Kouzelný dvůr - Dvůr Kobylisy

Věřte nevěřte, uprostřed Kobylis, hned v jejich samém středu, dva fousy od náměstí – zázrak! Davy lidí, tramvaje, autobusy, metro … grandiózní stavby, výškové budovy, paneláky a další moderna pozvolna přecházejí v starou zástavbu původní obce, hned vedle chodníku a nástupního ostrůvku: „Cink cink,“ přijíždí tramvaj a „cink cink“ hned druhá … se nachází dřevěná ohrada, otevřená vrata vybízejí: „Prosím vejděte!“

A tam ten zázrak, opravdu - Dvůr Kobylisy, provozovatelem deklarovaný jako nejen trh, ale jako „unikátní společensko-kulturní prostor pro setkávání, poznávání, odpočinek a nakupování originálních výrobků domácí či netradiční výroby“, a aby tomu nebylo dost, čteme dále: „Přijďte nejen nakupovat, Dvůr je místo, kde si můžete dát kávu a nechat děti skotačit, na chvíli vypnout a načerpat sílu. A třeba i poznat lidi, kteří chtějí totéž.“ A já dodávám: „Zázračný dvůr, kde se lze setkat s kouzelnými a pohádkovými bytostmi.“




Tak vstupujeme, nedá se odmítnout, je středa jedenadvacátého května po půl třetí odpoledne, den zalitý sluncem. „Co to tam všechno…?“- se rozhlížíme a zkoumáme. Aaaha, strom, stín, stolečky… „A k mání…?“ Nebudu napínat, hned u vchodu – jak se to řekne, ptáčník, ten co dělá s ptákama, a Ona? … tak snad … ptáčnice??? – ale to je třešeň, ne … planá přeci … ale nešť, ptáčnice - uvažuju nahlas - sovy, výr velký, dva sokoli … i vyfotit na koženým rukávu se s nimi můžete, … zrovna se bude krmit poštolka, čerstvě narozenými kuřaty … „ale né … sou mrtvý…“ – k mé manželce vedle stojící vousáč - „… s náma samečkama to holt je takový, no…“- dodává… „Kozlíci jdou do klobás, stejně tak beránci a kohoutci holt dravcům!“ Vedle nevelká průhledná kasička, dvacku nebo i víc dá skoro každý, vždyť je to pro „Stanici na záchranu raněných dravců“.

Co támhle vpravo? „Hele, starý hračky!“ „… a knížky“ – dodávám, zmocniv se francouzského „O našich ptácích“ z roku 1970. „Dneska jen za sedmdesát!!!“ – na mě ten strejc od knížek, „… to že je středa, tak za půlku!“ Manželka už naproti prohlíží hračky, to víte, doma dva vnuci… „Hele, tenhle hasičák … a takhle se namotává hadice!“ – instruuje kouzelný kmet, vzhledem připomínající režiséra Podskalského a stářím konvenující s těmi hračkami.

To ale jen začátek té pohádky. Krása, opravdová, a ta atmosféra. Jdeme naproti, do zděného. Aha, tady chlazené potraviny, mléčné, kozí, ovčí … i klasika od kraviček. Co hrdlo ráčí … sýry, mléko, kefír, jogurty, … tady ze Slovenska a tak … žena kupuje sýr, kefír a mléko. Vedle něco podobného, ale i nějaká uzenina se tu najde. Vlevo pak ještě toilety. „Z Ratibořic…!“ – informuje nás mladý prodávající, „… z Ratibořic!!!" – ještě jednou, kdybychom náhodou přeslechli. „Á … rovnou od Babičky!“ – upřesňuju. „Né, to né…“ – na to provinile on „… to jsou jiný!" – dodá jakoby s omluvným úsměvem.

