Posyp sobě v Nové Vsi nad Nisou

Několik obyvatel Nové Vsi nad Nisou sepsalo žádost adresovanou vedení obce, aby zajistilo posyp místních komunikací. Zvláště šlo o stoupání, kde mají lidé problémy jak se schůdností, tak i se sjízdností. „Ono se to táhne už několik let. Je to pořád dokola. My chceme mít cesty sjízdné a schůdné, ale obec argumentuje tím, že se tady nikdy nesypalo a že nejsou peníze. Ale to není pravda. Dřív si to tady lidi sypali popelem. To se pak ale zakázalo, z ekologických důvodů. A je věcí obce, jak sestaví rozpočet. Na zimní údržbu bylo vyčleněno strašně málo peněz. Jsme horská obec, tady nějakých 200 tisíc nemůže stačit,“ zlobí se jeden ze starousedlíků.

Teď však občané dosáhli alespoň toho, že byly po obci rozmístěny čtyři nádoby s pískem, aby si lidé mohli podle potřeby komunikaci posypat. „No nádoby … ony jsou to spíš krabičky. Je to k smíchu. Tohle stačí tak pod kola jednoho auta, ale ne na celý kopec!“ říká se sarkastickým podtónem muž.

Sepsání žádosti inicioval místní občan, který vloni na kluzké cestě upadl a zlomil si nohu. Tristní na celé situaci bylo to, že když mu jela na pomoc sanita, málem ho ještě přejela, neboť se vozidlo na neschůdné komunikaci stalo neovladatelné. Tehdy šlo o centimetry.

 „Mysleli jsme si, že když jsme se stali vesnicí roku, že obec nějaké peníze navíc přidá na cesty. Ono nejde jen o zimní údržbu, ale také o rozbité cesty. V létě tady byli známí a říkali: Co to tady máte? Rumunsko? Proč si to neopravíte? No já jim říkala: Víte, nejsou peníze…,“ vzpomíná jedna Novovesanka.

S neudržováním obecních cest souvisí také malý počet žáků ve škole. „Dala jsem dceru do Jablonce, protože obec nám není schopná protáhnout cestu, a než by přišla do školy, byla by celá promáchaná,“ sděluje žena bydlící na okraji vesnice. „Já to nechápu. Škola má málo dětí, obec bojuje o každého žáka, ale přitom dětem cestu do školy nezajistí,“ přidává se další novoveská maminka, jejíž dcera nedávno na zledovatělém povrchu cestou do školy upadla, až si vyrazila dech.

Jo, jo, i vesnice roku 2013 Libereckého kraje má své mouchy. Nebo spíš pořádné můry? (jo)

Nejen posyp sobě, ale též protáhni sobě v Nové Vsi. 

Rozvod

„Rozvod?...“
… jsem napůl vyřčenou otázkou, napůl konstatováním, reagoval na výklad mého kamaráda o nejčastějších příčinách rozchodů, tedy nikoliv těch zavinění lidských … s psychologickým výkladem, ale čeho je vinna, lépe co odhaluje, současná technika. Ano, jistě, máte pravdu, mobily, mobilní telefony, které si pamatují volaná čísla, ale nad to kde si dotyční i uchovávají různé osobní a zamilované esemesky, a druhá polovice jim na to přijde.

„Tak povídej!“ – vybídnu u piva kamaráda k dalšímu výkladu. „No … přijdu domu…“ – začíná kamarádovo další vypravování, tak poslechněte také.

