"Internetový magazín" Interesse Gablonz Jablonec se od dnešního dne přesouvá na tuto internetovou adresu: interesse-jablonec.blogspot.com a také trochu změnil název na "pouhé" Interesse Jablonec. Starý Gablonz jsme zanechali na staré adrese zde.
Snad to čtenáři nebude vadit a rychle si na "nové" zvykne. I další "rubriky" (Angličtina Vikýř, Pojďte si nezapálit, Václav Kocum a Zaslechnuto) zůstanou zachovány a budou dostupné z adresy nové. Časem by měla přibýt další témata, jako například Němčina-Tschechisch, jakási jazyková "rubrika" jak pro Čechy, kteří se chtějí naučit aspoň trochu německy, tak také pro Němce, kteří by rádi uměli říci něco také v češtině; rubrika k potěše oka v podobě fotografií; rubrika pro ducha atd.
Německé Interesse znamená v překladu nejen zájem, ale také blaho, dobro, prospěch, účast, pozornost, zálibu či hobby. A z těchto všech významů tyto stránky vznikly. Pokud máte též zájem, a Vaší zálibou či hobby je psaní článků, básní, glos či jiných útvarů, rádi fotografujete, jste pozorní ke svému okolí, máte účast na dění nejen regionálním, zkrátka jste-li stejně zainteresovaní jako my, určitě se s námi zkontaktujte, neboť Vaše duchovní bohatství tak může oblažit jiné lidi, Vaše postřehy mohou být použity pro dobro jiných a ku prospěchu všech.
Německý výraz Interesse vyjadřuje lépe než český výraz to, co jsme zde na stránkách konali, a co hodláme konat i na stránkách nových. Náš Jablonec nad Nisou bylo v minulosti město spíše německé, a tyto kořeny bychom nemuseli úplně vyplenit, ale snad by nám z nich mohlo něco dobrého vyrůst. Proto také ta trochu německá orientace.
Za všechny:
Jaroslava Očenášová (jo) a Milan Brož (bo)
... nee, to (bo) je jen legrace, aby se to rýmovalo. Nebo?
A ještě kontakt: interesse-jablonec@gmail.com
nebo osobní: jar.ocenasova@gmail.com
či welmil.chp@seznam.cz (Milan Brož)
zde i tf: 603 543 751
sobota 2. srpna 2014
pátek 1. srpna 2014
Ještě jednou Tyršovy sady a taky Němci
V návaznosti na příspěvek Milana Brože dávám k dobru pohlednici se sbírky Egona Wienera. El
A také ještě POZNÁMKA: Němci to tehdy udělali moudře. Asi by je ani nenapadlo spoutávat přirozeně se zde vyskytující vodu (bylo to prý místo mokřadní) betonem, jak to udělali později naši soudruzi. Od té doby pak nastaly s vodním živlem problémy. Ale stejně se mi nelíbí, jak jsou Němci tak vyzdvihováni. Ano, jsou obecně lepší, preciznější, dbají více svého okolí, ale... Také to byli oni, kdo udělali v minulém století konec našemu vzájemnému soužití. A nejen s námi Čechy. Kdyby se nenechali zfanatizovat Hitlerem, nemuseli by pak "raus", a městský park v Jablonci mohl být třeba perlou Evropy. Jenže pak bychom sem zase asi nepřišli my, noví obyvatelé, a vůbec kdo ví, jak by to všechno bylo. Takže hlavně, jak říká jablonecký bojovník za svobodu pan František Radkovič: nezapomínat na historii a na to, KDO SI ZAČAL! Dle mého názoru bychom měli být méně "schlampig", více dbát svých tradičních kořenů a svého vlastního umu, a pak nám bude také všechno vzkvétat. Jako těm Němcům. A třeba je i trumfnem! JO
 |
| Městský park v Jablonci nad Nisou kolem roku 1905. (Stará pohlednice ze sbírky libereckého sběratele a publicisty Egona Wienera) |
A také ještě POZNÁMKA: Němci to tehdy udělali moudře. Asi by je ani nenapadlo spoutávat přirozeně se zde vyskytující vodu (bylo to prý místo mokřadní) betonem, jak to udělali později naši soudruzi. Od té doby pak nastaly s vodním živlem problémy. Ale stejně se mi nelíbí, jak jsou Němci tak vyzdvihováni. Ano, jsou obecně lepší, preciznější, dbají více svého okolí, ale... Také to byli oni, kdo udělali v minulém století konec našemu vzájemnému soužití. A nejen s námi Čechy. Kdyby se nenechali zfanatizovat Hitlerem, nemuseli by pak "raus", a městský park v Jablonci mohl být třeba perlou Evropy. Jenže pak bychom sem zase asi nepřišli my, noví obyvatelé, a vůbec kdo ví, jak by to všechno bylo. Takže hlavně, jak říká jablonecký bojovník za svobodu pan František Radkovič: nezapomínat na historii a na to, KDO SI ZAČAL! Dle mého názoru bychom měli být méně "schlampig", více dbát svých tradičních kořenů a svého vlastního umu, a pak nám bude také všechno vzkvétat. Jako těm Němcům. A třeba je i trumfnem! JO
Tyršovy sady
„A zase se najde nějakej hnidopich, a my se tak snažíme, tak snažíme, tolik peněz do toho dáváme, aby ty parky k něčemu vypadaly, a dycky se najde ňákej šťoura, kterýmu není nic recht, hojí se na prkotinách a … a ... a..."
Tak to jen krátký úryvek z pomyslného hovoru pomyslných radních v pomyslném městě. Á zase parky, zase ty parky!!! … a to ten Brož slíbil že …!!! Ale né, chválím, chválím, chválím. Tak, jak v posledních letech vidíme se o zeleň starat … prostě chválím. Ale když … člověku to nedá, za stejný peníz, nebo jen o šesták dát víc, a mohlo by … no, pojďte se se mnou projít naším hlavním parkem, Tyršovými sady u sokolovny… Prosím, přicházíme k soše „Matky s dítětem“. Kdo ví, jak se to jmenuje, natož autora, kdo by ho znal, že, a vůbec, soch v Jablonci máme – je takové pěkné slovenské slovo - „neurekom“ (čte se něurekom). Já napočítal pěti: tuto, na náměstí sochu obchodu, u Jabloně konečně odhalenou sochu dětí se soudružkami – ale né slavnostně, jen dřeviny jí zakrývající jsou pryč a dobře tak, a na autobusáku Nepomuka, ještě jeden Nepomuk na křižovatce Jánské a Sokolí. Kolik by asi stálo umístit na sloupek destičku, mosaznou né, já vím, ty se kradou, ale z té mosazné napodobeniny, to by snad šlo, ne? ..., a ani to tolik nestojí. A tam by prostým písmem napsáno bylo: Sousoší PRVNÍ KRŮČEK, autor: Karel Pešat, jablonecký sochař, ateliérem byl v Lovecké ulici. Ale co … asi o to nikdo nestojí, aby si lidé vážili místních výtvarníků (ale nejen, také podnikatelů apod. – „raději to prodáme cizímu, než našemu, jo, aby ten z toho něco měl, kdepák!!! ... tudle!). To, že v minulosti naprosto nevhodné osazení jehličnany pohled na sochu zepředu zcela zakryl, to už je věc další, a kdo by dnes chtěl vzrostlou zeleň kácet, že – a když se ani neví, od koho to je, tak i to je vlastně jedno. Pojďme ale dál. Chválíme nové lampy, večer krásné prostředí vytvářejí a nesvítí do korun stromů. Též nové lavičky, pěkné, pohodlné, procházíme částí u panelových domů a jsme zezadu pomníku všem padlým. Na travnatém prostranství nový strom byl zasazen, to ke stodvacátému výročí vzniku parku. A cedulka, ano, na stužce zavěšena a v igelitu, kde je zvěstováno výše již popsané. Ale ani na tvrdém podkladu to není, cedulka je přelomena, snad ani né vandaly, ale povětrností místní, řekl bych „opravdu reprezentativní“ upozornění na výročí tohoto parku. Myslíte, že v Německu – stačí hned vedle, třeba v Žitavě nebo Cvikově, by to výročí ošetřili také takovým způsobem? Pokud jde o mne, já se za to stydím. Když už jsme v těchto místech, hned vedle pomníku pár schodů, věčně otevřená brána hlásá, že v zimě tudy tedy „NE“, byť všichni víme, že „ANO“. Dělají si z nás radní úředníci legraci … nebo snad … nedej pan král, takovéto cedule lid naopak učí si legraci dělat právě z radních a nebrat i vážněji myšlené cedule vážně? … a ta brána, ještě k té ostudě s cedulí, svou vahou plot vyvrací, nejsouc zachycena zámkem na sloupku k tomu účelu tam instalovaném.
Pokračujeme směrem k západnímu východu … pane, to se mi povedl obrat „západní východ“ – ale vy víte, k východu na tramvaj, k toaletám, kde za nimi schovává se poměrně zdařilá skulptura přírodních útvarů, snad čedič či co, nejsem odborník, ale … trochu známé Varhany u Kamenického Šenova mi to připomíná. A aby dílo bylo potlačeno opravdu co nejvíce, nestačí jen samotné umístění v rohu za záchodky, ještě kolem zábradlí je instalováno, raduji se, že alespoň, když už zdá se mi býti na tom místě zcela zbytečným, aha … co? … tady bych řekl, že obé, i ta skulptura i to zábradlí, ale to že je ale alespoň natřeno. Během naší procházky, vnímajíce krásu parku a divíce se těmto “drobným“ nedokonalostem, zaznamenáváme též na mnoha místech otvory do země, to po těch sloupech bývalého osvětlení. Také prkotina, já vím, ale jen do té doby, nežli si v tom místě poraní nohu vaše dítě, ono stačí i pejsek, kdyby se trefil.
Zmizela jezírka, zmizely – to ku dobrému, ohyzdné betonové nádrže, včetně bývalé fontány, která též je zavezena a ozeleněna. Jen … zastavuju se a přimhuřuji oči, osázení květinami by jí rozhodně slušelo, celý park oživilo a s odstraněním těch „prkotin“ za pár šestáků dílo i v detailech značně povýšilo. Tak si říkám:
Přece by to měl někdo kompetentní vidět, mít na starosti, zodpovídat za to. Když ne, je to škoda a výsledek je vidět. Když ano, je to hrůza, že to nevidí, ale … nevidí to proč? … že na to „kašle“, čili je mu to jedno, nebo že to prostě „nevidí“. Nebo že to nevidí Radnice? … ale „děte“, vyděli jste už někde jinde nějakou Radnici např. plýt záhonek? Takže … je to těma lidma, ale která z těch možností … si myslíte … je ta horší. Já se obávám, že ta druhá.
P. S. A ty věčné louže? Prosím vás, stačí povětšinou odebrat zeminu po obou okrajích chodníku a voda vyteče sama, neb, byť asfaltové, ale jsou neskutečně zachované ty cestičky. A všimněte si, profilu správného, zaobleného, jen ta zemina – v nejnižších nivelizacích cest – nesmí jim tvořit stěny pomyslného bazénku.
Červen 2014 Milan Brož
Tak to jen krátký úryvek z pomyslného hovoru pomyslných radních v pomyslném městě. Á zase parky, zase ty parky!!! … a to ten Brož slíbil že …!!! Ale né, chválím, chválím, chválím. Tak, jak v posledních letech vidíme se o zeleň starat … prostě chválím. Ale když … člověku to nedá, za stejný peníz, nebo jen o šesták dát víc, a mohlo by … no, pojďte se se mnou projít naším hlavním parkem, Tyršovými sady u sokolovny… Prosím, přicházíme k soše „Matky s dítětem“. Kdo ví, jak se to jmenuje, natož autora, kdo by ho znal, že, a vůbec, soch v Jablonci máme – je takové pěkné slovenské slovo - „neurekom“ (čte se něurekom). Já napočítal pěti: tuto, na náměstí sochu obchodu, u Jabloně konečně odhalenou sochu dětí se soudružkami – ale né slavnostně, jen dřeviny jí zakrývající jsou pryč a dobře tak, a na autobusáku Nepomuka, ještě jeden Nepomuk na křižovatce Jánské a Sokolí. Kolik by asi stálo umístit na sloupek destičku, mosaznou né, já vím, ty se kradou, ale z té mosazné napodobeniny, to by snad šlo, ne? ..., a ani to tolik nestojí. A tam by prostým písmem napsáno bylo: Sousoší PRVNÍ KRŮČEK, autor: Karel Pešat, jablonecký sochař, ateliérem byl v Lovecké ulici. Ale co … asi o to nikdo nestojí, aby si lidé vážili místních výtvarníků (ale nejen, také podnikatelů apod. – „raději to prodáme cizímu, než našemu, jo, aby ten z toho něco měl, kdepák!!! ... tudle!). To, že v minulosti naprosto nevhodné osazení jehličnany pohled na sochu zepředu zcela zakryl, to už je věc další, a kdo by dnes chtěl vzrostlou zeleň kácet, že – a když se ani neví, od koho to je, tak i to je vlastně jedno. Pojďme ale dál. Chválíme nové lampy, večer krásné prostředí vytvářejí a nesvítí do korun stromů. Též nové lavičky, pěkné, pohodlné, procházíme částí u panelových domů a jsme zezadu pomníku všem padlým. Na travnatém prostranství nový strom byl zasazen, to ke stodvacátému výročí vzniku parku. A cedulka, ano, na stužce zavěšena a v igelitu, kde je zvěstováno výše již popsané. Ale ani na tvrdém podkladu to není, cedulka je přelomena, snad ani né vandaly, ale povětrností místní, řekl bych „opravdu reprezentativní“ upozornění na výročí tohoto parku. Myslíte, že v Německu – stačí hned vedle, třeba v Žitavě nebo Cvikově, by to výročí ošetřili také takovým způsobem? Pokud jde o mne, já se za to stydím. Když už jsme v těchto místech, hned vedle pomníku pár schodů, věčně otevřená brána hlásá, že v zimě tudy tedy „NE“, byť všichni víme, že „ANO“. Dělají si z nás radní úředníci legraci … nebo snad … nedej pan král, takovéto cedule lid naopak učí si legraci dělat právě z radních a nebrat i vážněji myšlené cedule vážně? … a ta brána, ještě k té ostudě s cedulí, svou vahou plot vyvrací, nejsouc zachycena zámkem na sloupku k tomu účelu tam instalovaném.
