Buď zdráv, Jablonče! Ty mě vítáš?

Po čase se vracela domů, za sebou měla mnoho hodin strávených na různých autostrádách, a konečně to bylo tady. Vjezd do známého města. Leč ubitá cestou a znavená ani nijak neprožívala to, že už je doma. Nic. Jen jízda a zase jízda. Až najednou, snad by se to s trochou nadsázky dalo přirovnat k blesku, který ji probudil. Tak ji oslnilo Horní náměstí. Kolem třetí hodiny ranní, rozsvícené vánoční ozdoby, a vůbec celý ten prostor jakoby zářil. V tichu noci to působilo až posvátně. Obrazně řečeno, zůstala v úžasu stát, i když projížděla. "Buď zdráv, Jablonče! Jaký jsi krásný! Ty mě vítáš, že jsem zase doma?" Naplněna radostí a novou energií, dojela zbylé kilometry až k vratům garáže. S nádherným pocitem, jak je to město stejně krásné, šla spát. Byl to vlastně poslední den v roce, Silvestr. Pak večer, kdy se ocitla opět na Horním náměstí, už ji však nepřipadalo tak krásné. Ani další den, na Nový rok, ani další 2. ledna. Jak to? Jak to, že už tak nezáří? Vánoční ozdoby tu přece jsou stále, osvětlené je také, proč to už na ni tak nepůsobí? Čím to? Asi proto, že už ji Jablonec nevítá, že už slavobrána nestojí, protože už odnikud nepřijíždí, protože už je prostě jen doma. (jo)