„Pes je nějaký nachlazený či co, tak s ním chodím co nejdříve, loužičku doma či na chodbě aby neudělal. Přijdu domu, boty ještě na noze, a už to začalo, to ani nemůžu všechno publikovat, slovo 'prevít' bylo z nejslušnějších a 'hajzl' byl na pomyslné stupnici výraziva někdy uprostřed. V očich slzy a v ruce váleček – obrazně řečeno, - však mojí paní bojovnici znáš!"- dodává. „A že teda ať táhnu, ať nezaclánim, ať vypadnu a jdu tam, kam adresovány ty zamilovaný kydy a řečičky.
Nic jsem nechápal…“ – pokračuje ve výkladu. „Nic, prostě nic, jediný důvod nebyl, nebylo co. Ale to nebylo vše, ona si to celý, na kus papíru, opsala … že prý: Miláčku, hrozně se na tebe těším, na tvé dotyky, naše vzájemné … už se nemůžu dočkat… – a tak nějak, už nepamatuju. Takovýhle řeči a … bez podpisu!!!"

Chci něco říci, ale kamarád:
„Počkej, počkej!" – a pokračuje. Vypráví, jak se tomu přívalu nemohl ubránit, jak mu to nešlo na rozum, jak v tom blbým aparátu mohlo něco takovýho být, když nic není, neexistuje. Ale žena si nedala říct.
„Tak… !!! – mi najednou blesklo … a ukaž mi, kde to v tom telefonu je!!! – jsem se vzmohl na vzpouru. Tak pojď, já ti to ukážu! - vítězoslavně ona.
Vyndávám telefon z kapsy a … aaaha… ouha…!?!? – zsinalý si uvědomuju … no prostě mám ve zvyku si telefon občas vypucovat, tedy vyčistit … ne, ne hadrem a nějakou vodičkou na displey, ale obsah, zprávy. Nechávám jen třeba od T-mobilu, kolik mám zaplatit a tak, ale většinou to beru šmahem a jedním příkazem mažu vše. Dělávám to obvykle na procházce s psem, a podávaje telefon ženě, uvědomuju si, že … tak se stalo právě i dnes.

Aha, a je to tady, a nový přísun nadávek a výčitek a posměšných slov: No jó, to je jasný, proč’s to vymazal … to mi vůbec nemusíš říkat … to je ale náhoda … to je nad slunce jasný, to by i kreténa napadlo, že to smažeš … nestih’s to večer, že jo, to ses zase namazal, tak hned ráno, ale máš smůlu hochu, tady mám zapsaný i číslo! – a šermuje mi tím cárem papíru před očima.
Poslední záchrana, volám to číslo: Tady Zdvíhací technika, u telefonu Rumpál!
Lapám po dechu, Zdvíhací technika? … co to má znamenat?... a: Promiňte, promiňte, asi jsem si spletl číslo!
To asi nespletl!… – na to Zdvíhací technika …už mi voláte z tohodle čísla dneska podruhý!
Aha, tak manželka už volala také, ještě než jsem šel se psem. Tak … ale hlas je to mužský, tak … to je dobrý, … říkám si …přece si žena nemyslí, že já … a nakonec, máme přece dvě děti! … to by ji přece mělo spíš uklidnit, né?

Dusno bylo, jak by měl nastat konec světa. Po dvou hodinách mi to ale došlo, přece … přece včera v práci: Půjčíš mi telefon? – říká kolegyně. - Hele, mně ten můj úplně vypadl, už půl hodiny ho chci nahodit. Anebo víš co, dyť máme stejnej. Zkusíme to přehodit, baterku a simku taky … jó?
Vykonáno, její aparát nic, můj však funguje i na její 'náplně'.
- A můžu si poslat dvě tři SMSky? -
- Klidně … mám neomezené volání!- souhlasím, aniž si uvědomuji, že jede na 'simku' svou.

To je ono – dochází mi a hned, byť je sobota, volám domů kolegyni: - Co to bylo za SMSky, co!?
- Normální, co by?
- Jaký normální?! – zvyšuju hlas: Vyklop to, je hroznej průser! – a líčím jí, co se stalo.
- Propána… – cítím, jak lape po vzduchu: Vono to v tom telefonu zůstalo?!
- Zůstalo, nooo!
- Ale dyť tam byla moje simkarta, ne?
- Tvoje simka, ale můj telefon, von má svou paměť!

