středa 26. února 2014

Genesis - Václav Kocum

Václav Kocum  -  GENESIS


 EWECO
(Erwín Weiss Compeny)
aneb
příležitostná Výstavní síň
v prostorách současného
OD EVEKO
(nad Billou)

Vernisáž výstavy obrazů se koná
ve čtvrtek 27. února 2014
v 17.00 hodin

Úvodní slovo Milan Brož
Hudební doprovod Karel Jiroš


neděle 23. února 2014

Domov Harcov už masopustně juchal

DOMOV HARCOV
* domov pro osoby s mentálním postižením v Starém Harcově

Celková kapacita je 25 míst. Denní pobyt, strava, dílny, prodejna vlastních produktů – stojí opravdu za návštěvu. A lidé, jak ti na straně jedné, tak ti druzí, tu vytvářejí v dnešní době neskutečnou atmosféru opravdového „lidství“, sounáležitosti, přátelství, společenství. A toto opravdu lidské společenství, po loňském úspěchu, uspořádalo tuto sobotu 22. února již 2. ročník Harcovského MASOPUSTU. 
„To víte, těšili jsme se všichni!“ – říká jedna ze zdejších „tet“ a dodává: „Jak my, vedoucí a zaměstnanci, tak především naši klienti – holky a kluci!“
„Věřím!!!“ – a opravdu, stačí se rozhlédnout. Taková akce, to opravdu není jen tak … kolik jen masek se muselo připravit, budovu, hřiště, stromy ozdobit. A občerstvení … no jéjej, a samá kvalita, to osobně mohu potvrdit, domácí koláčky či koblížky, perníčky, domácí zabíjačka – lahodné jitrničky a jelítka, ovar, pivo Vendelín, místní to vyhlášená specialita, káva, čaj i něco ostřejšího. 
Času bylo spousta, průvod, tanec, prodej „masopustní kobyly“ … prostě nálada náramná, však i sluníčko bylo nápomocí. Však také přišlo lidí, ze všech stran, od Liberce, od Jablonce, auta, nabité autobusy. A těch atrakcí i pro děti, tělocvičilo se, házelo míči na terč, ping-pong … nenudil se opravdu nikdo. Dospěláci ještě prohlédnout jednotlivé dílny, knihtiskařská … například, ale také foto, tkalcovská a tak. Keramické ovečky na Velikonoce byly vyprodány během půl hodiny, zrovna jako ty domácí koláčky. 
Odpoledne uteklo jako voda, to i členům (pánové v klobouku) - WELMISTRům PSPŠ-ZDE (Pánského Spolku Přátel Šachu) z Jablonce nad Nisou, kteří letošní Harcovský Masopust rovněž navštívili.
O odpolední pohodu a společnou radost z vykonaného se s námi můžete potěšit na fotografiích WELMISTRA Milana - viz zde:  https://plus.google.com/photos/104046689946598376811/albums/5983336273855366385?banner=pwa

WM 





sobota 22. února 2014

Hádanka na neděli

Kde to je?

Své tipy můžete vkládat do komentářů. Napište svůj názor, pak vyberte "komentovat jako" - pokud nemáte žádný účet, dejte jako "anonymní", dokažte, že nejste robot (opište znaky), a klikněte na "publikovat". Komentář se objeví po schválení provozovatelem blogu Interesse.



čtvrtek 20. února 2014

"Mi může bejt všecko ukradený!"

„Tak nám pěkně ten svět zhrubnul
   aneb
… mi může bejt všecko ukradený!“

Tak nám pěkně ten svět zhrubnul, že. Stačí se projít například po ,autobusáku´, když přijiždí či odjíždí omladina. A nejde ani tak o kluky, ale zkuste chvíli postát vedle hloučku děvčat, tedy pardon – holek, děvče je slovo staromódní a neužívá se. Že je něco v „pí..“, to je z těch slov snad ještě to nejslušnější. A to jsou vlastně již středoškoláci … pardon, …ačky, ono však stačí poslouchat i děcka ještě školou povinná, ten slovník je prakticky stejný, jen těch cigaret v puse je přece jen o něco méně. A nakonec, to slovo dnes používají, jak jsem si všimnul, již i „dospěláci“.

