středa 19. března 2014

Euroregion Tour 2014 přichází do Jablonce s jarem

14. ročník mezinárodního veletrhu cestovního ruchu Euroregion Tour 2014 začne už zítra, ve čtvrtek 20. března v jabloneckém Eurocentru a potrvá do soboty 22. března..


Letošní ročník je tematicky věnován dřevu, dřevěným výrobkům a všemu, co souvisí s tímto elementem. Veletrh představí komplexní turistickou nabídku krajů, regionů, měst a obcí České republiky i sousedních států, nabídku cestovních a dopravních kanceláří, lázní a wellness, památek, center volnočasových aktivit a dalších subjektů z oblasti cestovního ruchu.


Součástí doprovodného programu je také hojný kulturní program, odborné přednášky, ochutnávky, řemeslníci a prodejci regionálních produktů, zábava pro děti i dospělé, například:


čtvrtek 20. března od 15 hodin v kině Junior - divadelní představení pro děti od 3 do 10 let s názvem AUTOBUSOVÁ POHÁDKA, kterou připravila společnost  BusLine a. s.


pátek 21. března ve 12.30 hodin prezentace na pódiu - Jizerská oblast tmavé oblohy

sobota 22. března od 20 hodin na velkém sálu Eurocentra - koncert skupiny Divokej Bill 

Slavnostní zahájení proběhne zítra v 10 hodin před budovou jabloneckého Eurocentra, Otevírací doba je ve čtvrtek a v pátek do 18 hodin, v sobotu do 12 hodin. 

JO

pondělí 17. března 2014

Když vláda nebo někdo cigání

Pamatujete, také se dříve říkalo „cigánit“.
„Necigáni!“
„Co to zas cigáníš?“
„Ten toho zas nacigánil!“
… však mi starší dobře pamatujeme – „cigánit“ ve smyslu lhát, vymýšlet si, oblbovat. Myslím si, že se již správně dnes tohoto zavádějícího termínu nepoužívá. Rozhlédněme se kolem sebe, nemusíme chodit daleko, vždyť co všechno jsme se již v nedávné minulosti dozvěděli od našich zastupitelů o našem městě, plány, fantasmagorie … a skutek … no … no … no utek, přece, „samé cigánění“ – by se chtělo říci. Podívejme však ještě výše, na naši vládu … pardon – vlády, hlavně ty minulé, myslím, do parlamentu, na představitele nejvyšší – co z jejich proklamací zůstalo pravdivé? Že zrovna nepamatujete … vidíte, já také ne. Lhaní, vytáčení, mystifikace a co já vím co všechno – prostě cigánění. Ukažte prstem, kdo je výjimkou – určitě, najdete-li, nebude to ten z „lídrů“ nejpřednějších, ale spíše šedá myška tam vzadu, co snad ještě nepromluvila.
Podívejme se však úplně nejvýš, světové mocnosti a jejich kapitáni, tam na východ od Ukrajiny, ale i směrem opačným, na ty, co hýbou světem. Dá se vůbec někomu věřit, dá se v tom nějak vyznat? … nebo právě tito „vyvolení“ tento termín naplňují vrchovatě … přeplňují jej, až přetéká? Odpovědí nechť si je každý sám, já za sebe mohu jen říci:  Jsem rád, že se „to“ slovo, „ten“ výraz již přestal používat, … “páč“ - jak se na ten svět dívám, byla by to jen a jen urážka toho etnika, ne neproblémového, víme všichni, ale zdaleka ne v „cigánění“ tak umného a nebezpečného, jako právě ti velikáni světoví.

MW

neděle 16. března 2014

Tam v lese, ne daleko od vlakové zastávky

Paprsek. Foto: Jeho
V lese, ne daleko od vlakové zastávky,
dějí se malé, či velké zázraky?
Potok tam teče a světlo září,
společně krásu zde utváří.

V lese. Foto: Jeho
Voda a slunce, toť dva mocné živly!
Však jsme si už kolikrát všimli,
že nejen pocity blaha a nádhery nám navodí,
nýbrž někdy i respekt v nás probudí!

