Před "nedlouhem" Suché skály zaznamenaly tragickou událost ... po pádu úmrtí mladého ve všech směrech, dle současných měřítek, velice úspěšného čtyřicátníka. Posléze se ukázala tato tragická událost o to smutnější, že k pádu nedošlo náhodně, ale Člověk si ho sám sobě s pečlivostí sobě vlastní připravil.
Malíř, pan Jan Šimek, ovlivněn touto smutnou událostí, vytvořil dílo nazvané „Mrtvý flétnista" a ... jak se mi svěřil při přípravě výstavy, ani neví jak, vnitřní pocit z té smutné události, to vnitřní procítění mu ruku vede samo. Doslova říká: „Plátno, tmavá, ruka sama dělá pohyby, patlám to tam, tmavá a trochu světlé, ... a najednou ... už to vidím ... Sušky, ale automaticky pokračuju ... flétna, ruka vystupující z tmavé...!"
V den té události, aniž jsem byl ještě o tom velikém smutku zpraven (jsem té rodině prostřednictvím rodičů blízko), píšu báseň, ani nevím proč má takový námět, ale myšlenky jsou tak rychlé, že ruka jim nestačí, a proto jejich vyslovení nahrávám, teprve pak jako z diktafonu, prakticky bez jakýchkoli korektur opisuji.
Na vernisáži viz pozvánka, budete moci nejen zhlédnout zmíněný obraz Honzy Šimka, ale osobně, mimo jiných slov, přednesu i zmíněné verše, které si dovoluji umístit i na tento blog. Podaří-li se mi foto „Mrtvého flétnisty", též ho přidám.
 |
| Přidaný Mrtvý flétnista |
Chci, aby pršelo
mně se nechce dál už jít,
by mraky mlh zahalily věže,
chci zemřít v teplém svetru.
a v chladnoucím mém těle,
díky tomu svetru,
teplo bylo déle, bylo déle.
Chci, aby pršelo,
a vlhkost táhla krajem,
chci, aby pršelo,
Chci, aby pršelo,
a pán mne tam nahoře přivítal vřele,
chci, aby pršelo,
leč místo toho jen leje, leje a leje.
Chci, aby pršelo,
k odchodu mít tichého trochu deště,
však lijákem tím … cestou své aleje,
musím jít ještě a ještě a ještě.
