Rozvod

„Rozvod?...“
… jsem napůl vyřčenou otázkou, napůl konstatováním, reagoval na výklad mého kamaráda o nejčastějších příčinách rozchodů, tedy nikoliv těch zavinění lidských … s psychologickým výkladem, ale čeho je vinna, lépe co odhaluje, současná technika. Ano, jistě, máte pravdu, mobily, mobilní telefony, které si pamatují volaná čísla, ale nad to kde si dotyční i uchovávají různé osobní a zamilované esemesky, a druhá polovice jim na to přijde.

„Tak povídej!“ – vybídnu u piva kamaráda k dalšímu výkladu. „No … přijdu domu…“ – začíná kamarádovo další vypravování, tak poslechněte také.

„Pes je nějaký nachlazený či co, tak s ním chodím co nejdříve, loužičku doma či na chodbě aby neudělal. Přijdu domu, boty ještě na noze, a už to začalo, to ani nemůžu všechno publikovat, slovo 'prevít' bylo z nejslušnějších a 'hajzl' byl na pomyslné stupnici výraziva někdy uprostřed. V očich slzy a v ruce váleček – obrazně řečeno, - však mojí paní bojovnici znáš!"- dodává. „A že teda ať táhnu, ať nezaclánim, ať vypadnu a jdu tam, kam adresovány ty zamilovaný kydy a řečičky.
Nic jsem nechápal…“ – pokračuje ve výkladu. „Nic, prostě nic, jediný důvod nebyl, nebylo co. Ale to nebylo vše, ona si to celý, na kus papíru, opsala … že prý: Miláčku, hrozně se na tebe těším, na tvé dotyky, naše vzájemné … už se nemůžu dočkat… – a tak nějak, už nepamatuju. Takovýhle řeči a … bez podpisu!!!"

Chci něco říci, ale kamarád:
„Počkej, počkej!" – a pokračuje. Vypráví, jak se tomu přívalu nemohl ubránit, jak mu to nešlo na rozum, jak v tom blbým aparátu mohlo něco takovýho být, když nic není, neexistuje. Ale žena si nedala říct.
„Tak… !!! – mi najednou blesklo … a ukaž mi, kde to v tom telefonu je!!! – jsem se vzmohl na vzpouru. Tak pojď, já ti to ukážu! - vítězoslavně ona.
Vyndávám telefon z kapsy a … aaaha… ouha…!?!? – zsinalý si uvědomuju … no prostě mám ve zvyku si telefon občas vypucovat, tedy vyčistit … ne, ne hadrem a nějakou vodičkou na displey, ale obsah, zprávy. Nechávám jen třeba od T-mobilu, kolik mám zaplatit a tak, ale většinou to beru šmahem a jedním příkazem mažu vše. Dělávám to obvykle na procházce s psem, a podávaje telefon ženě, uvědomuju si, že … tak se stalo právě i dnes.

Aha, a je to tady, a nový přísun nadávek a výčitek a posměšných slov: No jó, to je jasný, proč’s to vymazal … to mi vůbec nemusíš říkat … to je ale náhoda … to je nad slunce jasný, to by i kreténa napadlo, že to smažeš … nestih’s to večer, že jo, to ses zase namazal, tak hned ráno, ale máš smůlu hochu, tady mám zapsaný i číslo! – a šermuje mi tím cárem papíru před očima.
Poslední záchrana, volám to číslo: Tady Zdvíhací technika, u telefonu Rumpál!
Lapám po dechu, Zdvíhací technika? … co to má znamenat?... a: Promiňte, promiňte, asi jsem si spletl číslo!
To asi nespletl!… – na to Zdvíhací technika …už mi voláte z tohodle čísla dneska podruhý!
Aha, tak manželka už volala také, ještě než jsem šel se psem. Tak … ale hlas je to mužský, tak … to je dobrý, … říkám si …přece si žena nemyslí, že já … a nakonec, máme přece dvě děti! … to by ji přece mělo spíš uklidnit, né?

Dusno bylo, jak by měl nastat konec světa. Po dvou hodinách mi to ale došlo, přece … přece včera v práci: Půjčíš mi telefon? – říká kolegyně. - Hele, mně ten můj úplně vypadl, už půl hodiny ho chci nahodit. Anebo víš co, dyť máme stejnej. Zkusíme to přehodit, baterku a simku taky … jó?
Vykonáno, její aparát nic, můj však funguje i na její 'náplně'.
- A můžu si poslat dvě tři SMSky? -
- Klidně … mám neomezené volání!- souhlasím, aniž si uvědomuji, že jede na 'simku' svou.

To je ono – dochází mi a hned, byť je sobota, volám domů kolegyni: - Co to bylo za SMSky, co!?
- Normální, co by?
- Jaký normální?! – zvyšuju hlas: Vyklop to, je hroznej průser! – a líčím jí, co se stalo.
- Propána… – cítím, jak lape po vzduchu: Vono to v tom telefonu zůstalo?!
- Zůstalo, nooo!
- Ale dyť tam byla moje simkarta, ne?
- Tvoje simka, ale můj telefon, von má svou paměť!

Tak se to snažím manželce vysvětlit, ale vše zbytečné. Před námi víkend, ten asi bude stát za to. A můžu ti říct, že opravdu stál!"
Na argument, že to byla kolegyně, manželka trumfuje těžkým kalibrem: „Tam nebyl podpis, proč se nepodepsala, … když volá z tvýho telefonu, tak jak může vědět, že to byla ona?!“

„V pondělí v práci: Jak to mohl vědět, žes to byla ty … z mýho telefonu?“
„Nevím, ale věděl to, dycky to ví!“
„Celou situaci ještě jednou probíráme a … najednou … je to tady!
Vždyť tam byla ta moje SIMkarta! – vítězoslavně kolegyně: Tak to přece pozná, moje číslo … a to pozná!

Pravda, pravda, tak jednoduché, jen to poskládat. Dávám to vědět po telefonu manželce, no, žádná sláva, ale vlídnější už to bylo.

„No a … jak to dopadlo? … jak to dopadlo?“ – jsem zvědav.
Řeknu ti to takhle…“ – na to kamarád a dokončuje příběh.

„O tři dny později: Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma. – na mne kolegyně sotva přijdu do práce. - Tobě? … už nikdy! Nikdy! … Leda … že … by...
- ???
- …s tím souhlasila žena! – a už se jmu jí vytáčet.
- Ne ne neee – nevolej!
- …ale to už: Kolegyně zas potřebuje půjčit si telefon… – a nestačím ani domluvit a:
- Ale ať se podepíše!!! Tak ahoj!
- Ahoj!
- A bude to kyselo?
- Jo, už ho máš hotový!

A to je konec vyprávění i odpověď na tu otázku v nadpise. Jak jsem zaznamenal, tak píšu, ale uznáte, kdybych to takhle chtěl vymyslet, tak nevymyslím … to musí sám život.
PS: … a pozor na mobily!
Milan Brož