Pokračujeme směrem k západnímu východu … pane, to se mi povedl obrat „západní východ“ – ale vy víte, k východu na tramvaj, k toaletám, kde za nimi schovává se poměrně zdařilá skulptura přírodních útvarů, snad čedič či co, nejsem odborník, ale … trochu známé Varhany u Kamenického Šenova mi to připomíná. A aby dílo bylo potlačeno opravdu co nejvíce, nestačí jen samotné umístění v rohu za záchodky, ještě kolem zábradlí je instalováno, raduji se, že alespoň, když už zdá se mi býti na tom místě zcela zbytečným, aha … co? … tady bych řekl, že obé, i ta skulptura i to zábradlí, ale to že je ale alespoň natřeno. Během naší procházky, vnímajíce krásu parku a divíce se těmto “drobným“ nedokonalostem, zaznamenáváme též na mnoha místech otvory do země, to po těch sloupech bývalého osvětlení. Také prkotina, já vím, ale jen do té doby, nežli si v tom místě poraní nohu vaše dítě, ono stačí i pejsek, kdyby se trefil.
Zmizela jezírka, zmizely – to ku dobrému, ohyzdné betonové nádrže, včetně bývalé fontány, která též je zavezena a ozeleněna. Jen … zastavuju se a přimhuřuji oči, osázení květinami by jí rozhodně slušelo, celý park oživilo a s odstraněním těch „prkotin“ za pár šestáků dílo i v detailech značně povýšilo. Tak si říkám:
Přece by to měl někdo kompetentní vidět, mít na starosti, zodpovídat za to. Když ne, je to škoda a výsledek je vidět. Když ano, je to hrůza, že to nevidí, ale … nevidí to proč? … že na to „kašle“, čili je mu to jedno, nebo že to prostě „nevidí“. Nebo že to nevidí Radnice? … ale „děte“, vyděli jste už někde jinde nějakou Radnici např. plýt záhonek? Takže … je to těma lidma, ale která z těch možností … si myslíte … je ta horší. Já se obávám, že ta druhá.
P. S. A ty věčné louže? Prosím vás, stačí povětšinou odebrat zeminu po obou okrajích chodníku a voda vyteče sama, neb, byť asfaltové, ale jsou neskutečně zachované ty cestičky. A všimněte si, profilu správného, zaobleného, jen ta zemina – v nejnižších nivelizacích cest – nesmí jim tvořit stěny pomyslného bazénku.
Červen 2014 Milan Brož
 |
| Brána... Více fotografií z jabloneckých Tyršových sadů od Milana Brože zde |
čtvrtek 31. července 2014
Pocta Egonu Wienerovi
Milý pane Wienere,
již dlouho jsem Vás neviděla a trochu je mi za to stydno. Naposledy, bylo to snad kolem Vánoc (?), když jste vystavoval Vaše staré pohlednice v liberecké Plaze, jsme se domluvili, že já druhý den přijdu a vrátím Vám Vaše relikvie - vydání Gablonzer Zeitung z pátku 3. července 1903 a vydání Gablonzer Tagblatt ze soboty/neděle 5./6. srpna 1944. Půjčila jsem si je, pokud si dobře vzpomínám, někdy před dvěma lety, že z nich něco přeložím a uveřejníme to v novinách. Och, než jsem se k tomu dostala, už něco podobného vyšlo v Jabloneckém měsíčníku, a tak jsem se nechtěla jako opičit. (Nevím, proč mi všechno tak dlouho trvá, ale i knihy z knihovny si třikrát prodloužím a pak je musím jako vrátit, a zase si je půjčit. Jsem pomalejšího rázu?) Tehdy (okolo těch Vánoc, nebo to bylo jen v zimě?) jsem nemohla přijít, protože mi do toho něco přišlo. Myslím, že to bylo něco s dětmi. Asi jsem za nimi pospíchala. (To je moje obvyklá činnost. Že někde jsem, a pak pospíchám domů.) Ale to je jedno, pane Wienere. Já vím, že Vy jste hodný člověk, a máte pochopení. Já Vám ty noviny určitě vrátím. To se můžete spolehnout. (A opatruju je jako oko v hlavě!) Ale napadlo mě před chvílí, vyjádřit Vám, teď nevím, jak to napsat..., obdiv? Vzpomněla jsem si, jak jsem četla poprvé Vaše fejetony, a tehdy mě navštívila myšlenka, jestli Vy nejste znovu inkarnovaný Jan Neruda? Asi jsem Vám to už říkala, ale skutečně. Nerudův fejeton "Kam s ním?" zdá se mi podobného rázu. Četla jsem jednou, že například člověk, který je naprosto uchvácen nějakým obrazem, či dílem nějakého umělce, byl sám oním umělcem. Není to, opět mě nenapadá správné vyjádření..., snad pokleku hodné? Nežijeme jen jednou, to jsem si jistá. Už jsme kdysi někým byli. Kým? Zvědavá otázka. Ale o tom psát nechci. Já Vás chci prostě přirovnat k nejvýznamnějšímu autorovi české literatury, jehož pozemská schrána odpočívá na Vyšehradě (viz foto). Ale jeho duše? Není ve Vás? Tak možná se mýlím, ale podobnost tu rozhodně je.
Nu, milý čtenáři, chceš to sám posoudit? Zde Egonovy pohledy (blog Egona Wienera) a zde fejeton Jana Nerudy Kam s ním
již dlouho jsem Vás neviděla a trochu je mi za to stydno. Naposledy, bylo to snad kolem Vánoc (?), když jste vystavoval Vaše staré pohlednice v liberecké Plaze, jsme se domluvili, že já druhý den přijdu a vrátím Vám Vaše relikvie - vydání Gablonzer Zeitung z pátku 3. července 1903 a vydání Gablonzer Tagblatt ze soboty/neděle 5./6. srpna 1944. Půjčila jsem si je, pokud si dobře vzpomínám, někdy před dvěma lety, že z nich něco přeložím a uveřejníme to v novinách. Och, než jsem se k tomu dostala, už něco podobného vyšlo v Jabloneckém měsíčníku, a tak jsem se nechtěla jako opičit. (Nevím, proč mi všechno tak dlouho trvá, ale i knihy z knihovny si třikrát prodloužím a pak je musím jako vrátit, a zase si je půjčit. Jsem pomalejšího rázu?) Tehdy (okolo těch Vánoc, nebo to bylo jen v zimě?) jsem nemohla přijít, protože mi do toho něco přišlo. Myslím, že to bylo něco s dětmi. Asi jsem za nimi pospíchala. (To je moje obvyklá činnost. Že někde jsem, a pak pospíchám domů.) Ale to je jedno, pane Wienere. Já vím, že Vy jste hodný člověk, a máte pochopení. Já Vám ty noviny určitě vrátím. To se můžete spolehnout. (A opatruju je jako oko v hlavě!) Ale napadlo mě před chvílí, vyjádřit Vám, teď nevím, jak to napsat..., obdiv? Vzpomněla jsem si, jak jsem četla poprvé Vaše fejetony, a tehdy mě navštívila myšlenka, jestli Vy nejste znovu inkarnovaný Jan Neruda? Asi jsem Vám to už říkala, ale skutečně. Nerudův fejeton "Kam s ním?" zdá se mi podobného rázu. Četla jsem jednou, že například člověk, který je naprosto uchvácen nějakým obrazem, či dílem nějakého umělce, byl sám oním umělcem. Není to, opět mě nenapadá správné vyjádření..., snad pokleku hodné? Nežijeme jen jednou, to jsem si jistá. Už jsme kdysi někým byli. Kým? Zvědavá otázka. Ale o tom psát nechci. Já Vás chci prostě přirovnat k nejvýznamnějšímu autorovi české literatury, jehož pozemská schrána odpočívá na Vyšehradě (viz foto). Ale jeho duše? Není ve Vás? Tak možná se mýlím, ale podobnost tu rozhodně je.
 |
| Říká se: "Zde odpočívá Jan Neruda." Ale já říkám: "Kdepak! Zde je uložena jen jeho pozemská schrána. Kde je však jeho duše? Duch? Snad v Egonu Wienerovi?" JO |
Nu, milý čtenáři, chceš to sám posoudit? Zde Egonovy pohledy (blog Egona Wienera) a zde fejeton Jana Nerudy Kam s ním
středa 30. července 2014
Za železniční zastávku Nová Ves nad Nisou!
"Už jste to slyšela? Prej k nám už nebude jezdit vlak!"
"Cože??!!" vytřeští oči sousedka, "a čím budu jezdit do práce?"
"Dyť stejně jezdíte autem..."
"Ale to auto není moje a někdy si ho vzít nemůžu. A to pak musím vlakem! A dcera jezdí do Tanvaldu do školy."
"Tak napište na idol námitku."
A tak paní Jaroslava z Nové Vsi nad Nisou napsala do webového formuláře na stránkách Integrovaného dopravního systému IDOL, který organizuje Společnost KORID LK, dotaz, zda by mohla být železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou zachována, že ji nutně potřebuje, protože jinak by se jí cesta do zaměstnání opět o něco prodloužila. Už takhle na ní stráví, pokud tedy nemůže použít auto, i sedm hodin (tam a zpět). "Zrovna dnes jsem měla jet vlakem a zjistila jsem, že mi ten spoj v Nové Vsi nestaví. Na internetu mi vyběhlo spojení v 19.17 z Liberce, v 19.44 by vlak přijel do Jabloneckých Pasek - Novou Vsí by tedy se mnou jen tak projel, v Pasekách bych měla čekat do 20.42, kdy přijíždí vlak od Smržovky, který by mě zavezl zpět do Nové Vsi, příjezd - 20.44," popisuje rozhořčeně paní Jaroslava.
"Je to trapný!" přidává se její dcera Karolína, která jezdí vlakem z Tanvaldu ze školy a železnici využívá i k cestám do Lučan za kamarády, a nyní o prázdninách i na brigádu, "na autobus bych musela do Jablonce, a z Jablonce zase autobusem. A večer ani žádný autobus nejede. Odpoledne je spojení špatné, musela bych dlouho čekat. Proč to chtěj zrušit? Aby vlak zrychlil o dvě minuty? Nebo že tady jezdí málo lidí?" ptá se osmnáctiletá studentka.
Nádraží Nová Ves nad Nisou existuje od roku 1894, v současné době je to již jen zastávka na znamení, některé spoje na trati 036 Liberec-Tanvald však jí už jen projíždí a vůbec nezastaví. V navrhovaném jízdním řádu, který by měl platit od prosince 2014, chybí Nová Ves úplně. Prostě chtějí toto nádražíčko, zastávečku s tradicí, sprovodit ze světa. Aniž by její navrhované vyškrtnutí někdo konzultoval například s Obcí Nová Ves nad Nisou, nebo jí to alespoň sdělil. Snad by si nejlepší a nejkrásnější vesnice Libereckého kraje roku 2013 zasloužila lepší zacházení a větší úctu!
Chcete-li, aby železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou byla zachována, napište prosím zde
Čas na námitky je jen do 1. srpna 2014!
"Cože??!!" vytřeští oči sousedka, "a čím budu jezdit do práce?"
"Dyť stejně jezdíte autem..."
"Ale to auto není moje a někdy si ho vzít nemůžu. A to pak musím vlakem! A dcera jezdí do Tanvaldu do školy."
"Tak napište na idol námitku."
A tak paní Jaroslava z Nové Vsi nad Nisou napsala do webového formuláře na stránkách Integrovaného dopravního systému IDOL, který organizuje Společnost KORID LK, dotaz, zda by mohla být železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou zachována, že ji nutně potřebuje, protože jinak by se jí cesta do zaměstnání opět o něco prodloužila. Už takhle na ní stráví, pokud tedy nemůže použít auto, i sedm hodin (tam a zpět). "Zrovna dnes jsem měla jet vlakem a zjistila jsem, že mi ten spoj v Nové Vsi nestaví. Na internetu mi vyběhlo spojení v 19.17 z Liberce, v 19.44 by vlak přijel do Jabloneckých Pasek - Novou Vsí by tedy se mnou jen tak projel, v Pasekách bych měla čekat do 20.42, kdy přijíždí vlak od Smržovky, který by mě zavezl zpět do Nové Vsi, příjezd - 20.44," popisuje rozhořčeně paní Jaroslava.
"Je to trapný!" přidává se její dcera Karolína, která jezdí vlakem z Tanvaldu ze školy a železnici využívá i k cestám do Lučan za kamarády, a nyní o prázdninách i na brigádu, "na autobus bych musela do Jablonce, a z Jablonce zase autobusem. A večer ani žádný autobus nejede. Odpoledne je spojení špatné, musela bych dlouho čekat. Proč to chtěj zrušit? Aby vlak zrychlil o dvě minuty? Nebo že tady jezdí málo lidí?" ptá se osmnáctiletá studentka.
Nádraží Nová Ves nad Nisou existuje od roku 1894, v současné době je to již jen zastávka na znamení, některé spoje na trati 036 Liberec-Tanvald však jí už jen projíždí a vůbec nezastaví. V navrhovaném jízdním řádu, který by měl platit od prosince 2014, chybí Nová Ves úplně. Prostě chtějí toto nádražíčko, zastávečku s tradicí, sprovodit ze světa. Aniž by její navrhované vyškrtnutí někdo konzultoval například s Obcí Nová Ves nad Nisou, nebo jí to alespoň sdělil. Snad by si nejlepší a nejkrásnější vesnice Libereckého kraje roku 2013 zasloužila lepší zacházení a větší úctu!
Chcete-li, aby železniční zastávka v Nové Vsi nad Nisou byla zachována, napište prosím zde
Čas na námitky je jen do 1. srpna 2014!
 |
| My chceme, aby nám vlak v Nové Vsi nad Nisou stavěl! JO (ilustrační foto) |
pondělí 28. července 2014
Památník českým letcům v Anglii
Citát:
Praha – Národní památkový ústav se postavil proti umístění pomníku československých letců, kteří za druhé světové války bojovali v britských Královských vzdušných silách (RAF), na pražském Klárově. Městský památkový odbor, který má rozhodující slovo, potom oznámil, že stanovisko NPÚ podpoří. Magistrát tak musí pokračovat v hledání vhodného místa pro pomník, který má být odhalen již v polovině června. Praha 1 ale požádala ministerstvo kultury, aby o záležitosti rozhodlo samo. Památník věnovala Česku tuzemská britská komunita.