„Ani se nedivím…“ – na to známá a hned přidává, že stačí přece poslech rádia, zvláště ty stanice soukromé, to je opravdu příklad pro všechny … no a nejchytlavější přeci jsou, … no … kdo? … „děti, přece, mladí!“ – dodává. Má svatou pravdu, vždyť i na vlnách „veřejnoprávních“, tedy na stanicích Českého rozhlasu, se to, když ne přímo vulgarismy, tak alespoň „nehezkou“ češtinou jen hemží, a špatný jazyk mají bohužel i tzv. profesionálové - snad je to tím, že dnes z redaktorů se převtělili na moderátory a musí mluvit o překot, aby stihli … co vlastně stíhají, kam s tou mluvou chvátají, ví to někdo?

„No jo, to víte, je jiná doba…“- na to ta známá. Je, jo to je. Ale že by mluva kvůli tomu, že máme počítače, tablety, mobily, měla zhrubnout, to se mi nechce věřit, tady přímou úměru odmítám. Zajímavé však je, jak se zhrubnutím řeči přišlo na druhé straně k zdrobňování … až „podlézání“ … chce se říci. Jen si přečtěte jídelní lístek, kdepak guláš s HK (houskovým knedlíkem), s BK (bramborovým…) atd. Dnes je to samý „gulášek, knedlíček, kuřátko, bramboráček“.  Ne, nejsem škarohlíd, jen se divím … na jedné straně nemáme učně, jen studenty, na straně druhé jsme udivení, že nemáme řemeslníky. Neodebíráme elektřinu, ale „silovou elektřinu“ … ha … ví někdo, co to je? Já ode dneška ano, nechal jsem si to vysvětlit … to je to, co jsme odebírali dříve, tedy „elektřina“ ale bez těch různých poplatků za elektroměr, hlavní jistič a co já vím co ještě všechno, co dříve nebývalo.. A neodebíráme od Elektropodniků, od Elektráren, ale od „ČEZ Distributora“ ale pozor, platíme „ČEZu Dodavateli“, nebo snad „ČEZu prodejci“ … vidíte, už to zase pletu, jak je to jednoduché!!! „Proč asi?“ – se ptám.

Tak jsem se nějak rozepsal, že, ale co, skočím na „řízeček s brambůrkem nebo kašičkou“ … také mám rád se „salátkem“, k tomu si dám „pivečko“ a nacpu si „bříško“, kouknu na „telku“, jak to „Gabča" odstřílí, a … “dopr.ýlky!!!“ … mi může bejt přece  všecko ukradený, je přece jiná doba.

 MW 


pondělí 17. února 2014

Únorové proměny řeky Nisy

Kde je hezčí? Na prvních snímcích vidíme řeku Nisu, jak ji známe z Jablonce, z mostu nedaleko autobusového nádraží. Z jedné strany, a z druhé...

Z jedné strany mostu...

















... a z druhé strany mostu.
































A tady ji už máme těsně před tím, než opustí české území v Hrádku nad Nisou a vytvoří hranici mezi Polskem a Německem. A opět z jedné strany mostku, a z druhé... Na fotografiích je také dobře vidět proměna počasí. Všechny snímky byly udělány ve stejný den a zatímco u hranic bylo krásné slunečné a na půlku února poměrně teplé počasí, však také v hartauvských zahrádkách už kvetou sněženky, talovíny i petrklíče...,  v Jablonci bylo už trochu sychravěji, i když také docela slunečno. Ale to je logické, on Jablonec prostě leží o pár set metrů výš. (Povšimněte si také, jak se na hladině krásně zrcadlí modré nebe... Einfach prächtig.)


Z jedné strany...














... a z druhé.







