Díky za jablonecký Bahnhof

Jablonecké nádraží je, srovnáme-li ho s ostatními blízkými i vzdálenějšími nádražími, výstavní. Snad jsme si to ani neuvědomili, a spíše ho kritizovali. Obzvláště po tom, co zde vzniklo i takové malinkaté autobusové nádražíčko. Ono se nám nelíbilo, že je moc fádní, nevkusné, že by to tam chtělo spíše nějaké náměstíčko s tím vybudovat, pěkně vydláždit, lépe okolí upravit atd. atd. Jenže jak se říká, díky aspoň za tyhle dary. Vždyť, lide jablonecký, pohleď na Liberec. No není to jejich nádraží tak trochu ekelhaft? "Je, a ne trochu," slyším jednu cestující. A to je to nádraží krajské, neřku-li mezinárodní! Jé a co nádraží třeba v Hrádku, nebo mnohá ta zavřená opuštěná nádraží, co hyzdí tratě! To to naše, pche, pěkně opravené, upravené, funkční, čisté ... a teď by se chtělo napsat ještě voňavé, ale to ne. Když jsem otevřela dveře do průchozí haly, tak jsem ucítila pronikavý nožní zápach. Nikdo zde sice nebyl, kromě mě, ale moje nohy to opravdu nebyly! To byl však jen takový jediný nedostateček. Jinak jsem byla téměř nadšená ze vzhledu jabloneckého nádraží a jsem tomu velice ráda a na to patřičně hrdá, že ho zde takové máme a že je radost sem vlakem přicestovat. Díky všem, jichž je to zásluha.  JO

Jablonecký Bahnhof, jo

Kouzelný dvůr - Dvůr Kobylisy

Věřte nevěřte, uprostřed Kobylis, hned v jejich samém středu, dva fousy od náměstí – zázrak! Davy lidí, tramvaje, autobusy, metro … grandiózní stavby, výškové budovy, paneláky a další moderna pozvolna přecházejí v starou zástavbu původní obce, hned vedle chodníku a nástupního ostrůvku: „Cink cink,“ přijíždí tramvaj a „cink cink“ hned druhá … se nachází dřevěná ohrada, otevřená vrata vybízejí: „Prosím vejděte!“

A tam ten zázrak, opravdu - Dvůr Kobylisy, provozovatelem deklarovaný jako nejen trh, ale jako „unikátní společensko-kulturní prostor pro setkávání, poznávání, odpočinek a nakupování originálních výrobků domácí či netradiční výroby“, a aby tomu nebylo dost, čteme dále: „Přijďte nejen nakupovat, Dvůr je místo, kde si můžete dát kávu a nechat děti skotačit, na chvíli vypnout a načerpat sílu. A třeba i poznat lidi, kteří chtějí totéž.“ A já dodávám: „Zázračný dvůr, kde se lze setkat s kouzelnými a pohádkovými bytostmi.“




Tak vstupujeme, nedá se odmítnout, je středa jedenadvacátého května po půl třetí odpoledne, den zalitý sluncem. „Co to tam všechno…?“- se rozhlížíme a zkoumáme. Aaaha, strom, stín, stolečky… „A k mání…?“ Nebudu napínat, hned u vchodu – jak se to řekne, ptáčník, ten co dělá s ptákama, a Ona? … tak snad … ptáčnice??? – ale to je třešeň, ne … planá přeci … ale nešť, ptáčnice - uvažuju nahlas - sovy, výr velký, dva sokoli … i vyfotit na koženým rukávu se s nimi můžete, … zrovna se bude krmit poštolka, čerstvě narozenými kuřaty … „ale né … sou mrtvý…“ – k mé manželce vedle stojící vousáč - „… s náma samečkama to holt je takový, no…“- dodává… „Kozlíci jdou do klobás, stejně tak beránci a kohoutci holt dravcům!“ Vedle nevelká průhledná kasička, dvacku nebo i víc dá skoro každý, vždyť je to pro „Stanici na záchranu raněných dravců“.