Tak se to snažím manželce vysvětlit, ale vše zbytečné. Před námi víkend, ten asi bude stát za to. A můžu ti říct, že opravdu stál!"
Na argument, že to byla kolegyně, manželka trumfuje těžkým kalibrem: „Tam nebyl podpis, proč se nepodepsala, … když volá z tvýho telefonu, tak jak může vědět, že to byla ona?!“

„V pondělí v práci: Jak to mohl vědět, žes to byla ty … z mýho telefonu?“
„Nevím, ale věděl to, dycky to ví!“
„Celou situaci ještě jednou probíráme a … najednou … je to tady!
Vždyť tam byla ta moje SIMkarta! – vítězoslavně kolegyně: Tak to přece pozná, moje číslo … a to pozná!

Pravda, pravda, tak jednoduché, jen to poskládat. Dávám to vědět po telefonu manželce, no, žádná sláva, ale vlídnější už to bylo.

„No a … jak to dopadlo? … jak to dopadlo?“ – jsem zvědav.
Řeknu ti to takhle…“ – na to kamarád a dokončuje příběh.

„O tři dny později: Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma. – na mne kolegyně sotva přijdu do práce. - Tobě? … už nikdy! Nikdy! … Leda … že … by...
- ???
- …s tím souhlasila žena! – a už se jmu jí vytáčet.
- Ne ne neee – nevolej!
- …ale to už: Kolegyně zas potřebuje půjčit si telefon… – a nestačím ani domluvit a:
- Ale ať se podepíše!!! Tak ahoj!
- Ahoj!
- A bude to kyselo?
- Jo, už ho máš hotový!

A to je konec vyprávění i odpověď na tu otázku v nadpise. Jak jsem zaznamenal, tak píšu, ale uznáte, kdybych to takhle chtěl vymyslet, tak nevymyslím … to musí sám život.
PS: … a pozor na mobily!
Milan Brož 

Schlaraffia!

Záchrana jabloneckého sídla recesistického spolku SCHLARAFFŮ
Vše Vám ozřejmí přiložená e-mailová korespondence. Děkuji za pozornost – Milan Brož
Přeposílám psaní pana Karla Krásy, WELMISTRA Pánského Spolku Přátel Šachu, tedy toho spolku, který mimo jiné před 12 lety během čtyř let zadarmo opravil kapli sv. Anny ve Mšeně, když jsme se nemohli dále dívat na její špatný stav, přičemž zdaleka nebyla zubožena tak, jak jest nyní, a domnívám se naschvál, zubožen zámeček Schlaraffů.
Dovolte malé zamyšlení. Denně kolem chodím. Původní projekt nové přístavby firmy Malina se zámečkem počítal v celkovém pojetí stavby. Tak to i sám pan Malina deklaroval a i v Jabloneckém deníku byl redaktorkou paní Očenášovou uveřejněn nákres budoucí podoby přístavby. Dnes jsem však přesvědčen, že celé to byla jen taková hra a že od počátku firma Malina s likvidací stavbičky zámečku počítala.

Proč se tak domnívám? Sám jsem publikoval několik článků v Jabloneckém deníku, většinou i dokumentovaných příslušnými fotografiemi, jako naposled, když došlo ke zbourání tzv. "kovárny" a již bylo jasné, že původní zveřejněný projekt dodržen nebude. Sám jsem dokonce psal  tehdejší ministryni kultury a po snad deseti měsících se dočkal "všeříkající" odpovědí, že je to v šetření a postupuje se dle zákona. Obě bylo též zveřejněno v tisku.