pátek 14. února 2014

Kde všude je už Babišovo

Tak kde všude už máme Babišovo? Mladá Fronta Dnes, 5+2, Lidové noviny, nově koupila společnost Agrofert, kterou vlastní ministr financí Andrej Babiš, také Rádio Impuls. A z něj proto mimochodem odchází známý moderátor Václav Moravec, který vede v České televizi také politické debaty. No jakby neodešel. Cožpak by se pak mohl ve svém pořadu Otázky Václava Moravce tázat nezávisle ministra financí, když by to byl jinak vlastně jeho šéf?  Přece se říká, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. On sice pan Babiš říkal, že z Agrofertu  odchází, že si dal výpověď a tak dále, ale na postu generálního ředitele zůstal. „No já jsem ho to slyšela říkat v rádiu na vlastní uši, jak říkal, že Agrofert opouští,“ povídala paní Ludmila z Jablonecka. Ovšem tisk píše, tedy ten tisk, který ještě zůstává nezávislý (snad), že pan Babiš je jediným akcionářem Agrofertu. „Víte, já tomu tedy nerozumím, ale to tedy vlastně neodešel, ne?“ ptá se paní Ludmila. „Víte, mně to přijde hnusné. Já si už Rádio Impuls nenaladím a ty noviny, co má Babiš, si už nekoupím. A nepřečtu si ani 5+2, i když se mi vnutí do schránky!“ horlí paní Ludmila. Chce číst a poslouchat objektivní zprávy, ne účelové.  „Já už tam prostě vidím ovlivňování. Tak třeba lustrační zákon. Já jsem ráda, že se o něj KDU zasadila. Vždyť kdo mohl spolupracovat s StB? Jen lidé bez charakteru! A teď jsem se v Mladé frontě dočetla, že prý je ten zákon zbytečný a že by už dávno neměl platit. No já se nedivím, že to píše Mladá fronta Dnes, když její šéf, pan Babiš, pořád nemá negativní osvědčení. Je přece jasné, že by se mu to hodilo, kdyby lustrační zákon neplatil, ne?“ hněvá se paní Ludmila.
No a víte, co zaslechl pan Brož u paní redaktorky? A to byla redaktorka nezávislá! (Ale to teď už není. Tedy tou redaktorkou už není. Nezávislou snad ano…) Takže pan Brož u ní jednou zaslechl, že největším nebezpečím pro společnost jsou vzdělaní lidé bez charakteru. Viz zde: http://zaslechnuto.blogspot.cz/ 

(jo)

čtvrtek 13. února 2014

Ranní jablonecké nesnáze

Paní Ludmila někde nachladla, až z toho ztratila hlas. A protože ten den potřebovala alespoň trochu hovořit - jela do Prahy k panu docentovi na slyšení, vypila před cestou asi litr horkého čaje, kloktala sůl a prolévala hrdlo Švédskými kapkami. Vstala ten den už ve 4 hodiny, aby to všechno stihla. Autobus jí jel ze vsi v 5.03 hodin, z Jablonce do Prahy v 6.00. Kdyby nebyla tak indisponována, šla by pěšky, ono je to z kopce a za půl hodiny by byla na jabloneckém autobusovém nádraží. Ale jelikož to bylo v lednu, jak byly ty třeskuté mrazy, raději zvolila jízdu autobusem, i když pak musela ve městě dlouho čekat na další spoj.
V 5.13 byla v Jablonci. No a po tom litru čaje, možná ho bylo ještě více, potřebovala na toaletu. Jenže... Na autobusovém nádraží WC až od 6 hodin. "Co teď?" pomyslela si paní Ludmila a maně se rozhlížela kolem sebe. Tolik světla tu bylo a na to, že bylo teprve čtvrt na šest ráno, docela dost lidí, no úplně rušno! Tak tady to nepůjde... Vzpomněla si, že jsou přece nějaké toalety v Soukenné ulici, snad se tam hází peníze a ony se pak otevřou. Ačkoliv v tom mrazu nechtěla nikde chodit, aby hlas (tedy spíše skřehotání), které léčebnou ranní kúrou trochu nabyla, zase neztratila, nezbylo jí nic jiného, než se tam vydat. V ulici míjela Mirka, jehož taxi zahalilo okolí výpary z vozu, že se ani nadechnout nemohla. Mirku, Mirku... No jo, ona je zima, tak se musí přece Mirek v autě zahřát.
Toužebně se dívala na kabinky, kde to svítilo zeleně. Je tam volno. Jenže ... až od 6 hodin. Sice "täglich", ale až od 6 hodin stálo na tabulce. Tak co teď? Potřeba byla tak nutkavá, to přece nemohla paní Ludmila do Prahy vydržet. Tu ji napadlo, že disponuje jedním klíčem od jedné místnosti ve městě, kde je také toaleta! Paní nelenila a rychle tam spěchala. "Ale co když budou hlavní dveře zamčené? No ty budou asi zamčené!" přemítala paní Ludmila cestou, neboť od hlavních dveří klíč neměla. "A to jsem nechtěla dnes nikde chodit! To jsem mohla jít taky pěšky a někde za stromem se vyčůrat," hovořila si v duchu. "No jestli bude vchod zamčený, tak si budu muset najít nějaký tmavý kout a... Město neměsto, jinak to nejde!" pokračovala v intrapersonální komunikaci. "Když město nemyslí na ty lidi, co chodí na šestou třeba už do práce, nebo někam brzy jedou..., tak to budu muset asi takhle udělat."
Dveře byly naštěstí otevřené, paní Ludmila si mohla důstojně dojít na toaletu, dokonce se zde trochu ohřála, neboť tu bylo pěkně teplo. A že nevíte, kam vedly její první kroky na Černém Mostě... Ono vypít litr (možná i víc) tekutiny před cestou není zrovna dobrý nápad. Jenže paní Ludmila potřebovala přece mluvit..., a to bylo v tu chvíli  pro ni na prvním místě. Nic jiného neviděla, neslyšela. (jo)

