Je to pravá láska?

Je nedělní čas, Praha je taková nezvykle prázdnější a to má právě paní Ludmila ráda. Nastoupí do tramvaje, posadí se a lebedí si ve slunečních paprscích a v tom krásném rozpoložení, do kterého se před chvílí dostala. Byl totiž přece den Páně a paní Ludmila ho byla uctít. Četlo se svaté Slovo a také poslouchala hudba. „Cože se to dneska četlo?“ vzpomíná paní Ludmila a v tom si všimne dvou mužů, jak přistupují na Pohořelci. Chce si dál vzpomínat na slova, která dnes slyšela, ale muži si sednou přes uličku a tak nějak ji ruší. Proč? Podívá se na ně a v tom ji napadne, jestli to jsou kamarádi, nebo něco víc? Tu se jí vybaví vtip, který nedávno slyšela: „No tak Pepíčku, už jsi přece velký kluk, bylo ti patnáct, tak už mi neříkej maminko. Já jsem Karel.“ Paní Ludmila se na tu dvojici nechce vůbec dívat s nějakými předsudky. No tak se mají rádi, no. Když se přece dva mají rádi, tak je jejich láska posvátná a nikdo nemá právo se do nich plést. Ale … je to láska? Pravá láska? Paní Ludmila přemítá, občas se po nich podívá a říká si: „Ježkovy oči, proč jen mi to je tak nepříjemné? Je to hnusné, odporné, bleee,“ neudrží se paní Ludmila v myšlenkách. „Chce se mi zvracet!“ křičí v duchu. Což takhle je vyzkoušet. Jestli je to doopravdy láska, nebo jen nějaká … no jak to nazvat … smyslnost? Výstřelek? Porucha? Pokřivenost? Hnus?
Jestlipak by jeden pro druhého dokázali něco mimořádného udělat. Překonat nějaké těžké překážky, splnit těžký úkol. Víte, třeba jako v pohádkách, když si princ chce zasloužit princeznu, také musí pomalu hory doly přenášet, aby dokázal svou lásku. Ale to by se mohly i normální páry takhle vyzkoušet, jestli se opravdu mají rády, nebo jsou spolu jen pro výhody, z pohodlnosti, že se to tak dělá atd. atd.