Co támhle vpravo? „Hele, starý hračky!“ „… a knížky“ – dodávám, zmocniv se francouzského „O našich ptácích“ z roku 1970. „Dneska jen za sedmdesát!!!“ – na mě ten strejc od knížek, „… to že je středa, tak za půlku!“ Manželka už naproti prohlíží hračky, to víte, doma dva vnuci… „Hele, tenhle hasičák … a takhle se namotává hadice!“ – instruuje kouzelný kmet, vzhledem připomínající režiséra Podskalského a stářím konvenující s těmi hračkami.

To ale jen začátek té pohádky. Krása, opravdová, a ta atmosféra. Jdeme naproti, do zděného. Aha, tady chlazené potraviny, mléčné, kozí, ovčí … i klasika od kraviček. Co hrdlo ráčí … sýry, mléko, kefír, jogurty, … tady ze Slovenska a tak … žena kupuje sýr, kefír a mléko. Vedle něco podobného, ale i nějaká uzenina se tu najde. Vlevo pak ještě toilety. „Z Ratibořic…!“ – informuje nás mladý prodávající, „… z Ratibořic!!!" – ještě jednou, kdybychom náhodou přeslechli. „Á … rovnou od Babičky!“ – upřesňuju. „Né, to né…“ – na to provinile on „… to jsou jiný!" – dodá jakoby s omluvným úsměvem.

Uprostřed dvora stánky, dva toho času živé … pečivo, chléb, housky a nějaké koláčky, buchtičky. Naproti, pod těmi hračkami, to už ve dřevěném, se čmoudí z udírny, uzené klobásky, buřty na pivu, polívka … a uzenář Kubín, Petr Kubín s cedulí: SLOVENSKÝ TOVAR. On však Čech jak poleno, hned od vedle: „Tohle, to si dělám sám…,“- ukazuje při tom na jitrnice a jelita, „… a tohle, to beru, mám to vyzkoušený!“ „A odkud?“ – já na to, „… fakt se Slovenska?“ „No ja … cha cha cha … z Kubína, já se svým ménem ani odjinud nemůžu … cha cha cha!“ - a smějeme se oba. „Dolný Kubín … Horný Kubín … dělaj si, neřádi, ze mne srandu, pacholci slovenský … cha cha cha!!!“
Tak od toho čarovného uzenáře, Horného Dolného Kubína, kupuju po dvou jitrničkách a jelítkách, ty, co dělá sám, a… „Tohle nic néni, to je tak sedum osum centimetrů, ale mívám i deseticentimetrovej … to je z těch chlupatejch prasat,“ – a ukazuje mi je na obrázku – „oni se vykrmujou až na třista kilo … jo, a občas do toho chovu daj divočáka, tím smíchaj krev, a že v nich je ta divočina, tak to má jen třicet procent těch cholesterovejch prevítů!!!...“ – se chlubí, a když kupuju, dodává: „ … oproti normálnímu špeku!“ Šrůtek jsem chtěl napsat, že kupuju, ale to nejde, takový špekový špalík to byl. „Jo, a maže se jak sádlo…“ – ještě při zúčtování.
Takhle vybaven, no to se musí ochutnat, a zapít, to dá rozum. Já k tomu pečivu, manželka k sazenicím. „Tady čtyři ty chlebový housky, prosím!“ … „Prosím, prosím, třicet šest.“… „A jste odkuď?“ … „Ále, to neznáte … Pekárna Semily…“ Aha!!!, že neznám, my, z Jablonce, jooo, že … ale nic neříkám a jdu pro pivo. Fronta, frontička, tři čtyři lidi. Přede mnou takový malý pán, věkovitý dědeček. Ti vepředu už obslouženi, ale on se nehne z místa, vzápětí to chápu, je to totiž ten kouzelnej „co posunuje“. „Tak teď vy!“ – říkám. „Ne ne! ... ne!“ – překvapivě svěžím, ale tichým hlasem…„Jen běžte vy!“ – a lehce mne rukou posune k okénku výčepu. „Já tady posunuju, víte!“ … „???“. „No, posunovat se musí, ne?!...“ – na tu mou nevyřčenou otázku. „Kam bychom došli, kdyby se neposunovalo, ne?!“- ještě na mne mrknul, a posunul k mladíkovi za pípou: „Tak co to bude…?“ „Koukám, koukám … Svijany že máte, hm, tak ty ´kvasnice´, ať to porovnám z těma na perónu!“ „Na perónu? … kde to je?“ „U nás, na nádraží v Jablonci…,“ přiznávám adresu, „tam pane šmakujou!!!“ „V Jablonci nad Nisou? … ale tam jezdím za babičkou, to budu muset oprubovat!!!“ – a na dvě natočení si odnáším ke stolku, kde už na mne čeká žena, dvoje „kvasnice“. Ta zatím navázala kontakt se stolem sousedním, teda s tím ze čtyř jediným obsazeným místem, klobouček, letní kostýmek, šáteček kol krku, vše malounko ošuntělé, tak akorát k věku a „Kytička“ – že prý ji za mlada říkali, se, ještě než položím pulitry, dovídám, … a ten její úsměv a bystré oko jí to jen dosvědčují. S mou paní už v družném hovoru, zajisté ne nevzdělaná, podle mluvy. Nevměšuju se, spíše poslouchám, před očima, trochu vlevo … koukám ještě antikvariát a v rohu dětský koutek … a přímo zrovna ten výčep, kde stále „posunuje“ pohádkový posunovač … protože, a to má recht, „kam bychom jinak, bez posunu přišli, že?!“