Už jste četli?

Už jste četli Žvýkačky a 00.03 hod, 1. září 1995? Ne? Tak honem! 


Ilustrace Václav Kocum





čtvrtek 6. února 2014

Co my víme?

„Co my víme o 'našich' Vietnamcích?“

„Co? No řekněte, pane … paní!?“
„Víte, ty hygienický podmínky v jejich krámech…“ – to první, a už se to sype, přidávají se další: „drogy, mafie, neplatěj daně ... a tak!“ „… ale také přece děti, jejich děti … vychovaný jsou, a dobrý, ve škole opravdu dobrý, k nejlepčím patřej, paní, víte!“

Tak, tak nějak tohle víme. Že jsou pracovití, začínali po revoluci na igelitových plachtách na chodníku, zboží – tedy jeho kvalita že vzrůstá, vrátili malé prodejny potravin do center měst i na vesnici. To je dobrý, ne?

„A dál?“ … hm … to je tak asi všechno. Ale, například, kdo ví, že dnes, tedy 1. únor, je pro Vietnam začátek nového roku. „Aha, jako Čína, že jooo!“ Jo, … ale věděli jste to? ... o Číně ano, ale o Vietnamu. A ještě, ten rok, upřesním, je ve znamení koně.

X X X

„Jak se maj vietnamský holky?“ – to se opakuje pokaždé, vstupuju-li do 'mého' vietnamského obchůdku. Je to taková hra, prvně si myslela – ta prodavačka, spolumajitelka, manželka, že si dělám nemístnou legraci, ale po vysvětlení z toho vznikl takový zvyk, hra. „Dobý, dobý…!“ – usmívá se vždy. „A děti?“
„Takyyy takyyy!“ – a pak jdu nakupovat.

Tentokrát však ne, bylo to trochu jinak: „Dneska neee, … smutný … smutnooo, nooo, … spínooo, spín…???“
„Splín myslíte!“ – dodávám
„Jo jooo, spilín!“
„Jeee, to mě mrzí … a coto toto?“
A pak už to povídání šlo, občas jen malá otázka, např: „Co táta, děda, manžel … a tak, ale také – co válka!“
A paní povídala a povídala. Smutno jí bylo, chtěla se vypovídat. Tak se s vámi podělím, opravdu to stojí za to.

X X X

Rodina, manžel, tři děti … tu nejstarší už mají na gymplu, tak si spočítejte, jak dlouho jsou spolu. Poznali se až tady. Doma ve Vietnamu rodiče, maminku, tatínka a bratra. Neviděli se celou dobu, cesta je drahá. Je přímo z Hanoje. A k tomu Novému roku … „Něco jako dady vaše Vánoce,“ – vysvětluje, vzpomínky letí, stesk … však stačí si nám chlapům odvedeným vzpomenout, jak bylo na vojně přes svátky smutno.
Ona mluví dobře, občas hledá nějaký termín … pomůžu a řeč pokračuje. Válka … když končila, byl jí jeden rok, sama nepamatuje. Babička ji hodně vyprávěla, jak o Francouzích, tak Američanech. Poslední záchvěvy války, poslední pokusy Američanů to zvrátit, skupinové vrtulníkové nálety na Hanoj, úprk mimo město, nezvěstný děda a tak. Nakonec se rodina ale zase sešla, měli to štěstí, bez ztrát.
Pán tu řeč „láme“ hůře, ale domluví se. Je o dvanáct let starší, válku pamatuje. Táta vozil proviant pro bojovníky, přes čáru. Pořád to vycházelo, až jednou … se už nevrátil, byla to jízda poslední.
Domů, rádi by, rádi … ale kvůli dětem: „Víte, dyž dady máte korupci, tak tam u nás stokrát tysíckrát mijilonkrát věčí. Byrokracije, úřadníci vládnou. Tam děti nemaj známky za do co znaj, ale co zaplatěj … rodiče, chudý chytrý dítě to má zbytečný, dyž rodič učitelí nedá zaplacení. To ani nevíte…,“ – a paní pokračuje o tom, jak její bratr inženýr, chytrý člověk, prošel až k závěrečným pohovorům u japonské firmy … pak jsme se domluvili, o Canon se jednalo … a potřeboval úřední potvrzení, že ten diplom „udělal“. Ano, to je ta byrokracie. Ale houby platný by mu byl celý diplom, kdyby pořádně tomu úředníkovi, aby svou povinnost udělal, nezaplatil – to je ta korupce. Nelamte si hlavu, já vím, diplom je jeho, ale kdyby nezaplatil, nemá potvrzení, nemá práci. Holt jiný kraj, jiný mrav. Tak jsme hovořili, až přišli další zákazníci, a zákazník je pán … že, alespoň by to tak mělo být. Jak je to u nás, víme … jak ve Vietnamu jsem malinko naznačil. To abychom alespoň něco o těch pracovitých lidech věděli.

