Dvojnásobná vánoční radost. Díky Vám, studenti od Balvanu

„Hrůza, pani, hrůza, že? … ta naše mládež!!! … kam to spěje, ten svět, kaaam to spěje?“- lomí rukama postarší dáma. Druhá, posluchačka, jen přikyvuje a řečnice pokračuje:„Eště, že sem už tak stará … těch konců, hrůza, zaplať Pán, se už nedožiju!“

„Ale jděte…“ – pletu se dámám do hovoru, „… nesmíte vidět jen jedno, pojďte, pojďte, něco Vám ukážu, zavedu Vás!“ Tiše pootevíráme dveře stacionáře Domova a centra denních služeb v ulici U Balvanu v Jablonci nad Nisou … no „hned nad tramvají“ dá se říct. U vyzdobeného stromku houf děvčat, klientek tohoto zařízení, a spolu se svými „tetami“ každá hledá ten „svůj“ dáreček, aby se už už s ním mohla potěšit.

Vraťme se však v čase o týden, deset dní zpět. Každá z děvčat pilně vytváří, ta samostatně, ta s pomocí „tety“, vánoční ozdobu, do které vepíše i své tajné přání. Ale kdeže na ten jejich stromek v Domově, kdepák, to byste se moc mýlili. Adresou určení jsou ty ozdobičky pro Vánoční stromek, Studenti Gymnázia U Balvanu. Však to mají k sobě co by kamenem dohodil.

„A tak to funguje už leta, víte!“ – vypráví nám vedoucí stacionáře paní Petra Pilná. „Holky se na to vždy moc moc těší, a studenti, ti také. Opravdu!“

Pořád ještě nerozumí, ty dvě dámy, které jsem pozval, však jejich pohledy to vyjadřují jasně, proto paní Petra pokračuje: „Trvá to už leta, 'holky' vyrobí ozdoby, vepíší své skromné a tajné přáníčko, na „gymplu“ jimi vyzdobí stromeček a studenti si je pak rozeberou. Během pár dní připraví dárky přesně podle přáníček a 'holky' si pak tu nadílku, jak vidíte, rozdělí tady u nás doma."

Dámy znovu nahlíží na tu kupu radosti … i jednotlivých dílčích radostí, tady v klubovně na konečné tramvaje. Zrak dam se mlží, je potřeba i kapesníčku. A paní Petra ještě dodá: „A nemyslete, se stejnou se můžete setkat i u 'děcek' na gymplu, a to napětí, když zkoumají ta přáníčka našich 'holek' …a s jakou láskou a pečlivostí pak ty dárečky připravují, to byste koukaly!“ – koukaly koukaly, ale ne teď, obě dámy slzí už zcela nezakrytě, a než se rozejdeme, ještě paní Petra: „Víte, musíme těm študákům poděkovat, moc a moc poděkovat!“ Rozcházíme se, ještě utřít oko a: „Tak Vám, pane, moc za ten exkurs děkujeme, moc! Otevřel jste nám oči.:

Pro paní Petru Pilnou napsal Milan Brož