jsou zvyklí, hrají čtyrku, červenou, jo, ta je zábavnější. A Čtvrtý chodí vždycky později. Vsadil bych boty, že bude názoru: „Drtinová, nejlepší, co tam celý léta maj, a takhle se k ní…!“

Tak, já nevím, večer rychle utíká, karta jde z ruky do ruky, štěstí se kolem stolu točí poměrně pravidelně, na Drtinovou už, v zápalu hry, nikdo nevzpomene, jen číšník, už spíše ve druhé třetině večera, téma zase vrátí: „Mně to je teda ukradený, stejně na ten „kchostn“ nekoukám … ale zametli s ní, co?! … a po tolika letech.“

Zametli, fakt zametli, to se musí uznat, hlavní soudce toho večera, ten, který to nakonec každému spočítá, měl „recht“, ostatně jako vždy, vrchní má vždycky pravdu.

Á propos…jsme u toho, vrchní, hlavní, šéf, nadřízený, ředitel … můžeme vymýšlet donekonečna - podtrhuji: … má vždycky pravdu. To je přece základní poučka. Pak … jak je to tedy v případu paní Drtinové? To se, samozřejmě, nikdy nedovíme. Prohlášení bude stíhat prohlášení, jedni budou mít pravdu takovou, druzí onakou, už pak vůbec nepůjde o paní Drtinovou, ale o „ty móresy“, také o to, kdo se do čeho má plést, kdo ne, kde je jaká kompetence, a já nevím o co dalšího. A čas poběží, a koukači si zvyknou na jinou tvář a nekoukačům to bude zase jedno.

P. S. Pokud jde o mne, abyste věděli, určitě mne najdete mezi těmi čtyřmi s kartami … že byla nejlepší, a leta už … že takové nemehlo pohledat, její způsoby, někdy těžkopádnost, páčení odpovědí za každou cenu, urputnost až afekt, rozčilení se, apod. …. že ale s ní zametli, co … ale když, víte, já se holt nekoukám. Nakonec bych se ale, přiklonil k … jak říkával už můj děda, že:

„Šéf má dycky recht!“

Milan Brož

Schöne Internetseite der Stadt Jablonec

Ich meine natürlich die Stadt Jablonec nad Nisou. Občan by měl uznat, že webové stránky statutárního města Jablonec nad Nisou jsou vskutku vydařené. A tak proč to tedy neříct nahlas. Člověk často kritizuje, ale pochvaly je také třeba.

Jen si srovnejte internet třeba krajského města s tím jabloneckým, nebo také zahraniční… Vezměme například webovky partnerských měst... No kam se hrabou na Jablonec. Přehlednost, pěkné vzezření, užitečné informace hned na „houmpejdži“ . To je asi to, co návštěvník ocení, případně ho to dokonce ohromí. Obzvláště, pokud zná některé jiné internetové stránky měst a obcí, kde než občan něco najde, musí se složitě proklikávat, a nakonec  to … stejně nenajde.

 A povšimněte si rovněž, jak Jablonec myslí na cizince. Jazykové varianty pro státy Trojzemí plus angličtina, žádný problém. To se také moc nevidí (obzvláště za hranicemi, snad vyjma Budyšínu...). Není proto divu, že tyto stránky sklízely ceny v klání s názvem Zlatý erb, kde jednotlivá města a obce soutěží o nejlepší internet. V roce 2007 obsadily první místo, v roce 2009 se účastnily finále, v roce 2010 skončily na pozici třetí. Poslední tři roky, zdá se, nic, ale to asi jen kvůli tomu, že se také musí kladně ohodnotit jiní adepti, a ne pořád jen jedno a totéž město… 

Nechť tedy Jablonec vzkvétá jako jeho web!

El