Více na: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/274642-pamatnik-valecnych-letcu-stale-nema-kde-stat-pamatkari-zamitli-klarov/
Pomalu přecházíme Mánesův most. Míříme přímo na Klárov. Zbylo nám pár dnů volna, tu v Praze, leta věc nemyslitelná, tak se touláme … Vyšehradem, původním Spořilovem - zástavbou i vilami … mezi těmi původními – povedenými, i těmi druhými, ujít si nenecháme ani nový památník českým letcům, instalovaným právě na Klárově anglickou menšinou žijící u nás. Z Klimentské, kde jsme byli včera v kavárně Citadela instalovali kamarádovu výstavu obrazů, to tak daleko není. Jsme zvědavi, co že se to těm památkářům na pomníku nelíbí. Konec mostu se blíží, vidíme již památník II. odboji, ale „okřídleného lva“ zatím nevidět. Dalších pár kroků: „Támhle … hele“! – a opravdu, v cípu na druhém konci parku je patrná ta nová skulptura, na kterou bychom přece – si myslíme, měli být hrdi. Rychle k němu! Zastavuje se zde spousta lidí, nejen tu …, ale začasté i cizozemců, hodně Angličanů, většinou i fotí, fotím to dílo také, ze všech stran, abych ukázat mohl. Navazujeme hovor: „Líbí?“ … „Co tomu říkáte?“ … „Jaké se vám zdá to umístění?“ – a tak podobně. Odpovědí je většinou kladný souhlas a jakási hrdost na nejen naše letce, ale i na to, že konečně jim tu byl takovýto hold vyzdvižen. Také jsme však zaslechli: „Nevím … hezčí … mohlo to být hezčí…“, nebo „Asi věděj … ty památkáři, proč se jim to tu nelíbí.“ – A paní toho pána dodává: „My halt na to študovaný nejsme!“ A názor náš? Ač na to „študovaný“ nejsme, památník …snad se nedá říci „se krčí“, ale rozhodně tedy „nedominuje“ danému místu, ani se nijak nepere se starším bratrem – památníkem II. odboje. Těžko pro normálního člověka hledat důvod, proč je to místo nevhodné, náš pocit je právě opačný, a to i v symbolickém spojení obou. A dílo samotné? Víte, je to šelma, dohnaná do rohu, nemá už kudy kde, nemá šanci, její grimasa jasně to říká … už není couvnout kam!!! … je konec, nebo … nebo … a to jí dává ta křídla, vzlétá a rve se, rve za to své. Tak, to jsou mé i kamarádovy pocity. A ještě jiné nás napadají, třeba o tom známém „čecháčství“, nebo „závisti“ autorství, že ne já, ale ten „anglán“ … a tak podobně. Však víte … jsme hrdí, máme radost, ale jsme i trochu posmutnělí. Odcházíme, dílo nechť každý posoudí sám za sebe, za své myšlení, osobu.
V červenci 2014 Milan Brož
Praha – Národní památkový ústav se postavil proti umístění pomníku československých letců, kteří za druhé světové války bojovali v britských Královských vzdušných silách (RAF), na pražském Klárově. Městský památkový odbor, který má rozhodující slovo, potom oznámil, že stanovisko NPÚ podpoří. Magistrát tak musí pokračovat v hledání vhodného místa pro pomník, který má být odhalen již v polovině června. Praha 1 ale požádala ministerstvo kultury, aby o záležitosti rozhodlo samo. Památník věnovala Česku tuzemská britská komunita.
Více na: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/274642-pamatnik-valecnych-letcu-stale-nema-kde-stat-pamatkari-zamitli-klarov/
Pomalu přecházíme Mánesův most. Míříme přímo na Klárov. Zbylo nám pár dnů volna, tu v Praze, leta věc nemyslitelná, tak se touláme … Vyšehradem, původním Spořilovem - zástavbou i vilami … mezi těmi původními – povedenými, i těmi druhými, ujít si nenecháme ani nový památník českým letcům, instalovaným právě na Klárově anglickou menšinou žijící u nás. Z Klimentské, kde jsme byli včera v kavárně Citadela instalovali kamarádovu výstavu obrazů, to tak daleko není. Jsme zvědavi, co že se to těm památkářům na pomníku nelíbí. Konec mostu se blíží, vidíme již památník II. odboji, ale „okřídleného lva“ zatím nevidět. Dalších pár kroků: „Támhle … hele“! – a opravdu, v cípu na druhém konci parku je patrná ta nová skulptura, na kterou bychom přece – si myslíme, měli být hrdi. Rychle k němu! Zastavuje se zde spousta lidí, nejen tu …, ale začasté i cizozemců, hodně Angličanů, většinou i fotí, fotím to dílo také, ze všech stran, abych ukázat mohl. Navazujeme hovor: „Líbí?“ … „Co tomu říkáte?“ … „Jaké se vám zdá to umístění?“ – a tak podobně. Odpovědí je většinou kladný souhlas a jakási hrdost na nejen naše letce, ale i na to, že konečně jim tu byl takovýto hold vyzdvižen. Také jsme však zaslechli: „Nevím … hezčí … mohlo to být hezčí…“, nebo „Asi věděj … ty památkáři, proč se jim to tu nelíbí.“ – A paní toho pána dodává: „My halt na to študovaný nejsme!“ A názor náš? Ač na to „študovaný“ nejsme, památník …snad se nedá říci „se krčí“, ale rozhodně tedy „nedominuje“ danému místu, ani se nijak nepere se starším bratrem – památníkem II. odboje. Těžko pro normálního člověka hledat důvod, proč je to místo nevhodné, náš pocit je právě opačný, a to i v symbolickém spojení obou. A dílo samotné? Víte, je to šelma, dohnaná do rohu, nemá už kudy kde, nemá šanci, její grimasa jasně to říká … už není couvnout kam!!! … je konec, nebo … nebo … a to jí dává ta křídla, vzlétá a rve se, rve za to své. Tak, to jsou mé i kamarádovy pocity. A ještě jiné nás napadají, třeba o tom známém „čecháčství“, nebo „závisti“ autorství, že ne já, ale ten „anglán“ … a tak podobně. Však víte … jsme hrdí, máme radost, ale jsme i trochu posmutnělí. Odcházíme, dílo nechť každý posoudí sám za sebe, za své myšlení, osobu.
V červenci 2014 Milan Brož
 |
| Lev s křídly. Více fotos zde |
neděle 27. července 2014
Léto 2014 v Ráji
Vejděte, prosím, pomyslnou branou do Ráje - Českého, mezi Podůlším a Zámezím na cestě do hospody Na Jívě je viditelné, že se v Ráji skutečně nacházíme, nakonec svědčí o tom i naše nadúroda meruněk. Milan Brož
 |
| Více letních "rajských" fotek zde |
úterý 22. července 2014
Když se řekne léto
Když se řekne léto
Když se řekne léto,
chodí láska krajem,
cestou cestičkou,
v šatech nebo s blůzičkou.
Když se řekne láska,
vím - chodí v létě krajem,
a když potkáme se,
tak si spolu hrajem. *)
Čtyři čápi
V zatáčce tam nad tratí,
byvše zcela napjatí,
ve své černobílé kápi
seděli tam čtyři čápi,
… jó jó je to tak,
čekali na vlak.
Zkoumali jsme - jasno je tu,
byli totiž líní k letu. **)
Milan Brož
__________________________________________________________________
*) podle vzpomínaných zkušeností
**) podle skutečnosti
Když se řekne léto,
chodí láska krajem,
cestou cestičkou,
v šatech nebo s blůzičkou.
Když se řekne láska,
vím - chodí v létě krajem,
a když potkáme se,
tak si spolu hrajem. *)
Čtyři čápi
V zatáčce tam nad tratí,
byvše zcela napjatí,
ve své černobílé kápi
seděli tam čtyři čápi,
… jó jó je to tak,
čekali na vlak.
Zkoumali jsme - jasno je tu,
byli totiž líní k letu. **)
Milan Brož
__________________________________________________________________
*) podle vzpomínaných zkušeností
**) podle skutečnosti
úterý 15. července 2014
Milanovy malinký kravinky II
1. Na obědě
pěkně v sedě
jsem si dal kapra,
ale zatra…
jen pro zlost,
byl samá kost.
2. Chodím bosa
když padne rosa,
tu jedna vosa…
pane to byl tanec,
mne bodla v palec!
3. Na slunci se peču
a jakou dnes véču
upečou mi večer?
Ale večer bych brečel,
nastal jiný skutek
jsem to já kdo se upek‘.
Bez véči
ale v péči
mé ženy
véči není.
4. Česal jsem já třešně
co mi chutnaj děsně
a nahoře těsně
… na vršku
jsem spad‘ a rozbil si… *)
_______________________
*) …úst
pěkně v sedě
jsem si dal kapra,
ale zatra…
jen pro zlost,
byl samá kost.
2. Chodím bosa
když padne rosa,
tu jedna vosa…
pane to byl tanec,
mne bodla v palec!
3. Na slunci se peču
a jakou dnes véču
upečou mi večer?
Ale večer bych brečel,
nastal jiný skutek
jsem to já kdo se upek‘.
Bez véči
ale v péči
mé ženy
véči není.
4. Česal jsem já třešně
co mi chutnaj děsně
a nahoře těsně
… na vršku
jsem spad‘ a rozbil si… *)
_______________________
*) …úst
sobota 12. července 2014
Zrůdné Koloseum? Spíš mnoho povyku pro nic
Tak už se mi zdá, že ten povyk kolem rekonstrukce libereckého
Kolosea přešel až v hysterii. No poslyšte, co psali například v denním
tisku: „Zrůdná móda vsazování plastových oken a oblepování domů polystyrenem se
šíří jako zhoubný nádor … napadla i budovu pavlovického Kolosea…“ Tak nevím,
ale řekla bych, že tady to autor s tím srovnáním nějak přehnal. Zhoubný
nádor… Majitelé domů, kteří si je
zateplili, jsou většinou nadmíru spokojení, neboť tím značně ušetřili výdaje za
teplo, a v létě se zase do domu nedostane hned tak vedro. Plastová okna
jsou dle mé zkušenosti výborná, snadno čistitelná a mně se líbí i jejich
vzhled. Jen lituji, že já jsem doma dala přednost dřevu. To bobtná, po letech
okna nejdou pořádně dovřít, různě se kroutí atd. Že jsem tehdy nechtěla
plastová, mě docela mrzí. (Jenže já chtěla okna výklopná, a ona se taková z plastu
nedělala…) A že se kulturní památka nesmí zateplit? Hmmm… A je vůbec Koloseum
kulturní památkou? Erudovaní úředníci říkají, že ano. Ale po pravdě, neměl by
tedy stát dbát na kulturní památky poněkud lépe? Vždyť budova libereckého
Kolosea byla stavením nevábným, až bych řekla zpustlým či odpudivým. A já věřím,
že nyní se stane z Kolosea stavba nakonec pěkná a svým obyvatelům z řad zdravotně
postižených bude dobře sloužit a že se tam uvnitř nebudou v chladných měsících
třást zimou. A také že se majiteli – obecně prospěšné společnosti MCU Koloseum,
která byla založena na základě rozhodnutí Sdružení Czech Handicap – Liberec a
Mobilis občanské sdružení Praha a dalších, sníží výdaje za teplo. Ono by,
vážení, jinak mohlo to liberecké Koloseum dopadnout po čase třeba jako to
římské, které se vlivem počasí a kamenozlodějů proměnilo ve zříceninu. Možná na
něho památkáři také nechtěli nechat jen tak sáhnout s úpravami, tak ho
raději neopravovali vůbec, aby nenarušili původní vzhled… (jo)
 |
| Rekonstrukce libereckého Kolosea právě probíhá... (jo) |
pátek 11. července 2014
Letní setkání II
Setkání s Princeznou
Pomalu stoupám lomeným dřevěným schodištěm, kde směrem levým jakýsi ochoz či balkónek, též dřevěný, úžasný celek vytváří. Vpravo za zděný roh nevidím. Zhruba každý třetí krok a to staré schodiště se lehkým vrznutím ozývá. V tom tichu mi to až nepatřičným připadá, ještě zvolňuji a kladu nohu na schod co nejjemněji, a … už byv v místech, kde schody přes malé odpočívadlo se vlevo lomí, vidím již až nahoru.
„Cvak!“ – to zvuk kliky ticho prořízne a vzápětí nahoře na schodišti... „Princezna…,“ vzdechnu, „… moje Princezna!“ a zkoprněle zíraje nahoru, nejsem schopen dalšího kroku. Jak dlouho to celé trvalo? … jak dlouhý je čas? ... nevíte? … nevím! Princezna se jme pomalounku, jako by mne neviděla, nevnímala, sestupovat, první krok bosou nohou, vlhká stopa, druhý … jsem si jistý, je to ona, … právě z koupelny, voňavá, ještě celá vlhká, mokré rozpuštěné vlasy, její postava, pevná prsa a plná stehna, a snad … ach mi muži … i tmavost klínu zahlédnu, ale … ponejprv ta osuška v jejích rukách pak … najednou přibíhá dětský smích, přes ten horní balkónek rovnou k princezně, dvě klučičí hlavičky … a k vidění zase nic. Hladíc blonďaté vlásky, Princezna čtyři pět schodů ode mne. Celá ta skupinka už je na odpočívadle, míjí mne coby solný sloup, dětské švitoření pádí dál a Princezna? ... Nikde!
Probouzím se, celý zadýchaný vzrušením, a připravený na lásku. Levou rukou šátrám ve tmě … nechám ji ještě spát, moji Princeznu.
V létě 2014 Milan Brož
Pomalu stoupám lomeným dřevěným schodištěm, kde směrem levým jakýsi ochoz či balkónek, též dřevěný, úžasný celek vytváří. Vpravo za zděný roh nevidím. Zhruba každý třetí krok a to staré schodiště se lehkým vrznutím ozývá. V tom tichu mi to až nepatřičným připadá, ještě zvolňuji a kladu nohu na schod co nejjemněji, a … už byv v místech, kde schody přes malé odpočívadlo se vlevo lomí, vidím již až nahoru.
