Když jsem ještě pracovala pro Jablonecký deník, ptala jsem se lidí na ulici, co si myslí, že je smyslem života. Všichni, které jsem do připravované ankety oslovila, říkali, že asi rodina a děti. Jen jedna žena svou odpovědí vybočila. Překvapila mě výčtem různých filozofií, a že ona se přiklání k názoru, že smyslem života je poznat Boha. Už je to několik let, a já si na onu ženu často vzpomenu. Dokonce jsem ji i nedávno zahlédla. Možná nemá smysl psát, jak vypadala. Že to byla vysoká blondýna s brýlemi, že si o ní myslím, že je to vzdělaná a moudrá žena a že mě svou odpovědí moc potěšila. A to nejen kvůli tomu, že jinak by byly v anketě všechny odpovědi stejné. Tahle měla prostě výšku.
Pak mě zaujalo, kolik lidí se zajímá o Boha. Kolik lidí by o něm něco chtělo vědět a jak duchovní témata táhnou. „Tohle v novinách nepíšete. Ale kde se to máme dozvědět?“ říkali lidé na ulici takřka s výčitkou, když jsem se jich na dušičky kdysi ptala, jestli věří v posmrtný život.
„Jestli chcete zaujmout, pište o Bohu!“ promlouval na mě nedávno titulek v novinách. Ale kdo o něm může něco psát? Kdo o něm něco ví? Mohl by … třeba … Ježíš. Kdyby to šlo. On je přece Boží Syn. Kdo by měl znát svého Otce lépe než on? Před zhruba dvěma tisíci lety dlel mezi námi a o Bohu nám říkal. Ale my jsme ho tehdy vesměs nechápali. A dnes?
„Bůh není pro lidské oči viditelný. Kdo ho chce vzývat, musí ho hledat mimo tuto materii. Ve svém nitru se mu může přibližovat; neboť jen v duchu je schopný proniknout vzhůru a něco o Bohu vytušit.“ (zkráceno)
Jaroslava Očenášová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?