Setkání s Princeznou
Pomalu stoupám lomeným dřevěným schodištěm, kde směrem levým jakýsi ochoz či balkónek, též dřevěný, úžasný celek vytváří. Vpravo za zděný roh nevidím. Zhruba každý třetí krok a to staré schodiště se lehkým vrznutím ozývá. V tom tichu mi to až nepatřičným připadá, ještě zvolňuji a kladu nohu na schod co nejjemněji, a … už byv v místech, kde schody přes malé odpočívadlo se vlevo lomí, vidím již až nahoru.
„Cvak!“ – to zvuk kliky ticho prořízne a vzápětí nahoře na schodišti... „Princezna…,“ vzdechnu, „… moje Princezna!“ a zkoprněle zíraje nahoru, nejsem schopen dalšího kroku. Jak dlouho to celé trvalo? … jak dlouhý je čas? ... nevíte? … nevím! Princezna se jme pomalounku, jako by mne neviděla, nevnímala, sestupovat, první krok bosou nohou, vlhká stopa, druhý … jsem si jistý, je to ona, … právě z koupelny, voňavá, ještě celá vlhká, mokré rozpuštěné vlasy, její postava, pevná prsa a plná stehna, a snad … ach mi muži … i tmavost klínu zahlédnu, ale … ponejprv ta osuška v jejích rukách pak … najednou přibíhá dětský smích, přes ten horní balkónek rovnou k princezně, dvě klučičí hlavičky … a k vidění zase nic. Hladíc blonďaté vlásky, Princezna čtyři pět schodů ode mne. Celá ta skupinka už je na odpočívadle, míjí mne coby solný sloup, dětské švitoření pádí dál a Princezna? ... Nikde!
Probouzím se, celý zadýchaný vzrušením, a připravený na lásku. Levou rukou šátrám ve tmě … nechám ji ještě spát, moji Princeznu.
V létě 2014 Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?