„Cvak!“ – to zvuk kliky ticho prořízne a vzápětí nahoře na schodišti... „Princezna…,“ vzdechnu, „… moje Princezna!“ a zkoprněle zíraje nahoru, nejsem schopen dalšího kroku. Jak dlouho to celé trvalo? … jak dlouhý je čas? ... nevíte? … nevím! Princezna se jme pomalounku, jako by mne neviděla, nevnímala, sestupovat, první krok bosou nohou, vlhká stopa, druhý … jsem si jistý, je to ona, … právě z koupelny, voňavá, ještě celá vlhká, mokré rozpuštěné vlasy, její postava, pevná prsa a plná stehna, a snad … ach mi muži … i tmavost klínu zahlédnu, ale … ponejprv ta osuška v jejích rukách pak … najednou přibíhá dětský smích, přes ten horní balkónek rovnou k princezně, dvě klučičí hlavičky … a k vidění zase nic. Hladíc blonďaté vlásky, Princezna čtyři pět schodů ode mne. Celá ta skupinka už je na odpočívadle, míjí mne coby solný sloup, dětské švitoření pádí dál a Princezna? ... Nikde!
Probouzím se, celý zadýchaný vzrušením, a připravený na lásku. Levou rukou šátrám ve tmě … nechám ji ještě spát, moji Princeznu.
V létě 2014 Milan Brož
středa 9. července 2014
Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě,...
Tak nevím, zda jsme ty dva svátky nepřešli jako nic, když zrovna vyšly na víkend. Možná jsme si jich ani moc nepovšimli, neboť jsme z nich neměli ani den volna navíc (tedy snad kromě novinářů "deníkářů", kteří nemuseli připravovat sobotní vydání tisku, a těch, pro které je sobota normální pracovní den a volno mívají jen v neděli).
Vlastně jsou tyto dva letní svátky - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení Mistra Jana Husa po Vánocích a Velikonocích řekněme nejstarobylejší. Tedy jako že připomínají dávno dávnou minulost. A také spolu tyto čtyři svátky souvisí. V podstatě v nich jde o pravdu. O Pravdu. Na Vánoce vzpomínáme narození Ježíška, jenž byl Pravdou tělem učiněnou, na Velikonoce jeho smrt. Díky Cyrilovi a Metodějovi jsme si mohli tuto Pravdu více přiblížit, neboť jsme si o ní v evangeliích mohli přečíst v hlaholici, tedy v našem jazyku. A Mistr Jan Hus? Za věrnost Pravdě byl poslán na hranici. A vidíte, zrovna těmi, kteří o sobě říkali, že této Pravdě slouží. No, nedejme se mýlit, ne každý, kdo se nazývá božím služebníkem, jím také je. Raději sami zkoumejme a čtěme, co je pravda, a co ne. Aneb jak se traduje, že si Hus přál: "... hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti..." (Celé přání či výzvu si můžete přečíst například vyryté ve skále na pomníku Jana Husa na okraji Klokočí u silnice vedoucí na Rotštejn - viz foto.)
A jak to tak přijde, že právě tzv. boží služebníci páchají činy proti Bohu, proti Pravdě? Inu tak, Boží poselství musí člověk přijmout do srdce, do sebe, aby se stalo jeho součástí. Musí ho žít, musí se mu stát životem, musí to být on sám. A ne ho postavit vedle sebe a vytvořit z něho nějaké náboženství. Pravda je všeobsáhlá, ta nejde vpravit jen tak do slov. Pravda je vpravdě život.
Příští rok tomu bude 600 let, co tehdy pětačtyřicetiletý Jan Hus musel předčasně skonat ve výhni plamenů. Což kdybychom mu připravili dárek k tomuto výročí? Což kdybychom mu splnili alespoň jednu část z jeho přání? JO
Vlastně jsou tyto dva letní svátky - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení Mistra Jana Husa po Vánocích a Velikonocích řekněme nejstarobylejší. Tedy jako že připomínají dávno dávnou minulost. A také spolu tyto čtyři svátky souvisí. V podstatě v nich jde o pravdu. O Pravdu. Na Vánoce vzpomínáme narození Ježíška, jenž byl Pravdou tělem učiněnou, na Velikonoce jeho smrt. Díky Cyrilovi a Metodějovi jsme si mohli tuto Pravdu více přiblížit, neboť jsme si o ní v evangeliích mohli přečíst v hlaholici, tedy v našem jazyku. A Mistr Jan Hus? Za věrnost Pravdě byl poslán na hranici. A vidíte, zrovna těmi, kteří o sobě říkali, že této Pravdě slouží. No, nedejme se mýlit, ne každý, kdo se nazývá božím služebníkem, jím také je. Raději sami zkoumejme a čtěme, co je pravda, a co ne. Aneb jak se traduje, že si Hus přál: "... hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti..." (Celé přání či výzvu si můžete přečíst například vyryté ve skále na pomníku Jana Husa na okraji Klokočí u silnice vedoucí na Rotštejn - viz foto.)
A jak to tak přijde, že právě tzv. boží služebníci páchají činy proti Bohu, proti Pravdě? Inu tak, Boží poselství musí člověk přijmout do srdce, do sebe, aby se stalo jeho součástí. Musí ho žít, musí se mu stát životem, musí to být on sám. A ne ho postavit vedle sebe a vytvořit z něho nějaké náboženství. Pravda je všeobsáhlá, ta nejde vpravit jen tak do slov. Pravda je vpravdě život.
Příští rok tomu bude 600 let, co tehdy pětačtyřicetiletý Jan Hus musel předčasně skonat ve výhni plamenů. Což kdybychom mu připravili dárek k tomuto výročí? Což kdybychom mu splnili alespoň jednu část z jeho přání? JO
pondělí 7. července 2014
Letní setkání I
Setkání na Vyšehradě
Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem tam … no seděl … poloseděl polostál ve střílně té historické hradby, aco není na Vyšehradě historické, že? … zádům polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelodlouhé stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také z té strany stejné.
Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou … přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obracejíce. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším, … psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete, tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí, … a za chvíli i to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.
Na Vyšehradu, mém nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož
 |
| Táborská brána na Vyšehradě |
neděle 6. července 2014
Zpráva z lesa, mechu a kapradí
 |
| V lese pookřeje tělo i duše, jo |
 |
| Kdopak se to tady vyklubal? Muchomůrka růžovka! jo |
sobota 5. července 2014
čtvrtek 3. července 2014
Projev
Vážené dámy, vážení panové, milí hosté!
Dovolte mi Vás přivítat v umělecké kavárně CITADELA na dnešní vernisáži pana Václava Kocuma, výtvarníka-malíře ze severních hor, z kraje již drahnou dobu svými výrobky okrašlujicí něžné pohlaví, z města skla a bižuterie z Jizerských hor, z Jablonce nad Nisou, kde, objektivně souzeno, patří již 2. desetiletí k výrazným tvářím zdejší kultury.
Dovolte mi také, pro naše letité přátelství, o panu Kocumovi hovořit jako o Václavovi, ... jinak by mi to jaksi ... nešlo přes hubu.
Víte, při mnoha vernisážích jeho výstav jsem vždy byl uváděl jako jeho rodiště Tanvald. To sice správné je, ale jeden háček to má. Jako malý dareba se totiž proháněl tady, kousek odtud, po letenských stráních a pláních, byv v té době opatrován dědečkem a babičkou (jeho tatínek- rodilý Pražan, skonal před rokem, maminka žije v Liberci) bydlících tehdy tady, hned vedle Technického musea v Kostelní ulici. Jako malý kluk ještě pamatuje tu obrovskou dominantu, která tvořena byla naproti na Žižkově samotným velikým a pomníku největšího na světě - Josefem Vissarionovičem Džugašvilim ---- tedy Stalina. Takže, s trochou nadsázky: pachatel se vrací na místo ... - no však jsme nahoře na terasách v sobotním podvečeru při pivečku chvíli pobyli.
Václav, absolvent liberecké university ... specializace? - Sklářská technologie, po absolvování nějakou dobu dokonce v místním slavném průmyslu i zaměstnán byl ... stále silněji ho to však táhne k jeho lásce od dětství - ke kumštu, k výtvarné tvorbě, až ... v roce 1978 absolvuje svůj první výtvarný odborný seminář v Českém ráji, v Sobotce. A tento moment lze nazvat STARTEM do nového bytí, ještě nějakou dobu je zaměstnán, ale pak, i přes silné protesty rodičů, odchází tzv. "Na VOLNOU NOHU" - což se dá s dnešním odstupem hodnotit činem na jednu stranu odvážným, na druhou však velmi záslužným.
Maluje a maluje - tvoří Hmatová dřívka pro postižené obrnou, vydáváme dvě knížky, maluje a zaměřuje se na krásu Jizerek, znovuobjevuje pozapomenutého německého spisovatele Gustava Leutelta, ztotožňuje se s jeho vnímáním zdejšího kraje, s osudy sklářů a jejich rodin ..., až konečně spolu vydáváme - při 150. výročí narození knížku s Leuteltovými přeloženými texty a Václavovými obrazy. Knížka vzbudila ohlas i v Německu, kde v Neugablonz je umístěna na čestním místě v museu tohoto spisovatele.
Vydáváme i druhou knížku, spíše knižečku - SKLÁd-ka, se to jmenuje - soubor fotografií sklářské suroviny z čištěných pecí, no ... a nějaké povídání k tomu.
Maluje a maluje, prochází různými fázemi svého uměleckého vývoje. Zmíním alespoň jedno z nejdůležitějších, a vlastně, dnes se to již potvrzuje, údobí, které daleko do budoucna předznamenává jeho současnou tvorbu abstraktní. Václav maluje JAZZ, maluje své vnímání této hudby, která si ho od mládí získala. Jen namátkou rozprodané obrazy: Tmavomodrý svět, Big Bend, Dizzi Gilespie a Charlie Parker, také Pocta Jaroslavu Ježkovi - ta je v Berlíně. Určitou raritou se stává početný soubor maloformátových obrázků se souhrnným názvem JAZZINKY ... a ... mohu říci již jasná to předzvěst dnešní abstrakce. Díla z tohoto období představuje na výstavě v Národním domě na Vinohradech při Swingovém festivalu r. 2003.
Na závěr ještě pár odpovědí na dosud nevyřčené otázky.
Proč výstava v létě? - Protože malíř odmítá cestovat "ve vánici po dálnici"!
Proč přechod z desek na plátno? - Protože odmítá se v osmdesáti devadesáti tahat s těžkými, příkladně dřevotřískovými deskami.
Proč přechod k abstrakci - viz již jazzové obrazy, a dále: sama krása přírody mu přestává postačovat k vyjádření vnitřních pocitů, které se jeho dozráváním násobí v hloubce i šířce. Současně se změnou obsahu a formy přichází i změna výtvarných prostředků.
Dámy a pánové, závěrem dovolte mi poděkovat i Karlu Jirošovi za hudební doprovod a také panu Tomáši Prchalovi a kavárně CITADELA, která nám tuto výstavu umožnila uspořádat.
Dámy a pánové, hezký večer, hezké zážitky Vám přeji i já, mé jméno je Milan Brož … a ... - Václav Kocum se svým dílem je Váš.
MilanBrož//603543751// welmil.chp@seznam.cz//červen2014
Dovolte mi Vás přivítat v umělecké kavárně CITADELA na dnešní vernisáži pana Václava Kocuma, výtvarníka-malíře ze severních hor, z kraje již drahnou dobu svými výrobky okrašlujicí něžné pohlaví, z města skla a bižuterie z Jizerských hor, z Jablonce nad Nisou, kde, objektivně souzeno, patří již 2. desetiletí k výrazným tvářím zdejší kultury.
Dovolte mi také, pro naše letité přátelství, o panu Kocumovi hovořit jako o Václavovi, ... jinak by mi to jaksi ... nešlo přes hubu.
Víte, při mnoha vernisážích jeho výstav jsem vždy byl uváděl jako jeho rodiště Tanvald. To sice správné je, ale jeden háček to má. Jako malý dareba se totiž proháněl tady, kousek odtud, po letenských stráních a pláních, byv v té době opatrován dědečkem a babičkou (jeho tatínek- rodilý Pražan, skonal před rokem, maminka žije v Liberci) bydlících tehdy tady, hned vedle Technického musea v Kostelní ulici. Jako malý kluk ještě pamatuje tu obrovskou dominantu, která tvořena byla naproti na Žižkově samotným velikým a pomníku největšího na světě - Josefem Vissarionovičem Džugašvilim ---- tedy Stalina. Takže, s trochou nadsázky: pachatel se vrací na místo ... - no však jsme nahoře na terasách v sobotním podvečeru při pivečku chvíli pobyli.
Václav, absolvent liberecké university ... specializace? - Sklářská technologie, po absolvování nějakou dobu dokonce v místním slavném průmyslu i zaměstnán byl ... stále silněji ho to však táhne k jeho lásce od dětství - ke kumštu, k výtvarné tvorbě, až ... v roce 1978 absolvuje svůj první výtvarný odborný seminář v Českém ráji, v Sobotce. A tento moment lze nazvat STARTEM do nového bytí, ještě nějakou dobu je zaměstnán, ale pak, i přes silné protesty rodičů, odchází tzv. "Na VOLNOU NOHU" - což se dá s dnešním odstupem hodnotit činem na jednu stranu odvážným, na druhou však velmi záslužným.
Maluje a maluje - tvoří Hmatová dřívka pro postižené obrnou, vydáváme dvě knížky, maluje a zaměřuje se na krásu Jizerek, znovuobjevuje pozapomenutého německého spisovatele Gustava Leutelta, ztotožňuje se s jeho vnímáním zdejšího kraje, s osudy sklářů a jejich rodin ..., až konečně spolu vydáváme - při 150. výročí narození knížku s Leuteltovými přeloženými texty a Václavovými obrazy. Knížka vzbudila ohlas i v Německu, kde v Neugablonz je umístěna na čestním místě v museu tohoto spisovatele.
Vydáváme i druhou knížku, spíše knižečku - SKLÁd-ka, se to jmenuje - soubor fotografií sklářské suroviny z čištěných pecí, no ... a nějaké povídání k tomu.
Maluje a maluje, prochází různými fázemi svého uměleckého vývoje. Zmíním alespoň jedno z nejdůležitějších, a vlastně, dnes se to již potvrzuje, údobí, které daleko do budoucna předznamenává jeho současnou tvorbu abstraktní. Václav maluje JAZZ, maluje své vnímání této hudby, která si ho od mládí získala. Jen namátkou rozprodané obrazy: Tmavomodrý svět, Big Bend, Dizzi Gilespie a Charlie Parker, také Pocta Jaroslavu Ježkovi - ta je v Berlíně. Určitou raritou se stává početný soubor maloformátových obrázků se souhrnným názvem JAZZINKY ... a ... mohu říci již jasná to předzvěst dnešní abstrakce. Díla z tohoto období představuje na výstavě v Národním domě na Vinohradech při Swingovém festivalu r. 2003.
