Advent v „Kostce“ u Balvanu

Advent, všude plno světel, lidí a lidiček, nabídek toho či onoho, odevšad znějí koledy, atmosféra … prostě Vánoce jsou tu. A těch akcí, besídek, posezení s přáteli či spolupracovníky … no jéjej.
„No a co!“ – řekl by skeptik. A pragmatik by dodal: „Vždyť je toho už moc, copak to je normální?“

Hned hned odpovím, jen dovolte něco málo. „Kostka“ … no znáte … na konečné tramvaje v Jablonci, nebo-li bývalý ÚSP U Balvanu.  „Ještě nic?“ Tak tedy – Ústav sociální péče, U balvanu 4117, tedy bývalý Ústav, dnes Domov a centrum denních služeb, čtvrtek 19. prosinec, desátá dopolední, klubovna k prasknutí, holky a kluci odsud … klienti po moderním, a tety-pečovatelky. Stačí jít po zvuku … tóny koled či ukázky z „Rybovky“, elektronické varhany, to vše vás bezpečně již od vchodu dovede. Ale nejen to, také podupávání, tleskání, zpěv. A zpívají všichni, včetně pana faráře Benjamina Mlýnka a pana Petra Trunce, který hraje na elektronické klávesy … ale hrají všichni, kluci i holky, učitelky … jednou to jsou činely … to když pan Trunc předvádí hru na činely a strhává s sebou celé vděčné publikum, jindy třeba bubínek … panečku to je tu najednou bubínků, a dupot osazenstva se nese celou budovou … a „Ježíšku panáčku“ a „Půjdem spolu do Betléma“ a  „dudlaj dudlaj dudlajdá“, koleda za koledou se nese chodbami stacionáře a mezi tím pan Trunc vypráví příběh o Ježíškovi.  Najednou je tu „Tichá noc, svatá noc“ a víc jak hodinové posezení, které spolu se zmíněnými pány organizovala vedoucí tohoto zařízení, paní Petra Pilná, společně se svými spolupracovnicemi, končí.

Dárky oběma protagonistům, přání „hezkých Vánoc“, ruce se setkávají, stisky jsou pevné a srdečné, i pohlazení se člověk dočká … není mezi námi rozdílu … všichni, opravdu všichni jsme prožili krásných více jak šedesát minut, a shromáždění, vpravdě vánoční a posvěcené láskou, se pomalu rozchází.

A teď je na řadě ta otázka zkraje. „Normální – nenormální“?!  Rozhodně to byl prožitek mimořádný a pocit vzájemného sdílení naprosto neobvyklý. Přál bych si … i všem, aby tak jako v „Kostce na konečné“ se shledávali v naší společnosti lidé i z toho světa těch „zdravých“, nehendikepovaných. Myslím … hned by bylo na světě krásněji.

Děkuji.

Pro paní Petru Pilnou a „její stacionář“ napsal Milan Brož.