Nakoupil jsem za dvacet šest korun … a ještě malou supliku mi dovolte. Paní si přesně pamatuje data podpisů mírových smluv v Ženevě v roce 1973, i dalších milníků, v jejich národě, sjednocení Vietnamu apod. Víte, v tom jsem jí až záviděl.

Milan Brož





pondělí 3. února 2014

Otevřený dopis

Vážený pane Malino,

obracím se na Vás jako na vrcholného představitele a majitele firmy MALINA SAFETY a … dovolte abych se i já vyjádřil k problému Schlarafia. Jistě není Vaše vina, že jste koupil, co ke koupi bylo. Jistě není Vaše vina, že jste uprostřed města postavil „výrobnu“, když jiné firmy, a tradiční, se „radnice“ snažila z vnitřního prostoru města vytlačit. Povolení k tomu Vám dal „Úřad“. Jistě je i Váš podnikatelský záměr chválihodný, zejména přináší-li práci i jiným.

Pane Malino, i o vaši nové stavbě lze polemizovat, spíše však opravdu jen s jejím umístěním, sama o sobě, zdá se mi, je vkusná a svým opláštěním jaksi drží tradici jabloneckých „okachlíkovaných“ staveb. Určitě ostudu nedělá. Také, nutno přiznat, nepatříte k těm „také úspěšným“, za kterými se vine dlouhá niť různých afér a aférek. I proto mne tak zaráží Váš přístup k „zámečku“.

Víte, Jablonec, toť především dílo v minulosti zde žijících podnikatelů. Naše město nebylo založeno ni žádnou šlechtou, ni panovníkem, ale většina toho, co tu máme ke chloubě, vznikla z iniciativy šikovných a podnikavých lidí. A že to byli Němci? O to více pak jimi nastavené zrcadlo ukazuje nás Čechy – a myslíte, že v dobrém tom světle?

Víte, mohlo se o Vás hovořit jako o „Tom, co zachránil Schlaraffii“, zatím však to vypadá na pravý opak, v paměti i budoucím uvíznete jako „Ten, co Schlarafii zboural“.

Je zarážející, že muž Vašeho formátu nemá ke městu, kde je firemním sídlem, vztah, jako ti v minulosti, že v rozlišovací schopnosti nedovedete rozeznat ten sice malý, ale velmi významný kamínek. Prosím, zkuste ještě své stanovisko přehodnotit a najít cestu k možné záchraně zámečku Schlarafia, to – věřte, nejen ku prospěchu města a obyvatel Jablonce, ale i ku prospěchu Vašemu.

V úctě a s přáním krásných dnů, počítaje v to i dny všední

Milan Brož
WELMISTR PSPŠ-ZDE
a Jablonecký patriot.
Jablonec nad Nisou
31.leden 2014



sobota 1. února 2014

Jestli slovo dělá muže, tak Malina jím asi nebude

Podfouknul v roce 2008 Radek Malina Město Jablonec nad Nisou i s jeho obyvateli?