Na závěr ještě pár odpovědí na dosud nevyřčené otázky.
Proč výstava v létě? - Protože malíř odmítá cestovat "ve vánici po dálnici"!
Proč přechod z desek na plátno? - Protože odmítá se v osmdesáti devadesáti tahat s těžkými, příkladně dřevotřískovými deskami.
Proč přechod k abstrakci - viz již jazzové obrazy, a dále: sama krása přírody mu přestává postačovat k vyjádření vnitřních pocitů, které se jeho dozráváním násobí v hloubce i šířce. Současně se změnou obsahu a formy přichází i změna výtvarných prostředků.
Dámy a pánové, závěrem dovolte mi poděkovat i Karlu Jirošovi za hudební doprovod a také panu Tomáši Prchalovi a kavárně CITADELA, která nám tuto výstavu umožnila uspořádat.
Dámy a pánové, hezký večer, hezké zážitky Vám přeji i já, mé jméno je Milan Brož … a ... - Václav Kocum se svým dílem je Váš.
MilanBrož//603543751// welmil.chp@seznam.cz//červen2014
 |
| Více fotografií na https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/VyberCitadela |
středa 2. července 2014
Baba, Bombina, Bufo a letadlo
 |
| Letadlo na odpočívadle u Mladé Boleslavi, jo |
Tak mi dal ten známý do hlavy myšlenku, že bych se tam také mohla zastavit. Podívat se, jak to v letadle po novu vypadá. Kdysi jsem tam sice už byla, ale to jsem byla ještě malá a už si to moc nepamatuji.
Po několikáté cestě z Prahy se mi to tedy podařilo - za prvé si vzpomenout, že jsem se tam chtěla podívat, a za druhé také včas zareagovat a odbočit. Ono je to tam opravdu nešikovně označené, člověk to zjistí na poslední chvíli.
Říkala jsem si, že to tam asi bude vyšší cenové skupiny, ale chtěla jsem dovnitř alespoň nahlédnout. Leč překvapení pro mě bylo, že to vlastně žádná restaurace není, ale jen takové občerstvení v letadle, kde si můžete dát třeba kebab a točenou kofolu. No vlastně je tam podobný sortiment jako u benzinek, jen ten benzin tam není. A také tam mají dobrou zmrzlinu.
Ale co mě upoutalo ještě víc, byla nedaleká příroda. Popošla jsem kousek k ní a narazila na informační tabuli, která sdělovala kolemjdoucím, že se nacházejí na úpatí vrchu Baba, že je to zvláště chráněné území a že se tam vyskytuje vzácná fauna a flora. Trochu jsem se zastyděla, že pocházím z tohoto kraje a Babu jsem nikdy svou návštěvou nepoctila. (Vlastně jsem si vzpomněla, že jsme tam snad jednou šli se školou, ale já byla zrovna nemocná. No prostě pech.) Ona ta Baba není jen takový nějaký vrch, ale přímo souvrší tvořené třemi vrcholy - Babou, Dědkem a Brejlovem. Nejlepší výhled je prý z Dědka - na Pojizeří, Český ráj, Ještědsko-kozákovský hřbet. A na Brejlově má být nějaká osada z 18. století. Tak to píšou na Wikipedii. A z té informační tabule jsem se ještě dozvěděla, že tam žije například Bombina bombina či Bufo bufo. Si to představte, takoví vzácní obyvatelé! I když upřímně - Bufo bufo je latinský název pro ropuchu obecnou, a jedna taková ropucha žije třeba i v mém sousedství. Nevím, jestli je přímo obecná, tedy jestli se jmenuje Bufo bufo nebo jen Bufo, ale nefalšovaná je. Bydlí pod kamenem v zahrádce a vloni v létě jsme navázaly přátelský vztah. Já jsem se na ni už druhým rokem chodila vždycky dívat, jestli tam pořád je, dívala jsem se na ni, prohlížela a pohlížela jí do očí. Někdy dlela před svým obydlím a někdy byla schovaná uvnitř. Ale i když byla uvnitř, tak jsem na ni dohlédla. A jednou, když jsme grilovali, tak poté, když jsem už v noci všechno uklízela do kůlny, tak ona vám přišla k té kůlně a zrovna si sedla doprostřed cesty. Já tedy, ne že bych se jí nějak bála, ale ona mi přišla taková nějaká veliká, a tak jsem si říkala, kdybych ji překročila a ona zrovna vyskočila, že by to třeba bylo nepříjemné, a tak jsem ji poprosila (v myšlenkách - já jsem totiž o tom četla, že se dá dorozumívat i myšlenkami - četla jsem takový starý příběh o jedné selce, která nechtěla pořád křičet na svoji čeládku, tak vždycky k někomu vyslala myšlenku jako třeba: "Antoníne, přijď okamžitě ke mně." A Antonín přišel. Já jsem to pak taky zkoušela se svými dětmi, protože jsem na ně nechtěla také pořád křičet. Vyslala jsem na ně třeba: "Okamžitě přestaňte!" Ale já se asi ještě neumím správně koncentrovat, takže zatím to bylo bez úspěchu. Ovšem ta ropucha mě vyslyšela!), takže jsem ji tedy poprosila, aby šla na stranu, že potřebuju mít u dveří prostor. A ona opravdu odlezla. Tak jsem z toho měla radost a můj vztah k ní se tehdy prohloubil. A to jsem ani netušila, o jak vzácného tvora vlastně jde.
A pak se můžete zastavit také u letadla - starého Iljušina, nahlédnout do jeho útrob a dát si tam u stolečku s kulatým okénkem třeba nějaké občerstvení. JO
sobota 28. června 2014
Kudy tady do Citadely? A copak jsem věštec...
Pokud plánujete navštívit pondělní (30. června od 18 hodin) vernisáž obrazů jabloneckého malíře Václava Kocuma v Praze v kavárně, baru Citadela, můžete se již předem začíst do slovního doprovodu pana Milana Brože (o hudební doprovod se postará kytarista Karel Jiroš, který mimo jiné působí jako učitel na Základní umělecké škole v Jablonci nad Nisou):
A třeba se Vám bude hodit i tento popis cesty:
Jelikož v České republice nemohou řidiči požívat před jízdou žádný alkohol, na rozdíl od našich všech sousedů kromě Slovenska (v Německu mají limit 0,5 promile, v Rakousku 0,4 a v Polsku 0,2 promile), bylo by vhodné přicestovat jinak, než že byste museli řídit sami auto. Co by to totiž bylo za vernisáž, kdybyste si na ni nemohli ani slavnostně připít s umělcem pravým vínem?
Autobus z Jablonce nad Nisou do Prahy jezdí od 14 hodin do 18 hodin každých 60 minut (takže to znamená, že za tu dobu odjede z nástupiště č. 11 pět spojů). Aby se však vše řádně stihlo a pokud to v Praze moc neznáte, je asi nejlepší vyjet již v 15 hodin. V 16.09 by měl být autobus na Černém Mostě, tam si zakoupíte jízdenku na metro (stačí ta za 24 korun) a vydáte se směrem na stanici Náměstí Republiky. Tam vystoupíte východem na Palladium. Vyhledáte ulici Revoluční, půjdete po ní tak dlouho, dokud nenarazíte na ulici Klimentská. Měla by to být třetí odbočka doprava (nejdřív bude do Truhlářské, pak do Soukenické a pak do Klimentské). Pak půjdete dál a budete se dívat vpravo, až spatříte "Studio Citadela". Zde je obrázek (ale je z opačné strany, než Vy přijdete, a název Citadela je rozmazán, aby to jako nebyla reklama... jo)
https://www.google.cz/maps/@50.092046,14.429632,3a,75y,225.91h,92.22t/data=!3m3!1e1!3m1!2e0!6m1!1e1
A třeba se Vám bude hodit i tento popis cesty:
Jelikož v České republice nemohou řidiči požívat před jízdou žádný alkohol, na rozdíl od našich všech sousedů kromě Slovenska (v Německu mají limit 0,5 promile, v Rakousku 0,4 a v Polsku 0,2 promile), bylo by vhodné přicestovat jinak, než že byste museli řídit sami auto. Co by to totiž bylo za vernisáž, kdybyste si na ni nemohli ani slavnostně připít s umělcem pravým vínem?
Autobus z Jablonce nad Nisou do Prahy jezdí od 14 hodin do 18 hodin každých 60 minut (takže to znamená, že za tu dobu odjede z nástupiště č. 11 pět spojů). Aby se však vše řádně stihlo a pokud to v Praze moc neznáte, je asi nejlepší vyjet již v 15 hodin. V 16.09 by měl být autobus na Černém Mostě, tam si zakoupíte jízdenku na metro (stačí ta za 24 korun) a vydáte se směrem na stanici Náměstí Republiky. Tam vystoupíte východem na Palladium. Vyhledáte ulici Revoluční, půjdete po ní tak dlouho, dokud nenarazíte na ulici Klimentská. Měla by to být třetí odbočka doprava (nejdřív bude do Truhlářské, pak do Soukenické a pak do Klimentské). Pak půjdete dál a budete se dívat vpravo, až spatříte "Studio Citadela". Zde je obrázek (ale je z opačné strany, než Vy přijdete, a název Citadela je rozmazán, aby to jako nebyla reklama... jo)
https://www.google.cz/maps/@50.092046,14.429632,3a,75y,225.91h,92.22t/data=!3m3!1e1!3m1!2e0!6m1!1e1
středa 25. června 2014
pondělí 23. června 2014
Vendys
Už jste byli u Vendys a V? Ano? A co na ni říkáte? Pěkná, že? Nová, má pěkný design, personál je příjemný, ceny přijatelné. Dokonce díky ní zlevnila nedaleká Benzina. Tak se tam někdy sejdeme na kávu, ano? JO
 |
| Nová benzinka na Podhorské ulici v Jablonci nad Nisou |
pátek 20. června 2014
Duch Rosaria přesídlil do Café Galerie FR - QUATSCH!
Ano, je to žvást. http://gablonz.blogspot.cz/2014/06/duch-rosaria-presidlil-do-cafe-galerie.html
Tedy, on tam měl jít, on tam snad už oběma nohama byl (aniž by se zhmotnil), ale pak se cosi přihodilo a už tam není. Ale ono upřímně, Rosarium a Dům česko-německého porozumění jsou trochu jiného ražení. Rosarium má něžného, až bych řekla líbezného ducha plného krásy, citu a vzletu, kdežto Dům česko-německého přátelství je ... no prostě jiný. JO
Tedy, on tam měl jít, on tam snad už oběma nohama byl (aniž by se zhmotnil), ale pak se cosi přihodilo a už tam není. Ale ono upřímně, Rosarium a Dům česko-německého porozumění jsou trochu jiného ražení. Rosarium má něžného, až bych řekla líbezného ducha plného krásy, citu a vzletu, kdežto Dům česko-německého přátelství je ... no prostě jiný. JO
 |
| Miluju růže a moc přeju jabloneckému Rosariu, aby si své místo našlo, JO |
čtvrtek 19. června 2014
Václav Kocum v Praze
Známý malíř Václav Kocum se představí pražskému publiku. Tentokráte to bude v umělecké kavárně CITADELA v Klimentské ulici, zrovna naproti kostelu sv. Klimenta. Výstava zde potrvá po dobu celých prázdnin.
A čím se chce Pražanům autor prezentovat? „Budu vystavovat cyklus obrazů, který jsem již ukázal Jablonečákům před měsícem a půl v příložitostné výstavní síni EVEKO v Jablonci nad Nisou. Jedná se o soubor duchovních obrazů, malba všech abstraktních děl – ano, obracím se k abstraktnímu vyjádření mých pocitů - je na plátně, a…,“ dodává ještě, „ to je ta druhá základní změna v mé tvorbě, když doposud jsem tvořil převážně na desky.“
Tolik vyjádření samotného výtvarníka. A já jen mohu dodat – stojí to za zhlédnutí, opravdu. Nakonec – přijďte se podívat.
Milan Brož – průvodce vernisáží
A čím se chce Pražanům autor prezentovat? „Budu vystavovat cyklus obrazů, který jsem již ukázal Jablonečákům před měsícem a půl v příložitostné výstavní síni EVEKO v Jablonci nad Nisou. Jedná se o soubor duchovních obrazů, malba všech abstraktních děl – ano, obracím se k abstraktnímu vyjádření mých pocitů - je na plátně, a…,“ dodává ještě, „ to je ta druhá základní změna v mé tvorbě, když doposud jsem tvořil převážně na desky.“
Tolik vyjádření samotného výtvarníka. A já jen mohu dodat – stojí to za zhlédnutí, opravdu. Nakonec – přijďte se podívat.
Milan Brož – průvodce vernisáží
středa 18. června 2014
Duch Rosaria přesídlil do Café Galerie FR
Chcete vidět, co se stane, když duch známé jablonecké kavárny Rosarium přesídlí do Domu česko-německého porozumění? Jestli ano, tak zajděte už zítra (ve čtvrtek 19. června) na vernisáž výstavy nazvané Dvě desetiletí dokumentování kulturních památek. V Café Galerie FR tam na Vás čeká překvapení.
Dům česko-německého porozumění se nachází v Rýnovicích a jedná se o jednu z nejstarších staveb v Jablonci nad Nisou.