A pak se najednou propadla střecha stavby. Zajímavé je, že úplně celá, ve všech rozích najednou klesla jako jeden celek. Víte, viděl jsem již za svůj život mnoho propadlých střech, stářím, sněhem apod. Tak čistě propadlou však ještě nikdy, vždy část konstrukce krovů na některých místech zůstala viset, střecha - zbytek - zůstal  nakloněn, apod. Moc by mě zajímalo, kdybych měl tu pravomoc a mohl se do stavbičky podívat, co zapříčinilo ten celistvý propad střechy ve všech jejích konstrukčních prvcích najednou. A zase běžel čas, a najednou, ničím nezatížená, se zřítila část věžičky. Čas běží a na zámečku zřejmě nepracuje jenom čas, ale v tichosti i někdo jiný. Každý ať si odpoví sám, víme ... víme však jedno: nebýt v minulosti místních podnikatelů, patriotů a starousedlíků, Jablonec by rozhodně nevypadal tak, jak jej můžeme obdivovat i dnes. Jaký to rozdíl od některých současných "taképodnikatelů", kteří se snaží o pravý opak. Kulturnímu člověku a místnímu patriotu přece nemůže být lhostejný stav takovéto unikátní a ojedinělé stavbičky, zvláště oplývá-li určitým jměním a nemalým vlivem. Ten by měl naopak sám dbát o zachování kulturního bohatství našeho města a neusilovat o opaku. Velkou vinu za danou situaci však nese i vedení našeho města, jedno kdo zrovna vládl "kormidlu". Nezájem, s jakým se tato stavbička  u našich radních setkávala, je až alarmující a postoj jednotlivých  "garnitur" spravujících naše město v celém porevolučním období  není rozhodně nikterak lichotivý.

Prosím proto, Vy všichni „Jablonečtí“, ale i Vy ostatní, kterým není stav našich měst a památek lhostejný, prosím, připojte se, pomozte i Vy svým hlasem – viz dále „psaní“ W. Karla.
Ještě pořád ve víře záchrany jablonecké Schlaraffie

Člen PSPŠ-ZDE     
WELMISTR Milan ChP

Přežije jablonecká památka na spolek
zvaný Schlaraffia (který mimochodem
ve světě stále existuje)? Přijďte na
přednášku do knihkupectví Serius
v Jablonci nad Nisou a dozvíte se více.
V pondělí 27. ledna 2014 v 18 hodin

přednáší Mgr. Jan Strnad
v knihkupectví na Mírovém náměstí 11
 o historii a architektonickém dědictví
spolku Schlaraffia. Následuje beseda.

JABLONECKÁ SCHLARAFFIA JE UNIKÁT 

Vážení přátelé,
v Jablonci nad Nisou právě probíhá akce na záchranu budovy spolku Schlaraffia. Petice, přednášky, diskuse. Možná jste to už zaznamenali na Facebooku. Jedná se o poslední zachovanou stavbu tohoto spolku vůbec, tedy o naprostý unikát a stojí za to ji zachovat. Je vzpomínkou na společenský a kulturní život v Jablonci, ale sama o sobě vždy také dotvářela podobu města - už vzhledem k umístění nedaleko centra. Každý, kdo přijel na autobusové nádraží, byl zaujat tímto domem. 
O historii spolku jsou na internetu podrobné informace. Jen připomenu heslo, které si tito chvályhodní mužové dali do vínku - ,,Přátelství, umění, humor". Proti tomu stojí heslo dneška -,,Peníze, cynismus, lhostejnost"... Jedná se opět o naprosto hrozné chování novodobých ,,podnikatelů", kteří něco slíbí, ale od začátku kalkulují s něčím jiným. Majitelé pozemku se před 6-7 lety zavázali, že tzv. ,,zámeček" zachovají a byla jim prodána parcela k zástavbě. Na Schlaraffii ovšem nikdo ani nesáhl, aby dále chátrala a mohla být zbourána. Ministerstvo kultury teď odmítlo zapsat dům jako památku s poukazem na špatný stav budovy. Studenti, patrioti, i řada významných občanů z oblasti kultury vyvíjejí velkou snahu o záchranu. Prosím, pokud můžete, přidejte se svým podpisem i Vy. Děkuji.

