kdepak že mi zima – v bundě a svetru…
tak… koukám jak jezdí vlaky,
sem a tam… a já bych jel taky
někam do dáli a tak,
ale kam bych chtěl,
nejede žádný vlak.
Sedím v metru
v bundě a svetru,
jaké vzpomínky as umelu
ve chvíli kdy vlak mizí v tunelu?
Posedím … i s krásnou vzpomínkou,
třeba na jízdy vlakem s maminkou…
nebo později - již jak mladý atlet,
když vlakem spěchal jsem za svou Scarlet.
Jindy zase na druhou stranu republiky do rodiny
jsem vlakem jezdíval k babičce na prázdniny.
A dál a dál mi vzpomínky letí,
na dobu co jsme byli ještě děti…
třeba jak s konvičkou polévky a síťovkou jídla si to šinu
pěkně na dráhu za dědou-mašinfírou rovnou na mašinu,
to vždy když měl službu a s vagony šiboval,
u něj na mašině celý odpoledne jsem si liboval,
… a když někdy kluci stáli podél trati,
já volal z okna mašiny: „Ahoooj, kamarádi zlatí!
… jsem tu na mašině, na mašině s dědou,
děda ví … a já s ním, kam všude tratě vedou.“
Tak … pára se v drobné kapky sráží
a mašina vagony šibuje přes nádraží
na první, třetí pátou šestou kolej,
přesně tam kam si lidi zvolej,
že má ten vagon a to zboží,
co se na ty vagony loží,
přesně tam kam má jet…
a adresou může být celý svět.
Někdy zajeli jsme i do depa
kde léta vládne výhybkář Pepa,
a kde na kruhové točně zajíždějí mašiny
odpočívat pod střechu topírny - na šíny
co nikam nevedou - ani tam ani zpět…
jen když Pepa dovolí jim na točnu vjet;
… to pak do služby na koleje nádraží
zas každá lokomotiva z topírny vyráží.
Nu což, už je čas se zvednout z lavice
a také pěkně připravit se
na vítr a silný déšť,
ale co proti těm krásným vzpomínkám – nešť,
trocha vody, také větru, trocha kapek na klobouk
a dát si pozor, aby – jak ty vzpomínky,
mi ho vítr neodfouk‘.
Milan Brož Březen 2014
 |
| Ilustrační foto: JO |
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?