Vernisáž začíná v 17.30 hodin a nové Café jistě také přispěje k porozumění mezi dvěma národy, jejichž dějiny jsou tak propojené. Však dodnes chovají mnozí Češi k Němcům nenávist. Nemohou jim zapomenout válku, zločiny, kterých se dopustili na lidskosti. A když už by si dali konečně říct a podali smířlivě ruku, tu se zase Němci začnou ozývat, že jim Češi ukřivdili a ublížili, když jejich soukmenovce tehdy ze země hrubě vyhostili. Co na to říct? Kdo první narušil pokojné soužití? Kdo si začal? Kdyby nebylo fanatického fašistického režimu, který Němci dopustili, nebylo by ani nešetrného zacházení poté s nimi. Chceme-li naše vztahy stavět na nových základech, měli bychom na minulost pohlédnout objektivně, říci si, co bylo, bylo, staré křivdy pohřbít, smířit se a dále nevytahovat kostlivce z hrobů. Jen tak můžeme budovat nová vzájemná přátelství. JO
Dům česko-německého porozumění se nachází v Rýnovicích a jedná se o jednu z nejstarších staveb v Jablonci nad Nisou.
 |
| Dům česko-německého porozumění v Jablonci nad Nisou Rýnovicích. |
Vernisáž začíná v 17.30 hodin a nové Café jistě také přispěje k porozumění mezi dvěma národy, jejichž dějiny jsou tak propojené. Však dodnes chovají mnozí Češi k Němcům nenávist. Nemohou jim zapomenout válku, zločiny, kterých se dopustili na lidskosti. A když už by si dali konečně říct a podali smířlivě ruku, tu se zase Němci začnou ozývat, že jim Češi ukřivdili a ublížili, když jejich soukmenovce tehdy ze země hrubě vyhostili. Co na to říct? Kdo první narušil pokojné soužití? Kdo si začal? Kdyby nebylo fanatického fašistického režimu, který Němci dopustili, nebylo by ani nešetrného zacházení poté s nimi. Chceme-li naše vztahy stavět na nových základech, měli bychom na minulost pohlédnout objektivně, říci si, co bylo, bylo, staré křivdy pohřbít, smířit se a dále nevytahovat kostlivce z hrobů. Jen tak můžeme budovat nová vzájemná přátelství. JO
pondělí 16. června 2014
Potrat znamená usmrcení miminka
Rozhořčení vyvolává kampaň proti potratům nazvaná Stop genocidě. Nedávno ji v Chrastavě zakázal starosta Michael Canov, že prý lidé říkali, že se nechtějí dívat na takové nechutné výjevy. Jenže tyto nechutnosti se u nás, a nejen u nás, provádějí naprosto legálně a sdružení Stop genocidě na to chce upozornit. Podívejte se například na toto video:
https://www.youtube.com/watch?v=YWGSPatuO4o&list=PL23F4B3D202CD3449
Je to více než nechutné, viďte? Je to přímo hnusné a odporné! Ale je to žel realita. Dětské tělíčko se při potratu roztrhá a nejhorší je při tom drcení hlavičky... Víte, již například třítýdennímu tělíčku bije srdce. Nejde jen o nějaký plod, není to zárodek jablka nebo hrušky. Jde o živý organismus, jde o lidský život. Podle Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením. Nedivím se tomuto sdružení, že na toto legální zabíjení chce takto hlasitě upozornit. Sice bych to nenazvala genocidou, ale zabití to bezpochyby je.
Kdo se chce podívat, jak se miminko v bříšku od prvního týdne vyvíjí, může zde:
http://www.nemji.cz/vyvoj-plodu-tyden-po-tydnu/d-4882/p1=4102
Jihlavská nemocnice zde popisuje sice "vývoj plodu", ale když se v textu obrací přímo na maminky, píše: "Vašemu dítěti jsou dva týdny, od temene po zadeček měří asi..."
JO
https://www.youtube.com/watch?v=YWGSPatuO4o&list=PL23F4B3D202CD3449
Je to více než nechutné, viďte? Je to přímo hnusné a odporné! Ale je to žel realita. Dětské tělíčko se při potratu roztrhá a nejhorší je při tom drcení hlavičky... Víte, již například třítýdennímu tělíčku bije srdce. Nejde jen o nějaký plod, není to zárodek jablka nebo hrušky. Jde o živý organismus, jde o lidský život. Podle Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením. Nedivím se tomuto sdružení, že na toto legální zabíjení chce takto hlasitě upozornit. Sice bych to nenazvala genocidou, ale zabití to bezpochyby je.
 |
| Legální ... |
 |
| ... vražda |
Kdo se chce podívat, jak se miminko v bříšku od prvního týdne vyvíjí, může zde:
http://www.nemji.cz/vyvoj-plodu-tyden-po-tydnu/d-4882/p1=4102
Jihlavská nemocnice zde popisuje sice "vývoj plodu", ale když se v textu obrací přímo na maminky, píše: "Vašemu dítěti jsou dva týdny, od temene po zadeček měří asi..."
JO
čtvrtek 12. června 2014
Vzhůru na Bedřichov na Mississippi bál!
Zvací dopis MISSISSIPPI BBÁLOVÝ a k uctění památky
ANTONÍNA DVOŘÁKA taky u příležitosti 110.výročí jeho úmrtí
Dobrý „Šach!“ … a odpovědí jest: „Pad/t!“ …a když jsme se byli takto spolkově přátelsky pozdravili, dovolte nám vysloviti pěkné
POZVÁNÍ
na jeho letošní konání … kde jinde nežli opět v Jizerských horách – ZDE na
Presidentské chatě
kdy setkání naše naplánováno jest na pátek 13.června 2014, když počátek Bbálový připadá na 20 hodin a 13 minut jiizerského času plus minus přesně - pozn. Žádáme o dochvilnost!
Podrobnosti nutné ke vpuštění za zlevněné PCH (pustit chlup) 130ti korun českých hrazených při vstupu:
* Předepsané horní oblečení pro dámy i pány – sako a klobouk (dolní oblečení jako obvykle bez kontroly)
* Doplňky pro dámy: mašle a vějíř
* Doplňky pro pány: hůl a motýlek
Změny – nejsou žádné, vše při starém, včetně hodnocení cen, vyhlášení persony večera apod. Nocleh si zadávejte přímo na telefonu Presidentské chaty, pan Tomáš Vopsa – 604 551 469.
Na shledání se známými i novými tvářemise těší a za PSPŠ a kapely - viz pozvánka, zvou:
WELMISTR Milan ChP
WELMISTR František WBZ
WELMISTR Karel WMBS
Se spolkovým pozdravem
Šach – Pad/t
A ještě pozvánka:
MISSISSIPPI
BBÁL
PRESIDENTSKÁ CHATA
Pro blaho všech
na jazzovém parníku
A ještě pozvánka:
POZVÁNKA PSPŠ na
XVII.
MISSISSIPPI
BBÁL
Dvořákův
v pátek
13.června 2014 ve 20.13hod.
PRESIDENTSKÁ CHATA
BEDŘICHOV v Jizerských horách
Pro blaho všech
na jazzovém parníku
na vlnách Mississippi
s
lodivodem WELMISTREM
Františkem
obsadí
jednotlivé paluby:
JAZZ h
Factor
& OVJ DIXIELAND
SLOVEM PROVÁZÍ W. FRANTIŠEK
WBZ
Pánský spolek přátel
šachu-ZDE, JŠ Lingua, Poradna zdravé výživy Sobotka
úterý 10. června 2014
Prezident přijede na Teprberk
Pan prezident Miloš Zeman zavítá zítra do Nové Vsi nad Nisou, aby se v rámci své návštěvy severních Čech setkal také s obyvateli této nejúžasnější vesnice Libereckého kraje roku 2013. Přijede ve středu 11. června mezi 13. a 14. hodinou na návrší zvané Teprberk, jež se nachází nedaleko místního hřbitova, přesně mezi fotbalovým hřištěm a katolickým kostelem, o který mimochodem nyní pečuje NOS (Novoveský okrašlovací spolek). To zde bude slávy! Novovesánek (dětský pěvecký sbor) panu prezidentovi zapěje, lidé ho přijdou pozdravit. "Mami, uvolníš mě zítra z občanky? Já bych chtěla vidět pana prezidenta," už domlouvala žačka se svou matkou, aby státníka stihla. Chodí totiž už do školy do Jablonce, a bez uvolnění z výuky by o pana prezidenta přišla. Miloš Zeman se prý zdrží ale jen půl hodiny, takže případní zájemci o vidění či slyšení, buďte ve svém zájmu včasní! JO
 |
| Prezident ČR Miloš Zeman |
sobota 7. června 2014
Letnice? Co to je?
- „Máte u vás v Čechách v pondělí taky Letnice?“
- „Ne.“
- „Tak řekněte prosím paní D., mamince Hany a Zuzany, že je v pondělí školka zavřená. Aby sem třeba zbytečně nejely.“
Ani jsem to nemusela říkat, maminka to věděla, vozí sem Hanu z Čech, tak jako několik dalších českých rodičů své děti, už několik let. Chtějí, aby jejich ratolesti uměly dobře německy, a tohle je dobrý způsob výuky. Kdo sem chodí už od roku, ve třech letech mluví jak česky, tak německy, v šesti už může dělat pomalu překladatele.
- „Ne.“
- „Tak řekněte prosím paní D., mamince Hany a Zuzany, že je v pondělí školka zavřená. Aby sem třeba zbytečně nejely.“
Ani jsem to nemusela říkat, maminka to věděla, vozí sem Hanu z Čech, tak jako několik dalších českých rodičů své děti, už několik let. Chtějí, aby jejich ratolesti uměly dobře německy, a tohle je dobrý způsob výuky. Kdo sem chodí už od roku, ve třech letech mluví jak česky, tak německy, v šesti už může dělat pomalu překladatele.
- „Jenže já zas nevím, kdy bude v pondělí volný auto!“
- „Celý den. V pondělí jsou v Německu Letnice, nikam nejedu.“
- „Letnice? Co to je?“
Můj pan bytný (jehož auto mohu také používat) slovo Letnice slyší ve svých třiačtyřiceti letech poprvé. A jistě není sám.
- „Vylití Ducha svatého.“
Bytný obrátí oči v sloup a zdá se, že nemá naprosto pochopení.
- „No Němci to slaví, a před několika dny slavili taky Nanebevstoupení Krista.“ (Kvůli tomu jsem nestihla včas odevzdat daňové přiznání. Lidé v Německu mají na tuto povinnost o dva měsíce více času než my, svá přiznání musí odevzdat do 31. května. Ovšem řekla bych, že mají také podstatně více kolonek a formulářů k vyplnění. Proto na to mají možná více času… A já jako cizinec jsem musela vyplňovat ještě i další formuláře, až jsem z toho měla úplný fascikl. A jelikož jsem se o této mé povinnosti dozvěděla až v dubnu, a jelikož jsem měla ještě dost co jiného na práci, která musela být hotová dřív, nechala jsem to přiznání až na druhou půlku května. Ono to také není jednoduché vyplnit, dá mi zabrat české daňové přiznání, natož německé. Takže jsem si to odevzdání naplánovala na čtvrtek 29. května. Čtvrtky jsou totiž v Německu dlouhé úřední dny, kdy mají otevřeno až do 18 hodin. Jenže to bylo zrovna to Nanebevstoupení Páně, tedy svátek. A to jsem zase zjistila jen několik dní předem. Takže jsem rychle změnila plán, že to musím stihnout už ve středu 28. května. To mají otevřeno do 13 hodin. V úterý jsem tedy začala vyplňovat, počítat, přitom jsem zjistila, že ještě potřebuju takový formulář a takový, naštěstí vše bylo přístupné online, takže jsem si všechny další potřebné formuláře vytiskla a ráno to bylo hotové. Musela jsem však ještě pro potvrzení na náš domácí finanční úřad, a protože tam to také trošku trvalo a protože ve 12 jsem musela být zase v práci a protože bych musela jet až do Löbau, kde je příslušný finanční úřad, tak jsem to prostě nestihla. Takže už zbýval jediný den, a to pátek třicátého. U Němců je totiž každý den úřední, ale kromě toho čtvrtka je otevřeno jen do 13 hodin. Jenže… V pátek, jelikož čtvrtek byl svátek, byl zase tzv. Brückentag, to znamená „mostní den“, čili den, který přemosťuje pracovní den mezi dvěma volnými dny, a to znamená, že se také nejde do práce, tedy úřad je zavřený. No a pak už byl červen.)
Ale zpět k těm Letnicím. Zrovna nedávno jsem pátrala po významu tohoto dne, protože mě to zajímalo. Říkala jsem si, že vlastně vůbec nevím, o co v podstatě jde. Zjistila jsem, že církev si tímto svátkem připomíná den, kdy na Kristovy učedníky vstoupil nebo sestoupil Duch svatý. Každý rok tento den slaví církev jindy, neboť se to vypočítává podle Velikonoc, a to 50 dní po nich.
Pro někoho je však snad překvapující fakt, že ono dění
vylití síly Ducha svatého nebyl ojedinělý akt, který se stal jen jednou
a tenkrát, ale ono se to opakuje každý rok přibližně ve stejnou dobu na konci
května. Je to vlastně tak mocný děj, že se zúčastněnému až tají dech. Kdo svou
mysl upne v lásce vzhůru ke svému Pánu, tak jako to udělali právě tehdy ti
učedníci, dostane se mu posílení prostřednictvím Ducha svatého, jeho silou, která
je každý rok jako by vylévána do celého stvoření k jeho posile. Je vylévána
z posvátné nádoby svatého Grálu, což není miska, do které byla zachycena
krev ukřižovaného Ježíše, ale je to něco nehmotného, kde se shromažďuje živoucí
síla, jestli se to tak dá napsat. Víte, svatý Grál není z tohoto světa, a
proto je těžké o něm psát. Jsou lidé, kteří ho celý život hledají, ale zde na
Zemi. A on je „v nebi“. Střípky jsou obsaženy v legendě, z které
čerpal například Richard Wagner pro svou operu Parsifal. Jestli si to dobře
pamatuji, tak v té legendě nemohl být kvůli jednomu rytíři odhalován svatý
Grál a rytíři chřadli a chřadli, nedostávalo se jim žádné síly. Až
když přišel král svatého Grálu, a Grál mohl být opět odhalen, vše se zase jako
by „zazelenalo“, všemu se dostalo přílivu nového života, nové síly. A tak se
to, věřte nevěřte, děje opravdu i v našem životě, jen si to neuvědomujeme.
Žijeme díky síle ze svatého Grálu, díky Duchu svatému, a ani to nevíme. Tak
snad by se za to slušelo o Letnicích aspoň poděkovat, ne? JO
středa 4. června 2014
Patnáct deka
„Patnáct deka gothaje, ale vcelku, prosím!“ – objednávám, a vzápětí do lokálu vchází veliká skupina nových hostů. Je asi hodinu před zavíračkou, nějaký kšeft ještě pro hospodu bude, volám na servírku: „Tak je obslužte, a až pak mi to doneste!“ Je nová, a ne z branže, to už jsme vypátrali, úplně nová, tak ji chci ulehčit, nechci, aby měla nervy. Děkuje mi a již se věnuje těm novým.