NEDÁVNÁ HISTORIE:

Poodhalit některá tajemství Šlarafie se pokouší výstava pořádaná v Městské galerii MY při příležitosti 150. výročí založení spolku Šlarafia v Praze a 100. výročí založení její říše Preciosa Iserina v Jablonci nad Nisou. Snad přispěje k tomu, že si budeme více vážit skutečnosti, že se nám unikátní sídlo jablonecké Šlarafie na Ovocném trhu dodnes zachovalo a oceníme, že se jeho současný majitel rozhodl stavbu opravit a zachránit. (Z článku Jana Strnada Tajemná Schlaraffia z listopadu 2009)

Jablonecká odnož Šlarafie s označením Preciosa Iserina byla založena roku 1908 a již dva roky poté si zřídila v Tržní ulici své sídlo. Historická hodnota objektu je ve vztahu k regionu města nesporná a svým významem dalece přesahuje rámec Jablonce n. N. (Výtah z hodnocení stavby Národním památkovým ústavem - pracoviště v Liberci.)
Jakmile se firma Malina-Safety, s. r. o. rozhodla dále rozvíjet svou pracovní činnost, logicky ji chtěla realizovat na svém pozemku. Právě na něm ale stojí zámeček Šlarafie. Firma jej hodlala zbourat, neboť si řekla, že rekonstruovat ruinu je daleko nákladnější, než postavit nový objekt. Tady však narazila na odpor nejen města, ale i veřejnosti. Proto město zahájilo s majitelem firmy jednání. A na červnovém zastupitelstvu se objevily první výsledky.
Firma požádala o změnu územního plánu a předložila svou vizi nového komplexu budov. Autor architektonického návrhu Libor Sommer začlenil torzo historické budovy do celého areálu, a tím vrátil zámečku jeho naději. Majitel firmy navrhl, aby regulativa pro výstavbu na jejich pozemcích, které jsou dle územního plánu v kategorii S3 - smíšené bydlení v centru, zastupitelé doplnili o drobnou kompletační, skladovací, obchodní a administrativní činnost s vlastními účelovými stavbami. Toto řešení doporučil zastupitelům i poradní sbor architektů.
„Už nyní je jisté, že Šlarafii nelze naplno vrátit její sice trochu bizarní, ale o to zajímavější a jedinečnou krásu. Návrh zachovává exteriér stavby s jejími charakteristickými znaky - stanová střecha, cimbuří, kamenné bosáže atp. - jako připomínku na jablonecké ,zahaleče a jejich sídlo, které je evropským unikátem, říká k projektu L. Sommera Jiří Křížek z libereckého pracoviště NPÚ. Zastupitelé navrhovanou změnu ÚP schválili a Jablonec tak nepřijde o svůj zámeček, který se stane sídlem firemní administrativy. (Z článku Sídlo recesistů znovu ožije z 29.8.2008, autor –fr-)

Usnesení ZM č. 347/2008

Schválení podnětu XXXXVI. změny územního plánu

Zastupitelstvo města Jablonce nad Nisou po projednání předložené zprávy a v souladu se zněním § 44 a za použití §46 odst. 3 zákona č. 183/2006Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)

schvaluje

podnět k pořízení 46. změny platného územního plánu města Jablonce nad Nisou předložené pořizovatelem. Důvodem pro pořízení změny je záměr firmy Malina-Safety s.r.o. na vybudování nového obchodního, výrobního a administrativního centra firmy Malina-Safety s.r.o. v bloku vymezeném ulicemi Tržní, Luční, 5.května a stávajícím objektem Schlarafie. V rámci tohoto záměru dojde k zakomponování části stávajícího objektu Schlarafie do areálu firmy.

Studie


SOUČASNOST:

Radek Malina několikrát připomene, že Zámeček nikdy nechtěl zachovat a že byl k tomu, aby ho začlenil do svého továrního komplexu, donucen městem. „Většinu z vás to asi nezajímá, ale my se musíme chovat ekonomicky. Tady je spousta emocí, ale pořád tu nepadla základní věc, jak tu budovu smysluplně využít tak, aby nás aspoň nestála moc peněz, které budeme ubírat jiným aktivitám,“ hovoří. (DNES liberecký, 29. 1. 2014, autor Martin Trdla) 

Autor článku Martin Trdla se ve svém Zápisníku pozastavuje nad tím, že lidé začali o Schlaraffii bojovat až pět minut po dvanácté. Ovšem ze shora uvedeného vyplývá, že již v roce 2008 vyjednalo město i veřejnost zámečku budoucnost. Jenže někdo tady nedrží slovo a dohoda nedohoda, já to platit nebudu a zbourat!  (jo)