Uprostřed dvora stánky, dva toho času živé … pečivo, chléb, housky a nějaké koláčky, buchtičky. Naproti, pod těmi hračkami, to už ve dřevěném, se čmoudí z udírny, uzené klobásky, buřty na pivu, polívka … a uzenář Kubín, Petr Kubín s cedulí: SLOVENSKÝ TOVAR. On však Čech jak poleno, hned od vedle: „Tohle, to si dělám sám…,“- ukazuje při tom na jitrnice a jelita, „… a tohle, to beru, mám to vyzkoušený!“ „A odkud?“ – já na to, „… fakt se Slovenska?“ „No ja … cha cha cha … z Kubína, já se svým ménem ani odjinud nemůžu … cha cha cha!“ - a smějeme se oba. „Dolný Kubín … Horný Kubín … dělaj si, neřádi, ze mne srandu, pacholci slovenský … cha cha cha!!!“
Tak od toho čarovného uzenáře, Horného Dolného Kubína, kupuju po dvou jitrničkách a jelítkách, ty, co dělá sám, a… „Tohle nic néni, to je tak sedum osum centimetrů, ale mívám i deseticentimetrovej … to je z těch chlupatejch prasat,“ – a ukazuje mi je na obrázku – „oni se vykrmujou až na třista kilo … jo, a občas do toho chovu daj divočáka, tím smíchaj krev, a že v nich je ta divočina, tak to má jen třicet procent těch cholesterovejch prevítů!!!...“ – se chlubí, a když kupuju, dodává: „ … oproti normálnímu špeku!“ Šrůtek jsem chtěl napsat, že kupuju, ale to nejde, takový špekový špalík to byl. „Jo, a maže se jak sádlo…“ – ještě při zúčtování.
Takhle vybaven, no to se musí ochutnat, a zapít, to dá rozum. Já k tomu pečivu, manželka k sazenicím. „Tady čtyři ty chlebový housky, prosím!“ … „Prosím, prosím, třicet šest.“… „A jste odkuď?“ … „Ále, to neznáte … Pekárna Semily…“ Aha!!!, že neznám, my, z Jablonce, jooo, že … ale nic neříkám a jdu pro pivo. Fronta, frontička, tři čtyři lidi. Přede mnou takový malý pán, věkovitý dědeček. Ti vepředu už obslouženi, ale on se nehne z místa, vzápětí to chápu, je to totiž ten kouzelnej „co posunuje“. „Tak teď vy!“ – říkám. „Ne ne! ... ne!“ – překvapivě svěžím, ale tichým hlasem…„Jen běžte vy!“ – a lehce mne rukou posune k okénku výčepu. „Já tady posunuju, víte!“ … „???“. „No, posunovat se musí, ne?!...“ – na tu mou nevyřčenou otázku. „Kam bychom došli, kdyby se neposunovalo, ne?!“- ještě na mne mrknul, a posunul k mladíkovi za pípou: „Tak co to bude…?“ „Koukám, koukám … Svijany že máte, hm, tak ty ´kvasnice´, ať to porovnám z těma na perónu!“ „Na perónu? … kde to je?“ „U nás, na nádraží v Jablonci…,“ přiznávám adresu, „tam pane šmakujou!!!“ „V Jablonci nad Nisou? … ale tam jezdím za babičkou, to budu muset oprubovat!!!“ – a na dvě natočení si odnáším ke stolku, kde už na mne čeká žena, dvoje „kvasnice“. Ta zatím navázala kontakt se stolem sousedním, teda s tím ze čtyř jediným obsazeným místem, klobouček, letní kostýmek, šáteček kol krku, vše malounko ošuntělé, tak akorát k věku a „Kytička“ – že prý ji za mlada říkali, se, ještě než položím pulitry, dovídám, … a ten její úsměv a bystré oko jí to jen dosvědčují. S mou paní už v družném hovoru, zajisté ne nevzdělaná, podle mluvy. Nevměšuju se, spíše poslouchám, před očima, trochu vlevo … koukám ještě antikvariát a v rohu dětský koutek … a přímo zrovna ten výčep, kde stále „posunuje“ pohádkový posunovač … protože, a to má recht, „kam bychom jinak, bez posunu přišli, že?!“

Pomalu se posunuje slunce na obloze i stín ohromého kaštanu. Dvůr se zaplňuje … milo je tu, milo, a tak nějak v lidských rozměrech se vše udává a koná … lidu přibývá, výčepní, ale i pán, „co posunuje“, mají čím dál více práce, stará dáma u malého piva, tam dvojice studentů něco řeší, za ním dvě slečny se čemusi uchechtávají ... staří, mladí, v kočárkách ti nejmladší, uniforma zabraná do denního tisku, mladý páreček sám do sebe, slečna do knížky, vesele diskutující kroužek, … támkle dvě polívky, ob stůl se nesou manželské klobásky rovnou z udírny Horného Dolného Kubína, a tak …s tím vším pomalu se posunuji i já, … a rovnou do stavu „blaha“, a to nejen tím, že jsem se byl nechal ješte jednou pro druhé „kvasnice“ posunout, nejen tím mým znamenitým menu - špekem, houskou a kvasnicema, nejen tou celkovou atmosférou prosluněného odpoledne tady ve Dvoře, ale i povídáním „Kytičkové báby“. … a že má doma toho „Svýho“, přes osumdesát čtyři, úkolovanej že musí bejt, aby tu svou lenost rozhejbal, nejraději že sedět pomáhá tomu „svýmu ptáču na vejcích“ – pardon, pardon, jak jsem koupil, prodávám … ale hned ho omlouvá „… nohy že má špatný“. Skončila nakonec jako listonoška … „Jo jo, i soudruhům jsem doručovala, … i disidentu … to bych vám mohla povídat!“ Máme nějaké problémy s panímámou, to víte, devadesát tři, zdraví jakž takž, ale i hlava pomalu odchází. Žena je z toho špatná, maminka je maminka, ta starost a vypětí nejen fyzické, ale i psychické, ta panovačnost … kdo zažil, ví. Zdejší „Dvorské sanatorium“ zabírá, „kouzelá terapeutka kytičková“, která, jak se přiznává, také tu je dnes poprvé - a to už přeci náhoda být nemůže - mé paní doslova, svým povídáním, svými podobnými zkušenostmi, optimismem a zvědavostí do dalšího života, baterky dobíjí. „Kytičková“ se loučí, dopíjíme i my…„Zase přidem!“ – na výčepního a posunovače, na Horného Dolného jen mávnu, ještě druhá dvacka do kasičky dravců a jsme odchodem. Procházíme vraty a „Cink cink“, mumraj, ruch velkoměsta, rychle do díry - tedy metra, a domu, teda k panimámě na Prosek. Určitě se ale vrátíme … baterky se někde dobít musej! Ještě vzkaz provozovatele: Postupně se snažíme oživovat unikátní prostor bývalého statku a místa známého především jako BIO ORIENT. V současné době provozujeme v prostoru farmářské trhy. Rádi bychom toto zaměření rozšířili o akce kulturního a společenského charakteru. V současnosti otevřeno Pondělí Středa Pátek od 9 hodin.

Zažil a zapsal v květnu 2014
Milan Brož