Uběhla ňáká chvíle, je jich tak deset dvanáct, to vydá nějakej čas. Mezi tím se setmělo. Míří ke mně: „Tak, teď jdu na vás, jo!“ – a za mého volání: „Ale vcelku, prosím!“ mizí v kuchyni. Dobírám se dna půllitru, k tomu gothaji dám ještě jedno, to akorát vyjde. Kamarád se přidává. „Nějak to trvá, ne?“ – plácnu spíše řečnickou otázku. „… aby si neuřízla prst … je nová…,“ na to kamarád. Ale než stačím reagovat, už je servirka tu a: „Bohužel, pane, nedonesu vám to.“ „Copak … nemáte salám?“ … „Máme!“ …. „Tak chleba!“ … „Taky!“… „Tak co není … cibule, ocet?“- nemůžu se dobrat důvodu. Tichounce: „Né, … já vlastně nevím…“ Na to oba: „???“ - „???“ - tázavé pohledy. Ona, už skoro šeptem: „Nemůžu najít světlo, kde se v kuchyni rozsvítí…“ No to se nám ulevilo, slečnu uklidňujeme a to jedno si stejně ještě objednáváme. O čtrnáct dnů později: „Dvě…“ „Já vím, třináctky, že!...“ – to dnes, oproti té nové slečně z minula, její kolegyně, stará harcovnice, zná nás. „… a k jídlu nic?“ „Ještě příde Franta!“ „Tak jooo, ještě počkáme … ale pivečko hned!“ Tak čekáme, při třináctce a v družném hovoru, „pas de probléme“ – řekl by Francouz. Ale už je tu Franta, hned za ním jeho třináctka, a: „Tak … něco k tomu jídlu?“ … „Jo jo, dám si tlačenku, ale poslyšte…" A jen tak, pro tu legraci, jí vyprávíme naší zkušenost s „gothajem bez světla“. „Tak doufáme…, že vše máte, že nebude chybět cibulka …a tak, ne?“ „Vše je skladem!“ - ubezpečuje nás. „Tak já si dám deset deka … a nakrájet!“ „Já taky, ale vcelku … dyby to tak šlo, jo?!“ „Nešlo!“ „???“ … „???!“ „Tlačenku deset deka nemáme, máme jen patnáct…“ „???“ … „???!“ „… máme kalkulaci jen na patnáct!“ „Ale to snad…“ „Nemůžu … fakt!...“ „Tak snad…?!“ Čas utekl, platíme. „Hm, tak to máte stejný, čtyři třináctky, patnáct tlačenky, chleba je gratis, to máme … to máme…“ – ale to není důležité. Zaplaceno „Nashle!“ a „Nashle!“, také „Dobrou noc!“ a přece jen ještě: „A co kdybych si dal dvacet deka?“ … „Tak dostanete patnáct nebo třicet!“ … „Ale to snad!!!“ Na to pípne: „Víte … neumím to spočítat.“
Váš Milan Brož
Uběhla ňáká chvíle, je jich tak deset dvanáct, to vydá nějakej čas. Mezi tím se setmělo. Míří ke mně: „Tak, teď jdu na vás, jo!“ – a za mého volání: „Ale vcelku, prosím!“ mizí v kuchyni. Dobírám se dna půllitru, k tomu gothaji dám ještě jedno, to akorát vyjde. Kamarád se přidává. „Nějak to trvá, ne?“ – plácnu spíše řečnickou otázku. „… aby si neuřízla prst … je nová…,“ na to kamarád. Ale než stačím reagovat, už je servirka tu a: „Bohužel, pane, nedonesu vám to.“ „Copak … nemáte salám?“ … „Máme!“ …. „Tak chleba!“ … „Taky!“… „Tak co není … cibule, ocet?“- nemůžu se dobrat důvodu. Tichounce: „Né, … já vlastně nevím…“ Na to oba: „???“ - „???“ - tázavé pohledy. Ona, už skoro šeptem: „Nemůžu najít světlo, kde se v kuchyni rozsvítí…“ No to se nám ulevilo, slečnu uklidňujeme a to jedno si stejně ještě objednáváme. O čtrnáct dnů později: „Dvě…“ „Já vím, třináctky, že!...“ – to dnes, oproti té nové slečně z minula, její kolegyně, stará harcovnice, zná nás. „… a k jídlu nic?“ „Ještě příde Franta!“ „Tak jooo, ještě počkáme … ale pivečko hned!“ Tak čekáme, při třináctce a v družném hovoru, „pas de probléme“ – řekl by Francouz. Ale už je tu Franta, hned za ním jeho třináctka, a: „Tak … něco k tomu jídlu?“ … „Jo jo, dám si tlačenku, ale poslyšte…" A jen tak, pro tu legraci, jí vyprávíme naší zkušenost s „gothajem bez světla“. „Tak doufáme…, že vše máte, že nebude chybět cibulka …a tak, ne?“ „Vše je skladem!“ - ubezpečuje nás. „Tak já si dám deset deka … a nakrájet!“ „Já taky, ale vcelku … dyby to tak šlo, jo?!“ „Nešlo!“ „???“ … „???!“ „Tlačenku deset deka nemáme, máme jen patnáct…“ „???“ … „???!“ „… máme kalkulaci jen na patnáct!“ „Ale to snad…“ „Nemůžu … fakt!...“ „Tak snad…?!“ Čas utekl, platíme. „Hm, tak to máte stejný, čtyři třináctky, patnáct tlačenky, chleba je gratis, to máme … to máme…“ – ale to není důležité. Zaplaceno „Nashle!“ a „Nashle!“, také „Dobrou noc!“ a přece jen ještě: „A co kdybych si dal dvacet deka?“ … „Tak dostanete patnáct nebo třicet!“ … „Ale to snad!!!“ Na to pípne: „Víte … neumím to spočítat.“
Váš Milan Brož
úterý 3. června 2014
Ne podle řečí a žvanění, ale podle skutků poznáte je
Zdá se mi, že je plno lidí, kteří mají plná ústa řečí, ale skutek utek'. Znáte Johna Wesleye? Ne? No já bych ho také neznala, kdybych o něm zrovna nečetla. Víte, co mě zaujalo? Vydělával zpočátku jen 30 liber ročně, dvě ušetřil a ty rozdal. Později, když vydělával víc, držel si výdaje stále na stejné výši, aby mohl rozdat víc. Po čtyřech letech už ušetřil 94 liber. Mohl zaplatit učitelku na malé škole a šatit několik svých žáků, kterých bylo asi dvacet. Tehdy totiž nebyla škola pro všechny, chudí na ni nedosáhli. No není toto počínání obdivu hodné? A co je radostné, stále existují lidé, i u nás na Jablonecku, kteří, ač sami mají málo, přece i z toho svého mála věnují něco jiným. Nekoupí si třeba pěkně vypečenou houstičku se šunčičkou, ale postačí jim jen chléb s máslem. Nekoupí si drahé (stejně přiotrávené různými barvivy a konzervanty) pití, ale postačí jim voda. Neholdují obžérství, ale stravují se prostě. A přitom trochu ušetří, a mohou to investovat do jiných. A není to tak, že by prostým jídlem o něco přicházeli, ba právě naopak. Třeba již zmiňovanému Johnu Wesleyemu brali na studiích starší kolegové maso (ne jen jemu, bylo to tam prostě takovým zvykem, že starší brali mladším maso), takže on od deseti do čtrnácti let jedl skoro jen chléb a ani toho neměl nadbytek. Ale napsal: "Věřím, že mi to neublížilo, spíše tu jsou základy mého trvalého zdraví." Dožil se vskutku požehnaného věku a já toto mohu potvrdit i příkladem mojí babičky, která byla ze sedmi dětí, rodina trpěla nouzí, živena byla, jak se dalo (jako pamlsek uštipovala babička kvasnice a její maminka byla zvána selkou, aby si přišla vymést sýpky, když má tolik dětí, aby jim mohla uvařit alespoň kaši z votrub), a dožila se rovněž vysokého věku, aniž by kdy vážně či často stonala.
A víte, co se ještě říká? Co pro druhé děláte, pro sebe děláte. Tak nemysleme jen na sebe, ale jak razí pánové z jabloneckého šachového spolku, mysleme také na blaho v(f)šech. A hlavně konejme, protože řečí, těch má každý dost. JO
A víte, co se ještě říká? Co pro druhé děláte, pro sebe děláte. Tak nemysleme jen na sebe, ale jak razí pánové z jabloneckého šachového spolku, mysleme také na blaho v(f)šech. A hlavně konejme, protože řečí, těch má každý dost. JO
pondělí 2. června 2014
Roj - svědectví
Esemeska: „Kdybys někde našel roj, dej mi vědět!“ – to kamarád, co „dělá posledníroky do včel.“
O deset dní později na Železnicku (to je na Jičínsku)
„Roj, je tam roj!!!“ – přihnala se dcera ze sadu, byvši tam na třešních.
„Jakej?“
„Taaakovejhle!“ – ukazuje rukama. Tak sedumdesát čísel, je-li to pravda.
„Tak ho vyfoť!“
Měla recht, byl tam, pěknej, dvěstěpadesát třista metrů od nás. Digitál to dosvědčuje. „Honzo, je tu roj!“ … “???“ … „Takovejch sedumdesát čísel!!!“ - volám tomu kamarádovi. „… a jak a co???“ - a předávám mu dceru, ať si to vyříděj. „Tak jo!“ – končí a ona maže pryč.
Za chvíli oběd a ona v čudu. „Říkal, že se mám poohlédnout po vesnicích, jestli někomu neulít … no!!!“ – je její omluva, když se byla vrátila. Zrovna trávíme při kafíčku oběd, sousedi a tak, řeči, no. „Lá Lá LÁ!!!“ – telefon: „… jsou tam ještě?“ – kamarád … „Jsou.“ … „Jedu!“
O tři čtvrě hodiny později jsem poprvé v životě svědkem, jak se „loví“ včelí roj. Je třeba ho přemístit do „svého“, sklepnout nelze, s větvičkou obaluje i kmen, tedy smetáčkem na něj. Důležité je, kde se nacházi královna. Včelař ponejprv roj sprejujevodou: „Aby si mysleli, že bude pršet a semkly se…“ - a bera klobouk jde na to, a já fotím … mizerně, na mobil, ale alespoň nějak, abych se s vámi mohl podělit. Posléze, při vlastním úkonu, raději, jsa nechráněn ničím, ustupuji: „Udělám kafe, přijď!“ … „Jo, do půl hodinky…“ – opáčí kamarád, jinak pro hasičské sbory na Jablonecku a Liberecku evidovaný „sběrač rojů". Za tu půlhodinu, již při dobré kávě ze studniční vody – „… ach, ta pěna!!!“ – říkají všichni, si vyslechneme velmi zajímavou dvouhodinovou přednášku o včelím životě.
To opravdu stálo za to, zase ale někdy jindy.
Svědectví vyfotil a podává 2. června 2014
Milan Brož
Zásah viz alba Picasa:
čtvrtek 29. května 2014
Díky za jablonecký Bahnhof
Jablonecké nádraží je, srovnáme-li ho s ostatními blízkými i vzdálenějšími nádražími, výstavní. Snad jsme si to ani neuvědomili, a spíše ho kritizovali. Obzvláště po tom, co zde vzniklo i takové malinkaté autobusové nádražíčko. Ono se nám nelíbilo, že je moc fádní, nevkusné, že by to tam chtělo spíše nějaké náměstíčko s tím vybudovat, pěkně vydláždit, lépe okolí upravit atd. atd. Jenže jak se říká, díky aspoň za tyhle dary. Vždyť, lide jablonecký, pohleď na Liberec. No není to jejich nádraží tak trochu ekelhaft? "Je, a ne trochu," slyším jednu cestující. A to je to nádraží krajské, neřku-li mezinárodní! Jé a co nádraží třeba v Hrádku, nebo mnohá ta zavřená opuštěná nádraží, co hyzdí tratě! To to naše, pche, pěkně opravené, upravené, funkční, čisté ... a teď by se chtělo napsat ještě voňavé, ale to ne. Když jsem otevřela dveře do průchozí haly, tak jsem ucítila pronikavý nožní zápach. Nikdo zde sice nebyl, kromě mě, ale moje nohy to opravdu nebyly! To byl však jen takový jediný nedostateček. Jinak jsem byla téměř nadšená ze vzhledu jabloneckého nádraží a jsem tomu velice ráda a na to patřičně hrdá, že ho zde takové máme a že je radost sem vlakem přicestovat. Díky všem, jichž je to zásluha. JO
 |
| Jablonecký Bahnhof, jo |
neděle 25. května 2014
Kouzelný dvůr - Dvůr Kobylisy
Věřte nevěřte, uprostřed Kobylis, hned v jejich samém středu, dva fousy od náměstí – zázrak! Davy lidí, tramvaje, autobusy, metro … grandiózní stavby, výškové budovy, paneláky a další moderna pozvolna přecházejí v starou zástavbu původní obce, hned vedle chodníku a nástupního ostrůvku: „Cink cink,“ přijíždí tramvaj a „cink cink“ hned druhá … se nachází dřevěná ohrada, otevřená vrata vybízejí: „Prosím vejděte!“
Tak vstupujeme, nedá se odmítnout, je středa jedenadvacátého května po půl třetí odpoledne, den zalitý sluncem. „Co to tam všechno…?“- se rozhlížíme a zkoumáme. Aaaha, strom, stín, stolečky… „A k mání…?“ Nebudu napínat, hned u vchodu – jak se to řekne, ptáčník, ten co dělá s ptákama, a Ona? … tak snad … ptáčnice??? – ale to je třešeň, ne … planá přeci … ale nešť, ptáčnice - uvažuju nahlas - sovy, výr velký, dva sokoli … i vyfotit na koženým rukávu se s nimi můžete, … zrovna se bude krmit poštolka, čerstvě narozenými kuřaty … „ale né … sou mrtvý…“ – k mé manželce vedle stojící vousáč - „… s náma samečkama to holt je takový, no…“- dodává… „Kozlíci jdou do klobás, stejně tak beránci a kohoutci holt dravcům!“ Vedle nevelká průhledná kasička, dvacku nebo i víc dá skoro každý, vždyť je to pro „Stanici na záchranu raněných dravců“.