Karel Krása
starousedlík




Děkujeme za podporu petice Petice za zachování zámečku Schlaraffia v Jablonci nad Nisou
Pro potvrzení Vašeho hlasu, klikněte na následující odkaz:
http://e-petice.cz/petitions/petice-za-zachovani-zamecku-schlaraffia-v-jablonci-nad-nisou.html

Pro další podporu můžete o petici informovat své přátelé prostřednictvím Facebooku (sdílet) nebo Twitteru (sdílet).
Přehled svých podpisů naleznete na http://e-petice.cz/account/signatures. 
Pokud nemáte založený účet, můžete si ho vytvořit na http://e-petice.cz/login. Zde můžete spravovat své podpisy, případně napsat vlastní petici.

S pozdravem e-petice.cz

Podivné příhody a Maloskalská férie

Chcete-li si počíst, vyšla nová kapitola z knihy Pojďte si nezapálit od Milana Brože zde:

 http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/

Knihu ilustroval dnes již abstraktní malíř Václav Kocum z Jablonce nad Nisou

Chcete-li se podívat, vyšla nová fota s názvem Maloskalská férie zde:

https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/MaloskalskaFerie#

Jedna z fotografií pořízených Milanem Brožem v lokalitě Malé Skály 

Na abstraktní obrazy Václava Kocuma je třeba se správně naladit

„Tak to si snad děláš z lidí pr…!“ byla reakce, kterou počastovala pozvaná osoba Václava Kocuma, malíře, který v prosinci uspořádal pro své známé a přátele představení své abstraktní tvorby. Akce se konala v prostorách obchodního centra Billa v Jablonci nad Nisou. Malíř zde ukázal obrazy, na kterých nyní pracuje. Že to byl pro některé při nejmenším nezvyk, o tom svědčí uvedená reakce. Dosavadní dílo Václava Kocuma, jenž užíval titulu malíř Jizerských hor, bylo totiž doposud většinou jiného ražení. Objemné plastické obrazy temně zelených horských motivů, vážících mnohdy několik desítek kilogramů, působily na diváka naprosto jiným dojmem než umělcova nová subtilnější abstraktní tvorba. „Já jsem to dotyčné osobě vysvětlil,“ uvedl Václav Kocum k výše uvedené reakci. A abstraktní malíř to vysvětlil i dalším. „Víte, když jsem to poprvé viděla, tak mi ty obrazy přišly takové všechny stejné. Prostě jen jako barevné papíry,“ uvedla jiná divačka. „Ale když mi to pak pan malíř vysvětlil, a povídal mi například o vlídném tichu, tak jsem se na ty obrazy začala dívat jinak. Najednou jsem viděla, že z nich opravdu něco vyzařuje. Třeba to vlídné ticho…,“ vyprávěla dál žena, která si na umělcovu novou tvorbu musela také zvyknout.

Na nové výstavě Václava Kocuma se tedy divák může těšit z obrazů, které budou zobrazovat třeba motivy poledního světla, ticha, klidu či vnitřní harmonie. A že se na takové vnímání musí návštěvník předem připravit, nebo lépe řečeno naladit, je asi logické. (jo)

Z představení nové abstraktní tvorby Václava Kocuma. Více fotografií zde https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/KocumGoogle#

Dvojnásobná vánoční radost. Díky Vám, studenti od Balvanu

„Hrůza, pani, hrůza, že? … ta naše mládež!!! … kam to spěje, ten svět, kaaam to spěje?“- lomí rukama postarší dáma. Druhá, posluchačka, jen přikyvuje a řečnice pokračuje:„Eště, že sem už tak stará … těch konců, hrůza, zaplať Pán, se už nedožiju!“

„Ale jděte…“ – pletu se dámám do hovoru, „… nesmíte vidět jen jedno, pojďte, pojďte, něco Vám ukážu, zavedu Vás!“ Tiše pootevíráme dveře stacionáře Domova a centra denních služeb v ulici U Balvanu v Jablonci nad Nisou … no „hned nad tramvají“ dá se říct. U vyzdobeného stromku houf děvčat, klientek tohoto zařízení, a spolu se svými „tetami“ každá hledá ten „svůj“ dáreček, aby se už už s ním mohla potěšit.