Pomalu se posunuje slunce na obloze i stín ohromého kaštanu. Dvůr se zaplňuje … milo je tu, milo, a tak nějak v lidských rozměrech se vše udává a koná … lidu přibývá, výčepní, ale i pán, „co posunuje“, mají čím dál více práce, stará dáma u malého piva, tam dvojice studentů něco řeší, za ním dvě slečny se čemusi uchechtávají ... staří, mladí, v kočárkách ti nejmladší, uniforma zabraná do denního tisku, mladý páreček sám do sebe, slečna do knížky, vesele diskutující kroužek, … támkle dvě polívky, ob stůl se nesou manželské klobásky rovnou z udírny Horného Dolného Kubína, a tak …s tím vším pomalu se posunuji i já, … a rovnou do stavu „blaha“, a to nejen tím, že jsem se byl nechal ješte jednou pro druhé „kvasnice“ posunout, nejen tím mým znamenitým menu - špekem, houskou a kvasnicema, nejen tou celkovou atmosférou prosluněného odpoledne tady ve Dvoře, ale i povídáním „Kytičkové báby“. … a že má doma toho „Svýho“, přes osumdesát čtyři, úkolovanej že musí bejt, aby tu svou lenost rozhejbal, nejraději že sedět pomáhá tomu „svýmu ptáču na vejcích“ – pardon, pardon, jak jsem koupil, prodávám … ale hned ho omlouvá „… nohy že má špatný“. Skončila nakonec jako listonoška … „Jo jo, i soudruhům jsem doručovala, … i disidentu … to bych vám mohla povídat!“ Máme nějaké problémy s panímámou, to víte, devadesát tři, zdraví jakž takž, ale i hlava pomalu odchází. Žena je z toho špatná, maminka je maminka, ta starost a vypětí nejen fyzické, ale i psychické, ta panovačnost … kdo zažil, ví. Zdejší „Dvorské sanatorium“ zabírá, „kouzelá terapeutka kytičková“, která, jak se přiznává, také tu je dnes poprvé - a to už přeci náhoda být nemůže - mé paní doslova, svým povídáním, svými podobnými zkušenostmi, optimismem a zvědavostí do dalšího života, baterky dobíjí. „Kytičková“ se loučí, dopíjíme i my…„Zase přidem!“ – na výčepního a posunovače, na Horného Dolného jen mávnu, ještě druhá dvacka do kasičky dravců a jsme odchodem. Procházíme vraty a „Cink cink“, mumraj, ruch velkoměsta, rychle do díry - tedy metra, a domu, teda k panimámě na Prosek. Určitě se ale vrátíme … baterky se někde dobít musej! Ještě vzkaz provozovatele: Postupně se snažíme oživovat unikátní prostor bývalého statku a místa známého především jako BIO ORIENT. V současné době provozujeme v prostoru farmářské trhy. Rádi bychom toto zaměření rozšířili o akce kulturního a společenského charakteru. V současnosti otevřeno Pondělí Středa Pátek od 9 hodin.

