„Patnáct deka gothaje, ale vcelku, prosím!“ – objednávám, a vzápětí do lokálu vchází veliká skupina nových hostů. Je asi hodinu před zavíračkou, nějaký kšeft ještě pro hospodu bude, volám na servírku: „Tak je obslužte, a až pak mi to doneste!“ Je nová, a ne z branže, to už jsme vypátrali, úplně nová, tak ji chci ulehčit, nechci, aby měla nervy. Děkuje mi a již se věnuje těm novým.
Uběhla ňáká chvíle, je jich tak deset dvanáct, to vydá nějakej čas. Mezi tím se setmělo. Míří ke mně: „Tak, teď jdu na vás, jo!“ – a za mého volání: „Ale vcelku, prosím!“ mizí v kuchyni. Dobírám se dna půllitru, k tomu gothaji dám ještě jedno, to akorát vyjde. Kamarád se přidává. „Nějak to trvá, ne?“ – plácnu spíše řečnickou otázku. „… aby si neuřízla prst … je nová…,“ na to kamarád. Ale než stačím reagovat, už je servirka tu a: „Bohužel, pane, nedonesu vám to.“ „Copak … nemáte salám?“ … „Máme!“ …. „Tak chleba!“ … „Taky!“… „Tak co není … cibule, ocet?“- nemůžu se dobrat důvodu. Tichounce: „Né, … já vlastně nevím…“ Na to oba: „???“ - „???“ - tázavé pohledy. Ona, už skoro šeptem: „Nemůžu najít světlo, kde se v kuchyni rozsvítí…“ No to se nám ulevilo, slečnu uklidňujeme a to jedno si stejně ještě objednáváme. O čtrnáct dnů později: „Dvě…“ „Já vím, třináctky, že!...“ – to dnes, oproti té nové slečně z minula, její kolegyně, stará harcovnice, zná nás. „… a k jídlu nic?“ „Ještě příde Franta!“ „Tak jooo, ještě počkáme … ale pivečko hned!“ Tak čekáme, při třináctce a v družném hovoru, „pas de probléme“ – řekl by Francouz. Ale už je tu Franta, hned za ním jeho třináctka, a: „Tak … něco k tomu jídlu?“ … „Jo jo, dám si tlačenku, ale poslyšte…" A jen tak, pro tu legraci, jí vyprávíme naší zkušenost s „gothajem bez světla“. „Tak doufáme…, že vše máte, že nebude chybět cibulka …a tak, ne?“ „Vše je skladem!“ - ubezpečuje nás. „Tak já si dám deset deka … a nakrájet!“ „Já taky, ale vcelku … dyby to tak šlo, jo?!“ „Nešlo!“ „???“ … „???!“ „Tlačenku deset deka nemáme, máme jen patnáct…“ „???“ … „???!“ „… máme kalkulaci jen na patnáct!“ „Ale to snad…“ „Nemůžu … fakt!...“ „Tak snad…?!“ Čas utekl, platíme. „Hm, tak to máte stejný, čtyři třináctky, patnáct tlačenky, chleba je gratis, to máme … to máme…“ – ale to není důležité. Zaplaceno „Nashle!“ a „Nashle!“, také „Dobrou noc!“ a přece jen ještě: „A co kdybych si dal dvacet deka?“ … „Tak dostanete patnáct nebo třicet!“ … „Ale to snad!!!“ Na to pípne: „Víte … neumím to spočítat.“
Váš Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?