Advent, všude plno světel, lidí a lidiček, nabídek toho či onoho, odevšad
znějí koledy, atmosféra … prostě Vánoce jsou tu. A těch akcí, besídek, posezení
s přáteli či spolupracovníky … no jéjej.
„No a co!“ – řekl by skeptik. A pragmatik by dodal: „Vždyť je toho už moc,
copak to je normální?“
Hned hned odpovím, jen dovolte něco málo. „Kostka“ … no znáte … na konečné
tramvaje v Jablonci, nebo-li bývalý ÚSP U Balvanu. „Ještě nic?“ Tak tedy – Ústav sociální
péče, U balvanu 4117, tedy bývalý Ústav, dnes Domov a centrum denních služeb,
čtvrtek 19. prosinec, desátá dopolední, klubovna k prasknutí, holky a kluci
odsud … klienti po moderním, a tety-pečovatelky. Stačí jít po zvuku … tóny koled
či ukázky z „Rybovky“, elektronické varhany, to vše vás bezpečně již od vchodu
dovede. Ale nejen to, také podupávání, tleskání, zpěv. A zpívají všichni, včetně
pana faráře Benjamina Mlýnka a pana Petra Trunce, který hraje na elektronické
klávesy … ale hrají všichni, kluci i holky, učitelky … jednou to jsou činely … to
když pan Trunc předvádí hru na činely a strhává s sebou celé vděčné publikum,
jindy třeba bubínek … panečku to je tu najednou bubínků, a dupot osazenstva se
nese celou budovou … a „Ježíšku panáčku“ a „Půjdem spolu do Betléma“ a „dudlaj
dudlaj dudlajdá“, koleda za koledou se nese chodbami stacionáře a mezi tím pan
Trunc vypráví příběh o Ježíškovi. Najednou je tu „Tichá noc, svatá noc“ a víc
jak hodinové posezení, které spolu se zmíněnými pány organizovala vedoucí tohoto
zařízení, paní Petra Pilná, společně se svými spolupracovnicemi, končí.
Dárky oběma protagonistům, přání „hezkých Vánoc“, ruce se setkávají, stisky
jsou pevné a srdečné, i pohlazení se člověk dočká … není mezi námi
rozdílu … všichni, opravdu všichni jsme prožili krásných více jak šedesát minut, a
shromáždění, vpravdě vánoční a posvěcené láskou, se pomalu rozchází.
A teď je na řadě ta otázka zkraje. „Normální – nenormální“?! Rozhodně to byl
prožitek mimořádný a pocit vzájemného sdílení naprosto neobvyklý. Přál bych si …
i všem, aby tak jako v „Kostce na konečné“ se shledávali v naší společnosti lidé
i z toho světa těch „zdravých“, nehendikepovaných. Myslím … hned by bylo na
světě krásněji.
Děkuji.
Pro paní Petru Pilnou a „její stacionář“ napsal Milan Brož.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?