Dobrý člověk ještě žije.
Znáte to, jedete z víkendu, tašky, tašky, tašky. Aby se to nepletlo … jen ve zkratce … vnuky vrátit do Prahy mamince … předtím se ale zastavit v novém domečku – také v Praze – u tatínka. Máme za sebou hlídání, už to stačí, ale ještě návštěva, sice synovce milého, se dvěma jeho stejně starými, a dcera. Jé, to nás bylo! Jen takový obrázek, jak jsme prožili víkend. Hezký, samozřejmě, ale náročný a ne chudý na nedorozumění. Byli jsme ale, aby nedošlo k nedorozumění, moc rádi pohromadě.
A teď je neděle večer. Synovec odjel, dcera jakbysmet, ostatní vezu od Jičína do Prahy. No jasně, úplně na druhou stranu města. Neděle podvečer, padá šero, mrak bubák, který o chvíli otvírá svůj kohout s vodou, světlu také nepřidá, tma, světla, vše se blýská … Jižní spojka … provoz jak … kdo zná, ví. Hrůza, prostě hrůza, skoro nevidět. Auto nadité nejen vnuky, ale i jejich proprietami, … a těmi zbytečnostmi, co vozíme stále sem a tam, tedy na chalupu a zpět. A pes, který se, sedě u nohou manželky, co pár minut dere přes „šaltrpáku“ řidiči – tedy mně, na klín.
Všechno klaplo, děti usnuly, nemuseli jsme stavět ani na čůrání, ani bumbat, ani že je některému špatně. Syn-otec navštíven. Matce děti předány a pojedeme zpět. Mám už toho ale plné zuby, oči vykoukané, začínám být v nenáladě. A je to tady, z Košíř dolu nezahnu včas do tunelu a zajedu až k Andělu na Smíchov. To ještě zvládám a za chvíli jsme tam, kde jsme být chtěli. Cedule nad Jižní spojkou – sleduju Hradec, Mladá Boleslav. Zase cedule - dobrý, zase cedule – přímo, jedu tedy přímo a … vůbec ne dobrý, najednou jedu na Strakonice a už jsem v Radotíně.
No, nebudu pokračovat. Teď už jsem na Proseku, kde vysedá žena, co týden navštěvuje maminku – 92 let, to je nutné. Jen pro zajímavost, bydlí v ulici Jablonecké. Rozloučení, po té nervozitě, co jsme zabloudili, již ani stopy, a vyrážím domu, tedy do Jablonce. Mám toho opravdu dost, ale konečně klid, pouštím rádio, pohoda. Je před dvacátou třetí hodinou.
Konečně doma, před barákem volno, to jsem opravdu rád, do druhého patra toho mám k odnosu dost. Prvně ale „projít“ psa, aby vypustil nádrže, a pak celou tu bagáž nahoru. Počítač, koš s ovocem, košík také s ovocem, velká taška manželky, malá taška manželčina, střední taška manželčina a ještě manželčiny igelitky. Košík s potravinami a přepravku, také s potravinami. Má příruční taška a … a jooo… a ještě pes. Prvně do chodby domu, zamykám, a nahoře omýt packy, potraviny do lednice a špajzky, a tak.
23.56 – v bytě jak po válce, co jsem to tam všechno „našafoval“. Začínám to vstřebávat … zvonek, zvonění, dlouhé a naléhavé. To ani nemůžu napsat, jak jsem zaklel. A následuje:
„Kterej blbec v tuhle chvíli? Mám toho dneska už dost, jen počkej, ty si to schytáš!!! Tos čekal, co přijedu, co … ale to ti jen tak neprojde!“
Beru klíče a s nechutí se sunu dolu odemknout. Sestupuji po schodech, nikoho nevidět. Odmykám, chystám se k výpadu, a…
„Dobrý večer, nezlobte se“ – přede mnou stojí křehounká, hezká mladá slečna, ještě holčička, z pohledu mých šedesáti let, a pokračuje: „Vy jste měl úplně otevřený auto, tak jsme Vám ho zabouchli, ale zamčené … musíte ho ještě zamknout!“
Jen se, nevida jiného, zmůžu: „Vy jste sama?“
„Ne, ne, s přítelem, ale čekali jsme, jestli někdo nepřijde … on už musel, tak zvoním, máte to číslo na té reklamě“ – a odchází.
Nezdá se vám, a o to je to hezčí – mezi mladými, i u nás, v Jablonci nad Nisou, že „Dobrý člověk ještě žije!“
Milan Brož