Vraťme se však v čase o týden, deset dní zpět. Každá z děvčat pilně vytváří, ta samostatně, ta s pomocí „tety“, vánoční ozdobu, do které vepíše i své tajné přání. Ale kdeže na ten jejich stromek v Domově, kdepák, to byste se moc mýlili. Adresou určení jsou ty ozdobičky pro Vánoční stromek, Studenti Gymnázia U Balvanu. Však to mají k sobě co by kamenem dohodil.

„A tak to funguje už leta, víte!“ – vypráví nám vedoucí stacionáře paní Petra Pilná. „Holky se na to vždy moc moc těší, a studenti, ti také. Opravdu!“

Pořád ještě nerozumí, ty dvě dámy, které jsem pozval, však jejich pohledy to vyjadřují jasně, proto paní Petra pokračuje: „Trvá to už leta, 'holky' vyrobí ozdoby, vepíší své skromné a tajné přáníčko, na „gymplu“ jimi vyzdobí stromeček a studenti si je pak rozeberou. Během pár dní připraví dárky přesně podle přáníček a 'holky' si pak tu nadílku, jak vidíte, rozdělí tady u nás doma."

Dámy znovu nahlíží na tu kupu radosti … i jednotlivých dílčích radostí, tady v klubovně na konečné tramvaje. Zrak dam se mlží, je potřeba i kapesníčku. A paní Petra ještě dodá: „A nemyslete, se stejnou se můžete setkat i u 'děcek' na gymplu, a to napětí, když zkoumají ta přáníčka našich 'holek' …a s jakou láskou a pečlivostí pak ty dárečky připravují, to byste koukaly!“ – koukaly koukaly, ale ne teď, obě dámy slzí už zcela nezakrytě, a než se rozejdeme, ještě paní Petra: „Víte, musíme těm študákům poděkovat, moc a moc poděkovat!“ Rozcházíme se, ještě utřít oko a: „Tak Vám, pane, moc za ten exkurs děkujeme, moc! Otevřel jste nám oči.:

Pro paní Petru Pilnou napsal Milan Brož

Dobré ráno

Procházím ranním městem. Spíše „nadranním“. Poumalounku světlající obloha dává tušit, že rozbřesk je nablízku. Pouliční lampy tu a tam prozradí spěchajícího chodce. Z dáli viditelný městský bulvár 5. května, chtělo by se říci „od kruháku ku kruháku“, upoutává oboustrannou „šnůrou“ svého osvětlení. Mám rád tyto chvíle přelomu noci v den. Ten přecházející noční klid v denní spěch, to probouzející se město.
Blížím se k autobusovému nádraží, četnost projíždějících autobusů, ohmatávajících svými světly i temná zákoutí,  narůstá se zkracující se vzdáleností od jejich stanovišť. Autobusové nádraží, to již v tuto dobu zaplněno coby bájný Babylon. Mladí, starší, krásná děvčata s cigaretou v ústech, seniorky – po modernu se svými ruksáčky na zádech, dědové s holí i berlemi, sem tam projíždějící hlídka městské policie, úředník s aktovkou i bezdomovci v rohu pod stříškou, v přilehlém parčíku u Nisy již i venčící se psi se svými „metreskami“ i „krotiteli“.
„Rychle rychle, ještě na náměstí, kouknout na svítící stromeček“: Schody k „Výstavišti“ – pardon, pardon, k EUROCENTRU, po dvou, barvy fasád naší krásné secese se minutu po minutě, s postupně přicházející vládou denního jasu, mění, jak by si jeden s fotografií na počítači hrál. A je to tu, pouliční lucerny hasnou a městem se rozlije šero – ještě chvíli, nežli oči přivyknou, zdá se, procházím tmou, ve které však náš městský vánoční stromek jen ještě zdůrazní svoji krásu. Vracím se na „autobusák“. Ten, zaplněn již skoro jak Svatopeterské náměstí před příchodem papeže, pokojně, se svými jednotlivci i skupinkami, čeká na ten svůj spoj,  světlomety přijíždějících a odjíždějících autobusových vozů svými paprsky vpravdě odhalují to hemžení, postávání či podupávání.  Napočítal jsem jich, se shora, pěkně na cestě od Musea, snad dvanáct třináct najednou. Těch autobusů, myslím. Vůz přijede, „vyleje“ svůj náklad a „naloží“ nový. Takový koloběh pod stále více blednoucí oblohou. Vše čeká již jen na tu chvíli, kdy první paprsky zpoza Černostudničního hřebenu dopadnou na nejvyšší věže našeho města. Pohlédnu tím směrem, a … skutečně, nad hřebenem, vlevo od samotného vrcholu Černé Studnice „se dějí“ věci. Rychle domu, mám to tři minuty, na střechu a … z kominické lávky - bylo to opravdu  „Dobré ráno!“ Milan Brož