úterý 11. března 2014

Brána Trojzemí

Hrádku nad Nisou se říká „brána Trojzemí“. V blízkosti tohoto města se totiž sbíhají hranice tří států – Polska, Německa a České republiky. Jenže… Přijedete-li do Hrádku vlakem, je to děs. Po vystoupení z velice příjemného prostředí moderního vozu se ocitnete na peronu nikoli vábném. Ale to už perony takové bývají. (Nevím, že si někteří lidé musí po vystoupení z vagonu hned odplivnout, případně rovnou „hodit šavli“.) Ovšem co přijde pak, to je hodno snad nanejvýš brány pekelné. Cestující musí projít špinavým hnusným podchodem, kde to páchne neuvěřitelně močí. Pak se sice ocitnou v již ne tolik páchnoucí průchozí hale, ale nehostinnost je zde všudypřítomná. Nedobytná WC (proto to lidé řeší asi tak, že vykonávají potřebu, kde se dá), hospůdka na nádraží zrušena, Information zazděné, čekajícím na vlak je zde k dispozici pouze jedna dlouhá předpotopní lavice. A hodiny. Ty jsou dobré. Velké a jdou. Jo a taky jízdní řád.  A taky překvapivě automat na kávu. (Ovšem tu bych v tomto prostředí pozřela jen v největší nouzi.) Po prvotních pocitech hnusu se ve mně vynořují otázky: „Tohle že je brána Trojzemí? Tím se Hrádek chlubí? Sem láká turisty? No to je teda pořádná ostuda,“ rovnou si také odpovídám. „Jak se tady asi lidé cítí?“ Nejsem místní, možná se v Hrádku najdou nějaké skvosty, které „bránu Trojzemí“ lépe reprezentují než nehostinné nádraží, které však zvenku nevypadá špatně. Nádražní budovy mají hezký kabát, zdálky radost pohledět. Snad to je jen vše na oko, a do útrob nehleďte. Jdu dál, směrem k hranicím. A najednou ji vidím. Tu bránu! Tvoří ji krásné vzrostlé stromy. Tak tohle je důstojná brána Trojzemí.  Desítky krasavců lemují silnici do Polska a do Německa. Úchvatný pohled.
Vracím se zpět na nádraží, jsem plná neobyčejných dojmů ze zdejší přírody a zeleně. Musím projít zase odpudivým podchodem a usedám na jedinou lavičku na peronu. Po chvíli vychází z podchodu pár turistů: „Dobry den,“ zdraví muž a já jim odpovídám: „Dobrý den.“ Němci. Posunuji se na lavičce a říkám si, co si asi mysleli v tom podchodu a jestli se sem ještě někdy vrátí.
(jo)


Urostlí hrádečtí krasavci tvoří bránu Trojzemí.
Foto: Jeho

pátek 7. března 2014

Jak to chodí na srí lanské svatbě

Svatební zpráva ze Srí Lanky

Však víte, jak to je, jede se na dovolenou, očekávání, očkování, … skutečnost, a tak. Jak kde, jak komu a jak kdy, že?
Poslyšte malý příběh, tak jak jsem od přátel koupil, rovnou ze Srí Lanky.

Byli tam pobytem jíž po několikáté. Ten jejich dcery je opravdu sekáč, dovede vybavit, zařídit, postarat se … mladá generace, no. A nakonec přišlo i to … no, stal se dědečkem, nic víc a nic míň, ale mi „dědkové" víme! … víme, že „nic víc“ ... už není!
Abych ale neodbočoval. Ten jejich „mladej“ – tedy už tatínek, to letos zase vyřídil, a tentokrát na pěkně dlouho, na celý půl roku. A s celou „kumpanií“, s malým Petříkem, mladými rodiči a babičkou a dědou, zvláště když tomu i ze zdravotního hlediska tam pobyt vždy moc pomohl.