Zažil a zapsal v květnu 2014
Milan Brož

KRAP 3 aneb jak jsme Šestku milovali

KRAP - 3. pokračování
„Jak jsme tu ´Šestku´ milovali“ … a o vzniku odznaku KP6

Jak jsme tu ´Šestku´ milovali? … ach, jak jsme ji milovali … inu, znáte-li někoho z našeho klubu, optejte se … od šesti večer do půlnoci, ucho u rozhlasového přijímače … a jak člověku vadilo, když nemohl poslouchat, když byl rušen, ono totiž opravdu bylo CO poslouchat a motto stanice „Pojďte s námi do hloubky“ bylo naplňováno nejen programovou skladbou, ale i úrovní jednotlivých pořadů a jejich autorů a …chcete-li po novém … moderátorů a jejich hostů. Však také stanice všem tvůrčím pracovníkům dávala sdostatku časového prostoru k tomu, aby pořady nepodléhaly dnes tak moderní klipovitosti a bulvarizaci. A tak výjimečnými nebyly jen pouhé zprávy, které se vyhýbaly plkání o ničem, ale vpravdě i celá plejáda pořadů z programového schématu. Však v padesáti či čtyřicetiminutových relacích proklamaci „o hloubce“ skutečně naplnit šlo. Samozřejmě existovaly i formáty ve stopáži kratší, třiceti a dvacetiminutové, struktura celkového vysílání byla však natolik vyvážená, že vše mělo svou logiku.

Vysílání stanice Český rozhlas 6 se těšilo čím dál větší přízni posluchačů, a to právě pro programovou ucelenost, pěkné české slovo, profesionalitu pracovníků a smysluplnost volených témat. V neposlední řadě však i tím, že na stanici neexistovaly různé nesmyslné předěly, jingly a hudba, a tak současný audioprostor naší republiky, vpravdě přesycený kolovrátkovou muzikou, pouťovým vyřváváním nesmyslů a vlezlým podlézáním posluchačům, bezděky přispěl k tomu, že kolem Šestky se semkli příznivci , kteří následně vygenerovali vznik KP6.

Samozřejmě mezi programy existovaly i výjimky, a takové sobotní „Volejte Šestku“ bylo leckdy posluchačstvem očekáváno, zda vysílání bude opět zneužito stálým volajícím, a kdyby nešlo o vážné věci i komickým, panem Janíčkem z Brna, který … a dodnes zahaleno tajemstvím je, jak to dělal, že se dovolal vždy jako první. Ale … zlepšovat přeci je vždy co.

Posluchačů přibývalo, kladné odezvy na vysílání se šířily všemi informačními cestami a jednoho dne mi přátelé, už také posluchači Šestky, nabídli: „Hele, když jseš v tom spolku,“ - mysleli samozřejmě Klub Přátel Šestky, „my vám uděláme odznak!“ No, to jste měli vidět, jak jsem koukal. Bylo to při našem pravidelném posezení, touto chvílí počínaje však veškerá zábava padla, já byl odstaven na vedlejší kolej a ucucávaje ze svého půlitru jsem jen mohl koukat a poslouchat, a hned to bylo … tužka, papír, nákres a: „Já to vyreju, ale…,“ – „… hele, destičky ti dodám i je vyleští, … jasně, i s jehlama!“ - „… a povrchovka? ...“ - „Neboj…!“ přidává se třetí, „… to zařídím, ale potřeboval bych to do úterka!“ – „Jasný … a kdy ty to,“- konečně se po půlhodině obrátili na mne: „… kdy ty to potřebuješ?“

Nebudu vás napínat, nezaváhal jsem: „Okamžitě … teď, když už je to skoro hotové, jen to udělat, tak okamžitě … za deset dnů máme sezení!"