Buď zdráv, Jablonče! Ty mě vítáš?

Po čase se vracela domů, za sebou měla mnoho hodin strávených na různých autostrádách, a konečně to bylo tady. Vjezd do známého města. Leč ubitá cestou a znavená ani nijak neprožívala to, že už je doma. Nic. Jen jízda a zase jízda. Až najednou, snad by se to s trochou nadsázky dalo přirovnat k blesku, který ji probudil. Tak ji oslnilo Horní náměstí. Kolem třetí hodiny ranní, rozsvícené vánoční ozdoby, a vůbec celý ten prostor jakoby zářil. V tichu noci to působilo až posvátně. Obrazně řečeno, zůstala v úžasu stát, i když projížděla. "Buď zdráv, Jablonče! Jaký jsi krásný! Ty mě vítáš, že jsem zase doma?" Naplněna radostí a novou energií, dojela zbylé kilometry až k vratům garáže. S nádherným pocitem, jak je to město stejně krásné, šla spát. Byl to vlastně poslední den v roce, Silvestr. Pak večer, kdy se ocitla opět na Horním náměstí, už ji však nepřipadalo tak krásné. Ani další den, na Nový rok, ani další 2. ledna. Jak to? Jak to, že už tak nezáří? Vánoční ozdoby tu přece jsou stále, osvětlené je také, proč to už na ni tak nepůsobí? Čím to? Asi proto, že už ji Jablonec nevítá, že už slavobrána nestojí, protože už odnikud nepřijíždí, protože už je prostě jen doma. (jo)

Jak ho odhalil test

Na blogu http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/ vyšel další díl z knihy Pojďte si nezapálit od Milana Brože, tentokrát s názvem Jak mne odhalil test. Příběhy jsou doplněny ilustracemi od abstraktního malíře z Jablonce nad Nisou Václava Kocuma.

Jednoho dne, ještě v době, kdy o tom, že někdy přestanu kouřit, jsem nejenže
vůbec neuvažoval, ale ten okamžik mi byl ještě na hony vzdálen, mi manželka hygienička, která se svého času velmi angažovala v různých programech proti všelikým
závislostem, donesla jakýsi leták... Tak jako všechny dopisy, letáky, složenky, výzvy,
upomínky, či jiné tiskoviny, dotyčný leták položila na tu polici – pultík v předsíni
pod kotel. To jsme měli, a dodnes máme, takový zvyk. Kdo přijde, hned si to tam
přebere, prohrabe, odnese co jeho jest, zanechá co jeho není či k čemu se hlásit
nechce nebo ho nezajímá. Toť teorie, praxe však jest jiná. Hádáte správně. Vše se
to tam kupí, jedno přes druhé, je toho tam neustále plná hromada. Jednoho dne
se na této polici objevil i výše zmíněný leták. Řešil návyk na nikotin, kuřáctví, závislost. Oproti jiným písemnostem, a to bylo na něm zvláštní, ležel neustále úplně
nahoře na té hromadě všeho. Ubíhaly dny – on stále nahoře.
... (celá kapitola je k přečtení na výše zmiňovaném blogu)