Známé už tam mají, to víte, to si uděláte. A letos … panečku … dostalo se jim pozvání na svatbu. Tam, kousek od tamních sousedů … a řekněte, to už je něco, to je hezké, být domorodci pozváni na svatbu. No, nechme ale už povídat paní:

Srí lanská svatba
Ahoj naši milí,

Další zpráva z džungle,
Velkou událostí pro nás bylo pozvání na svatbu od taxikáře Čamila. Přijel k nám dopoledne s krásnou svatební pozvánkou a velice mile nás tím překvapil. Svatby se zde konají ve svatebních domech s velkou zahradou, kam se vejde tolik hostů, jak kdo potřebuje. Na tuto svatbu bylo pozváno 100 hostů z rodiny od nevěsty a 100 hostů z rodiny od ženicha. Svatební dům byl od nás vzdálen asi 3 km. V den svatby 23. 1. jsme se oblékli do nejlepšího, co tady máme s sebou, ale jejich dokonalosti bychom nedosáhli, i kdybychom si tady koupili něco slavnostnějšího.
Na svatbu nás Petr jednoho po druhém odvezl na motorce, kterou tady máme po celou délku pobytu v pronájmu. První jel Ruda, který prošel bránou zahrady a šel se posadit k volnému stolu mezi svatebčany a čekal na mě. Já jsem ho tam našla rychle, už na mě mával. Přisedla jsem si k němu a rozhlížela se po hostech a jen jsem se usmívala na okolí, a hlavou lehce zdravila a oni činili totéž a se usmívali na nás. Kolem nás běhalo asi 20 malých dětí, patřičně ustrojených, chlapci v oblecích a děvčátka byla v dlouhých nadýchaných šatičkách, jako princezničky. Měly i krásně upravené vlasy, dokonalost sama. U stolů okolo nás seděli nastrojení hosté, ženy v překrásných sárí a byly i velmi hezké. Nikde jsem nezahlédla žádnou známou tvář, obsluhující číšník nám přinesl džus, ten jsme vypili, po chvíli si k nám přišla přisednout starší děvčata, opět jsme se na sebe usmívali a byla pohoda, do chvíle, než jsem spatřila přicházejícího Petra, který na nás volá, že jsme na špatné svatbě. Tak jsme opět s úsměvem nenápadně vstali, já jsem to ještě cestou vysvětlovala Rudovi a šli jsme k bráně za Petrem. Až za branou jsme se hlasitě rozesmáli. Petr nám vysvětloval, že svatební domy jsou 2 vedle sebe a tak hned vedle, druhou bránou jsme vešli na správnou svatbu. Kdyby ale Petr nepotkal příbuzného ženicha, kterého se zeptal, kudy má jít, tak mohlo těch trapasů být více, protože 5 lidí se už nepřehlédne a nás dva nikdo neřešil.
Když jsme všichni vstoupili do domu, ženich a nevěsta seděli na pohovce na podiu, vyzdobeném bílými květinami.
Čamil nám naštěstí dal znamení, že se máme jít s nimi přivítat a popřát.
Ještě jsme způsobili krásný zmatek se svatebním darem, protože pro něj vytvořili zvláštní stolek a byl na něm až do konce svatby sám.
Čamil nám řekl, že máme volný stůl vedle jeho rodiny, tak jsme se tam posadili. Příbuzní si chovali Peťánka, hudba hrála, ale na parketu tančili jen muži a malé děti, stejně jako na
vedlejší svatbě. Obsluha nosila džus a vodu a po chvíli kuchaři začali vařit slavnostní jídlo, vedle dlouhé svatební tabule, kde měli na talířích a mísách už připravené různé přílohy, ovoce, zeleninu, saláty a sladkosti.
Ženich s nevěstou, 2 družičky a 2 mladíci spolu s rodiči měli samostatnou tabuli uprostřed dění a jedli jako první a fotografové vše fotili. Svatebčané jedli rukama, jak je to tady zvykem, i když už v restauracích také i místní někdy používají příbory.
Nevěsta krmila ženicha a ženich nevěstu a potom nakrojili svatební dort a každý si ukousnul jedno sousto z ukrojeného dortu. Také si připili šampaňským vínem.
Potom ostatní svatebčané jeden po druhém si šli také pro jídlo, k připravené tabuli, kde si každý nabíral sám.
Základem byla rýže připravená asi na 3 způsoby a špagety. K tomu ryba, kuře v různých úpravách a úžasné přílohy. Jako zelené fazolky, červená řepa, lilek, ananas, sladkokyselá zelenina lehce křupavá, kešu oříšky ve sladce pálivé kokosové omáčce, rajčata, papriky různě pálivé, různé kuličky z masa a ryb obalené v různých těstíčkách, oříšcích a strouhance. Chutě příloh byly různé, velmi zajímavé a dobré. To čerstvé koření dělá divy.Potom v pohárech ještě sladkost a zmrzlina. Každý host také dostal od družiček sladkost v papírovém svatebním košíčku a uvnitř zabalené v celofánu. Zhotovené to bylo z datlí, ořechů, čokolády, rozinek a koření. Byla to moc zajímavá chuť a moc mi to chutnalo.
Po jídle vyměnili na pódiu bílé květiny za červené a všichni hosté opět chodili novomanželům přát a objímat se s nimi a v obálkách jim zřejmě předávali peněžité dary a ženich s nevěstou jim zase předávali svatební fotku se 6 záběry ze svatby. My jsme odcházeli asi okolo 15. hod, na pozvánce bylo, že svatba trvá od 9 hod do 16 hod. Myslím, že je to dobrá zvyklost. Andulka s Petrem se rozloučili s ženichem a nevěstou i za nás.