Za deset dnů jsem vezl z Jablonce n. N. do Prahy na naše pravidelné „jaderné“ sezení kolekci dvanácti odznáčků, co kus to originál, vyrytím počínaje, pájením, leštěním pokračuje a galvanizací konče, vše stvořeno rukodělným umem mých přátel, veskrze to mistrů svého řemesla (tzv. „Jablonecké zboží“ takových machrů potřebuje spoustu a ve spoustě činností), a to jako jejich vklad k činnosti KP6 a příspěvek a uznání úrovně vysílání „Šestky“. Dovolte mi, ku jejich poctě, je jmenovat: Karel Krása – rytec, Karel Adamovský – šperkař, Jiří Hrdina – galvanizer.

Z odznáčků nakonec, dík ukončení vysílání ČRo6, vznikl vpravdě artefakt dnes historický, a tak, přátelé mí milí, děkujeme Vám!

P. S. Ani jeden z nich již posluchačem stanice mluveného slova, dnešního ČRo Plus, není. I jim se současná podoba a úroveň vysílání této stanice, až na čestné výjimky, jeví jako velký ústup z úrovně, až jako urážející.

V květnu 2014 za KRAP člen „Jádra“ Milan Brož

Odznak KP6

No jo, dneska je svátek matek!

Nezapomněli jste? Já málem ano. "Mami, můžu ti popřát?" přišla za mnou dnes odpoledne dcera. Jednu ruku mi podávala a druhou schovávala s něčím za zády. Tušila jsem, že tam má snad nějakou docela velikou kytici...? Udiveně jsem na ni pohlédla, vstala od stolu a řekla: "Já přece nic neslavím!" Ale ona se usmívala, třásla mi rukou a povídala: "Všechno nejlepší ke dni matek!" "No jo, dneska je svátek matek! Vždyť já bych na to úplně zapomněla!" K svátku, původem z Ameriky (nemylme se, že jde o nějakou českou tradici - u nás ho pomohla zakořenit paní Masaryková, komunisté se ho zase naopak snažili vykořenit), jsem tedy dostala krásnou kvetoucí jabloňovou větev. Děkuji. JO

Všechno nejlepší ke dni matek!

KRAP - 2. pokračování

Český rozhlas Plus není nástupcem „Šestky“ … a o životě KP6

Už víte, že skupina lidí – KP6, fandící bývalé stanici Českého rozhlasu, tzv. ŠESTCE, se z důvodu jejího zániku přejmenovala na KRAP- Klub Rozhlasové Analytické Publicistiky. Znáte i důvody. Dovolte mi malé představení našeho klubu.
Klub jest zcela nezávislé dobrovolné sdružení příznivců stanice mluveného slova, příznivců „rozhlasové analytické publicistiky“. S historií lze se seznámit na našich stránkách:
https://sites.google.com/site/klubrozhlasanalytpubl/home

Klub přátel Šestky vznikl zcela nezávisle na Českém rozhlase a během krátké doby se počet členů zněkolikanásobil. Nejvýznamnější měrou se o jeho vznik zapříčinili paní Naděje Tondlová z České Lípy a Prof. Doc. Libor Pátý ze Smíchova, pod jejichž řízením v brzké době Klub dosáhl sta členů. Z toho důvodu jsme přistoupili k vytvoření tzv. Jádra klubu (říkáme si „Jaderníci“), které celé dění řídí a koordinuje. „Jádro“ jest osmičlenné a vede ho tzv. Koordinátor. Tato funkce vznikla logicky ze vzájemné spolupráce a koordinace činnosti KP6 se stanicí ČRo6 a jeho redaktory … a že si stanice našeho klubu opravdu vážila, lze dokumentovat i tím, že vyčlenila určitý peněžní fond pro práci Koordinátora, neboť jeho činnost jest časově, ale i finančně poměrně náročná. To bylo ještě v dobách, kdy jednotlivé stanice měly i své samostatně hospodařící redakce a šéfredaktory, samy v té době rozhodovaly o svých spolupracovnících, externích moderátorech i jiných. Náš klub, který vznikl spontánně a zvenčí, se tímto naprosto odlišoval od KLUBU PŘÁTEL VLTAVY, který od počátku organizován byl samotnou stanicí VLTAVA a jeho akce placeny z rozpočtu této stanice. Ale to jsem jen – pro objasnění našeho postavení – trochu odbočil.