To ale jen začátek té pohádky. Krása, opravdová, a ta atmosféra. Jdeme naproti, do zděného. Aha, tady chlazené potraviny, mléčné, kozí, ovčí … i klasika od kraviček. Co hrdlo ráčí … sýry, mléko, kefír, jogurty, … tady ze Slovenska a tak … žena kupuje sýr, kefír a mléko. Vedle něco podobného, ale i nějaká uzenina se tu najde. Vlevo pak ještě toilety. „Z Ratibořic…!“ – informuje nás mladý prodávající, „… z Ratibořic!!!" – ještě jednou, kdybychom náhodou přeslechli. „Á … rovnou od Babičky!“ – upřesňuju. „Né, to né…“ – na to provinile on „… to jsou jiný!" – dodá jakoby s omluvným úsměvem.
Uprostřed dvora stánky, dva toho času živé … pečivo, chléb, housky a nějaké koláčky, buchtičky. Naproti, pod těmi hračkami, to už ve dřevěném, se čmoudí z udírny, uzené klobásky, buřty na pivu, polívka … a uzenář Kubín, Petr Kubín s cedulí: SLOVENSKÝ TOVAR. On však Čech jak poleno, hned od vedle: „Tohle, to si dělám sám…,“- ukazuje při tom na jitrnice a jelita, „… a tohle, to beru, mám to vyzkoušený!“ „A odkud?“ – já na to, „… fakt se Slovenska?“ „No ja … cha cha cha … z Kubína, já se svým ménem ani odjinud nemůžu … cha cha cha!“ - a smějeme se oba. „Dolný Kubín … Horný Kubín … dělaj si, neřádi, ze mne srandu, pacholci slovenský … cha cha cha!!!“
Tak od toho čarovného uzenáře, Horného Dolného Kubína, kupuju po dvou jitrničkách a jelítkách, ty, co dělá sám, a… „Tohle nic néni, to je tak sedum osum centimetrů, ale mívám i deseticentimetrovej … to je z těch chlupatejch prasat,“ – a ukazuje mi je na obrázku – „oni se vykrmujou až na třista kilo … jo, a občas do toho chovu daj divočáka, tím smíchaj krev, a že v nich je ta divočina, tak to má jen třicet procent těch cholesterovejch prevítů!!!...“ – se chlubí, a když kupuju, dodává: „ … oproti normálnímu špeku!“ Šrůtek jsem chtěl napsat, že kupuju, ale to nejde, takový špekový špalík to byl. „Jo, a maže se jak sádlo…“ – ještě při zúčtování.
Takhle vybaven, no to se musí ochutnat, a zapít, to dá rozum. Já k tomu pečivu, manželka k sazenicím. „Tady čtyři ty chlebový housky, prosím!“ … „Prosím, prosím, třicet šest.“… „A jste odkuď?“ … „Ále, to neznáte … Pekárna Semily…“ Aha!!!, že neznám, my, z Jablonce, jooo, že … ale nic neříkám a jdu pro pivo. Fronta, frontička, tři čtyři lidi. Přede mnou takový malý pán, věkovitý dědeček. Ti vepředu už obslouženi, ale on se nehne z místa, vzápětí to chápu, je to totiž ten kouzelnej „co posunuje“. „Tak teď vy!“ – říkám. „Ne ne! ... ne!“ – překvapivě svěžím, ale tichým hlasem…„Jen běžte vy!“ – a lehce mne rukou posune k okénku výčepu. „Já tady posunuju, víte!“ … „???“. „No, posunovat se musí, ne?!...“ – na tu mou nevyřčenou otázku. „Kam bychom došli, kdyby se neposunovalo, ne?!“- ještě na mne mrknul, a posunul k mladíkovi za pípou: „Tak co to bude…?“ „Koukám, koukám … Svijany že máte, hm, tak ty ´kvasnice´, ať to porovnám z těma na perónu!“ „Na perónu? … kde to je?“ „U nás, na nádraží v Jablonci…,“ přiznávám adresu, „tam pane šmakujou!!!“ „V Jablonci nad Nisou? … ale tam jezdím za babičkou, to budu muset oprubovat!!!“ – a na dvě natočení si odnáším ke stolku, kde už na mne čeká žena, dvoje „kvasnice“. Ta zatím navázala kontakt se stolem sousedním, teda s tím ze čtyř jediným obsazeným místem, klobouček, letní kostýmek, šáteček kol krku, vše malounko ošuntělé, tak akorát k věku a „Kytička“ – že prý ji za mlada říkali, se, ještě než položím pulitry, dovídám, … a ten její úsměv a bystré oko jí to jen dosvědčují. S mou paní už v družném hovoru, zajisté ne nevzdělaná, podle mluvy. Nevměšuju se, spíše poslouchám, před očima, trochu vlevo … koukám ještě antikvariát a v rohu dětský koutek … a přímo zrovna ten výčep, kde stále „posunuje“ pohádkový posunovač … protože, a to má recht, „kam bychom jinak, bez posunu přišli, že?!“
Zažil a zapsal v květnu 2014
Milan Brož
čtvrtek 15. května 2014
KRAP 3 aneb jak jsme Šestku milovali
KRAP - 3. pokračování
„Jak jsme tu ´Šestku´ milovali“ … a o vzniku odznaku KP6
Jak jsme tu ´Šestku´ milovali? … ach, jak jsme ji milovali … inu, znáte-li někoho z našeho klubu, optejte se … od šesti večer do půlnoci, ucho u rozhlasového přijímače … a jak člověku vadilo, když nemohl poslouchat, když byl rušen, ono totiž opravdu bylo CO poslouchat a motto stanice „Pojďte s námi do hloubky“ bylo naplňováno nejen programovou skladbou, ale i úrovní jednotlivých pořadů a jejich autorů a …chcete-li po novém … moderátorů a jejich hostů. Však také stanice všem tvůrčím pracovníkům dávala sdostatku časového prostoru k tomu, aby pořady nepodléhaly dnes tak moderní klipovitosti a bulvarizaci. A tak výjimečnými nebyly jen pouhé zprávy, které se vyhýbaly plkání o ničem, ale vpravdě i celá plejáda pořadů z programového schématu. Však v padesáti či čtyřicetiminutových relacích proklamaci „o hloubce“ skutečně naplnit šlo. Samozřejmě existovaly i formáty ve stopáži kratší, třiceti a dvacetiminutové, struktura celkového vysílání byla však natolik vyvážená, že vše mělo svou logiku.
Vysílání stanice Český rozhlas 6 se těšilo čím dál větší přízni posluchačů, a to právě pro programovou ucelenost, pěkné české slovo, profesionalitu pracovníků a smysluplnost volených témat. V neposlední řadě však i tím, že na stanici neexistovaly různé nesmyslné předěly, jingly a hudba, a tak současný audioprostor naší republiky, vpravdě přesycený kolovrátkovou muzikou, pouťovým vyřváváním nesmyslů a vlezlým podlézáním posluchačům, bezděky přispěl k tomu, že kolem Šestky se semkli příznivci , kteří následně vygenerovali vznik KP6.
Samozřejmě mezi programy existovaly i výjimky, a takové sobotní „Volejte Šestku“ bylo leckdy posluchačstvem očekáváno, zda vysílání bude opět zneužito stálým volajícím, a kdyby nešlo o vážné věci i komickým, panem Janíčkem z Brna, který … a dodnes zahaleno tajemstvím je, jak to dělal, že se dovolal vždy jako první. Ale … zlepšovat přeci je vždy co.
Posluchačů přibývalo, kladné odezvy na vysílání se šířily všemi informačními cestami a jednoho dne mi přátelé, už také posluchači Šestky, nabídli: „Hele, když jseš v tom spolku,“ - mysleli samozřejmě Klub Přátel Šestky, „my vám uděláme odznak!“ No, to jste měli vidět, jak jsem koukal. Bylo to při našem pravidelném posezení, touto chvílí počínaje však veškerá zábava padla, já byl odstaven na vedlejší kolej a ucucávaje ze svého půlitru jsem jen mohl koukat a poslouchat, a hned to bylo … tužka, papír, nákres a: „Já to vyreju, ale…,“ – „… hele, destičky ti dodám i je vyleští, … jasně, i s jehlama!“ - „… a povrchovka? ...“ - „Neboj…!“ přidává se třetí, „… to zařídím, ale potřeboval bych to do úterka!“ – „Jasný … a kdy ty to,“- konečně se po půlhodině obrátili na mne: „… kdy ty to potřebuješ?“
Nebudu vás napínat, nezaváhal jsem: „Okamžitě … teď, když už je to skoro hotové, jen to udělat, tak okamžitě … za deset dnů máme sezení!"
Za deset dnů jsem vezl z Jablonce n. N. do Prahy na naše pravidelné „jaderné“ sezení kolekci dvanácti odznáčků, co kus to originál, vyrytím počínaje, pájením, leštěním pokračuje a galvanizací konče, vše stvořeno rukodělným umem mých přátel, veskrze to mistrů svého řemesla (tzv. „Jablonecké zboží“ takových machrů potřebuje spoustu a ve spoustě činností), a to jako jejich vklad k činnosti KP6 a příspěvek a uznání úrovně vysílání „Šestky“. Dovolte mi, ku jejich poctě, je jmenovat: Karel Krása – rytec, Karel Adamovský – šperkař, Jiří Hrdina – galvanizer.
Z odznáčků nakonec, dík ukončení vysílání ČRo6, vznikl vpravdě artefakt dnes historický, a tak, přátelé mí milí, děkujeme Vám!
P. S. Ani jeden z nich již posluchačem stanice mluveného slova, dnešního ČRo Plus, není. I jim se současná podoba a úroveň vysílání této stanice, až na čestné výjimky, jeví jako velký ústup z úrovně, až jako urážející.
V květnu 2014 za KRAP člen „Jádra“ Milan Brož
„Jak jsme tu ´Šestku´ milovali“ … a o vzniku odznaku KP6
Jak jsme tu ´Šestku´ milovali? … ach, jak jsme ji milovali … inu, znáte-li někoho z našeho klubu, optejte se … od šesti večer do půlnoci, ucho u rozhlasového přijímače … a jak člověku vadilo, když nemohl poslouchat, když byl rušen, ono totiž opravdu bylo CO poslouchat a motto stanice „Pojďte s námi do hloubky“ bylo naplňováno nejen programovou skladbou, ale i úrovní jednotlivých pořadů a jejich autorů a …chcete-li po novém … moderátorů a jejich hostů. Však také stanice všem tvůrčím pracovníkům dávala sdostatku časového prostoru k tomu, aby pořady nepodléhaly dnes tak moderní klipovitosti a bulvarizaci. A tak výjimečnými nebyly jen pouhé zprávy, které se vyhýbaly plkání o ničem, ale vpravdě i celá plejáda pořadů z programového schématu. Však v padesáti či čtyřicetiminutových relacích proklamaci „o hloubce“ skutečně naplnit šlo. Samozřejmě existovaly i formáty ve stopáži kratší, třiceti a dvacetiminutové, struktura celkového vysílání byla však natolik vyvážená, že vše mělo svou logiku.
Vysílání stanice Český rozhlas 6 se těšilo čím dál větší přízni posluchačů, a to právě pro programovou ucelenost, pěkné české slovo, profesionalitu pracovníků a smysluplnost volených témat. V neposlední řadě však i tím, že na stanici neexistovaly různé nesmyslné předěly, jingly a hudba, a tak současný audioprostor naší republiky, vpravdě přesycený kolovrátkovou muzikou, pouťovým vyřváváním nesmyslů a vlezlým podlézáním posluchačům, bezděky přispěl k tomu, že kolem Šestky se semkli příznivci , kteří následně vygenerovali vznik KP6.
Samozřejmě mezi programy existovaly i výjimky, a takové sobotní „Volejte Šestku“ bylo leckdy posluchačstvem očekáváno, zda vysílání bude opět zneužito stálým volajícím, a kdyby nešlo o vážné věci i komickým, panem Janíčkem z Brna, který … a dodnes zahaleno tajemstvím je, jak to dělal, že se dovolal vždy jako první. Ale … zlepšovat přeci je vždy co.
Posluchačů přibývalo, kladné odezvy na vysílání se šířily všemi informačními cestami a jednoho dne mi přátelé, už také posluchači Šestky, nabídli: „Hele, když jseš v tom spolku,“ - mysleli samozřejmě Klub Přátel Šestky, „my vám uděláme odznak!“ No, to jste měli vidět, jak jsem koukal. Bylo to při našem pravidelném posezení, touto chvílí počínaje však veškerá zábava padla, já byl odstaven na vedlejší kolej a ucucávaje ze svého půlitru jsem jen mohl koukat a poslouchat, a hned to bylo … tužka, papír, nákres a: „Já to vyreju, ale…,“ – „… hele, destičky ti dodám i je vyleští, … jasně, i s jehlama!“ - „… a povrchovka? ...“ - „Neboj…!“ přidává se třetí, „… to zařídím, ale potřeboval bych to do úterka!“ – „Jasný … a kdy ty to,“- konečně se po půlhodině obrátili na mne: „… kdy ty to potřebuješ?“
Nebudu vás napínat, nezaváhal jsem: „Okamžitě … teď, když už je to skoro hotové, jen to udělat, tak okamžitě … za deset dnů máme sezení!"
Za deset dnů jsem vezl z Jablonce n. N. do Prahy na naše pravidelné „jaderné“ sezení kolekci dvanácti odznáčků, co kus to originál, vyrytím počínaje, pájením, leštěním pokračuje a galvanizací konče, vše stvořeno rukodělným umem mých přátel, veskrze to mistrů svého řemesla (tzv. „Jablonecké zboží“ takových machrů potřebuje spoustu a ve spoustě činností), a to jako jejich vklad k činnosti KP6 a příspěvek a uznání úrovně vysílání „Šestky“. Dovolte mi, ku jejich poctě, je jmenovat: Karel Krása – rytec, Karel Adamovský – šperkař, Jiří Hrdina – galvanizer.
Z odznáčků nakonec, dík ukončení vysílání ČRo6, vznikl vpravdě artefakt dnes historický, a tak, přátelé mí milí, děkujeme Vám!
P. S. Ani jeden z nich již posluchačem stanice mluveného slova, dnešního ČRo Plus, není. I jim se současná podoba a úroveň vysílání této stanice, až na čestné výjimky, jeví jako velký ústup z úrovně, až jako urážející.
V květnu 2014 za KRAP člen „Jádra“ Milan Brož
 |
| Odznak KP6 |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)