Tak zase příště A…, R…, P…, A…, Peťánek

Tak, to je příběh jedné svatby na Srí Lance. Myslím, že zajímavé to je, si přečíst přímo z místa děje o mravech v cizí zemi.

Milan Brož



čtvrtek 6. března 2014

Rosarium - to je Hlavolam

Aneb konec jedné kavárny a počátek druhé

Ano, ano, nic netrvá věčně, tak i umělci velmi oblíbená kavárna v samém centru města, kavárna Rosarium dovršila minulého týdne svých dnů. Již se zde nebudeme setkávat s paní Šárkou, pro známe „Šárina“ … však víte – že?... ani s jejím Ondrou, vzpomínáme těch krásných akcí, výstav jak malířských, tak fotografií; autorů mladých, mladších, ale i těch věkově na druhé straně pomyslné přímky.  Svůj domov zde našel také „Balvan“  - přeúspěšný, dnes již opravdu v celé republice „profláklý“ jablonecký fotoklub. Těch debat, ohnivých diskusí a příběhů, je opravdu na co vzpomínat, a tak je nutné „Šárině“, která před čtyřmi roky zabojovala a doslova svoji rukou Rosarium stvořila a vdechla mu ten kouzelný duch kumštu, kamarádství a srdečnosti, tak je nutné jí opravdu vřele poděkovat. Tak … Šárko a tvé Rosarium, díky!

Žezlo přebírá paní Kateřina, Katka … také Kaťuška, to jak pro koho. Delší dobu spolupracovaly, dělily se o práci a starost, ale i o slávu a vzniklá přátelství. Nebudeme zkoumat rozhodnutí obou. Nebyli jsme u toho a není naší věcí hodnotit. Není to první, ale zajisté ani poslední dvojice, která se, i přes společný úspěch, rozešla. Přejme Katce, aby navázala na to nejlepší, co Rosarium přineslo, aby zlepšila, co bylo třeba zlepšit, spokojenost jejích hostů … ale to už záleží jen a jen na ní, i to, zda rekrutovat se budou z těch minulých, či svou prací přitáhne i jiné, hosty nové a třeba i onačejšího zaměření.  Tak ... přeji mnoho úspěchů pro nový „Kafé-bar Hlavolam“.

Milan Brož 


Foto z poslední výstavy v Rosariu, a to obrazů Jana Šimka, únor 2014.
Foto bylo "vypůjčeno" z rajčete.net od uživatele marcusc. (Bez dovolení ... pardon.)


Šárka Kata. Foto od MB

úterý 4. března 2014

Jak zachytil Genesis Jaroslav František Švásta

Kromě televize RTM byl na čtvrteční vernisáži výstavy obrazů Václava Kocuma přítomen také fotograf z Maršovic pan Jaroslava František Švásta. A jak zachytil přelomové dění, tedy přeměnu malíře Jizerských hor v abstraktního umělce? Podívejte se zde:

Květinu předala malířovi Václavu Kocumovi paní Irena Kaufmannová.
Autor: J. F. Švásta

neděle 2. března 2014

Je to pravá láska?