Spolupráce se rozvíjela, cca stosedmdesát členů, to už je pěkné číslo, a nemylte se, že „stanici mluveného slova“ poslouchají jen starší. Mnoho mladších i mladých členů dokumentuje různorodost našeho členstva, která jest pestrá, to i jak z hlediska profesního, tak i místa bydliště – pražskými počínaje a napříč republikou těmi brněnskými konče (- vždyť léta místo koordinátora zastával mladý člověk z Brna). Nejméně různorodosti nacházíme toliko v zastoupení pohlaví, kdy Klub je tvořen jenom dvěma skupinami zástupců – ženami a muži. Vzájemný „styk“ pak nám bezproblémově zajišťují novodobé technologie (email, facebook apod.), kdy přes Koordinátora se věci shromažďují, připravují. Dvakráte do roka pořádáme celorepubliková shledání, v dobách ČRo6 se na těchto akcích podílela i tato redakce, scházeli jsme se v Dykově ulici, kde stanice řadu let měla své sídlo. Rozhlas vždy přispíval i malým občerstvením – chlebíčky, zákusek, mošt či dvojka bílého. To byly tzv. zlaté časy.

Takové setkání posluchačstva se svou stanicí, to je významná věc. Každý z členů se těšil tzv. „do Rozhlasu“, připraveny byly pro nás semináře (např. pan Hvížďala, pan Štern apod.) ve studiu, ale i besedy s jednotlivými redaktory (příkladně pí Krčmářová, pí Rakušanová, sl. Vrbová, pánové Bednář, Štern, Hvížďala, ale i sám ředitel ČRo6, dnešní „generál“ pan Peter Duhan). Vstřícná atmosféra těchto setkání se všem natolik zapsala do paměti, že dodnes na ně z obou stran vzpomínáme. Všechny tyto věci řízeny byly a jsou „Jádrem“, které se schází každý měsíc, vyjma měsíců prázdninových. Tu se zamýšlíme nad podněty ostatních členů, ale i redaktorů … tu rozmýšlíme celoklubová setkání, tu plánujeme schůzky s pracovníky rozhlasu nebo se zamýšlíme nad naším přínosem stanici, plánujeme hodnocení pořadů, … jednotlivých redaktorů a jejich hostů apod. Ale o těch věcech dalších, o našem vystupování přímo před mikrofonem, diskusních pořadech či jiných příspěvcích do samotného vysílacího schématu „Šestky“ seznámím vás v pokračování příštím.

Za KRAP člen „Jádra“ Milan Brož

Setkání klubu v Dykově ulici, bývalém sídle 
stanice ČRo6, a to z podzimu roku 2009

Na panenky do Smržovky už zítra!

Nové muzeum panenek otevřou v sobotu 3. května 2014 ve Smržovce. Historicky poprvé se dveře budovy plné líbivých hraček v Údolní ulici slavnostně otevřou zítra v 17 hodin. Následně je pak zájemci mohou navštívit každou středu, sobotu a neděli od 13 do 16 hodin. 

Foto JO

Prvomájově...

Dřív to byla mávátka, pionýrský kroj a transparenty,
někdy také zima na seřadišti a čekání, až na nás přijde řada. 

Později to byl Bezděz a rozkvetlý kraj, putování za Máchovým Májem, plné touhy po lásce.
 Na konci poznání, že je to vlastně balada, žádný šťastný konec, jen smutné srdce. 

A dnes? Nádherný pocit z jarní přírody, která vypadá tak nadýchaně a svěže, zabořený nos do růžových, fialkových květů, vůně všude vůkol, a přání moci tenhle stav s někým sdílet. jo