Je nedělní čas, Praha je taková nezvykle prázdnější a to má právě paní Ludmila ráda. Nastoupí do tramvaje, posadí se a lebedí si ve slunečních paprscích a v tom krásném rozpoložení, do kterého se před chvílí dostala. Byl totiž přece den Páně a paní Ludmila ho byla uctít. Četlo se svaté Slovo a také poslouchala hudba. „Cože se to dneska četlo?“ vzpomíná paní Ludmila a v tom si všimne dvou mužů, jak přistupují na Pohořelci. Chce si dál vzpomínat na slova, která dnes slyšela, ale muži si sednou přes uličku a tak nějak ji ruší. Proč? Podívá se na ně a v tom ji napadne, jestli to jsou kamarádi, nebo něco víc? Tu se jí vybaví vtip, který nedávno slyšela: „No tak Pepíčku, už jsi přece velký kluk, bylo ti patnáct, tak už mi neříkej maminko. Já jsem Karel.“ Paní Ludmila se na tu dvojici nechce vůbec dívat s nějakými předsudky. No tak se mají rádi, no. Když se přece dva mají rádi, tak je jejich láska posvátná a nikdo nemá právo se do nich plést. Ale … je to láska? Pravá láska? Paní Ludmila přemítá, občas se po nich podívá a říká si: „Ježkovy oči, proč jen mi to je tak nepříjemné? Je to hnusné, odporné, bleee,“ neudrží se paní Ludmila v myšlenkách. „Chce se mi zvracet!“ křičí v duchu. Což takhle je vyzkoušet. Jestli je to doopravdy láska, nebo jen nějaká … no jak to nazvat … smyslnost? Výstřelek? Porucha? Pokřivenost? Hnus?
Jestlipak by jeden pro druhého dokázali něco mimořádného udělat. Překonat nějaké těžké překážky, splnit těžký úkol. Víte, třeba jako v pohádkách, když si princ chce zasloužit princeznu, také musí pomalu hory doly přenášet, aby dokázal svou lásku. Ale to by se mohly i normální páry takhle vyzkoušet, jestli se opravdu mají rády, nebo jsou spolu jen pro výhody, z pohodlnosti, že se to tak dělá atd. atd. 

sobota 1. března 2014

GENESIS nad Billou je přelomová výstava

Kolik vernisáží si malíř Václav Kocum už prožil, nevíme. Bylo jich jistě mnoho. Ovšem ta čtvrteční 27. února 2014 byla přelomová. Výtvarník zde totiž poprvé uspořádal svou abstraktní tvorbu. Doposud byl hlavně znám jako malíř Jizerských hor a každý si ve spojení s tímto jménem představí spíše masivní plastické obrazy než navenek jemné umění. "Já jsem teď na prahu nového období," sdělil nyní již jen výhradně abstraktní malíř Václav Kocum.

Několik desítek lidí se sešlo ve čtvrtek v podvečer v prostorách příležitostné výstavní síně v obchodním domě Eweco (Billa) v Jablonci nad Nisou, aby spatřili novou tvorbu známého jabloneckého, nebo spíše jizerskohorského, malíře Václava Kocuma. Výstava nese název Genesis a tvoří ji sedm obrazů - Koacervát, Počátek, Evoluce, Žluté údolí, Ženství, Křídlo motýlí a Vlídný klid. 

Chcete-li se podívat na zprávu o výstavě televize RTM, klikněte zde:

Abstraktní tvorbě se chce malíř věnovat už do konce svého života. Jeho cílem je, po vzoru Václava Boštíka, namalovat bílý obraz.  (jo)

Sedmý obraz ze souboru Genesis s názvem Vlídný klid. Všechny obrazy můžete vidět zde: https://plus.google.com/photos/104046689946598376811/albums/5968747457206513969?banner=pwa 

Co lze zaslechnout na teologické fakultě?

Chcete vědět, co můžete zaslechnout na chodbě teologické fakulty? Čtěte zde: