Ranní jablonecké nesnáze

Paní Ludmila někde nachladla, až z toho ztratila hlas. A protože ten den potřebovala alespoň trochu hovořit - jela do Prahy k panu docentovi na slyšení, vypila před cestou asi litr horkého čaje, kloktala sůl a prolévala hrdlo Švédskými kapkami. Vstala ten den už ve 4 hodiny, aby to všechno stihla. Autobus jí jel ze vsi v 5.03 hodin, z Jablonce do Prahy v 6.00. Kdyby nebyla tak indisponována, šla by pěšky, ono je to z kopce a za půl hodiny by byla na jabloneckém autobusovém nádraží. Ale jelikož to bylo v lednu, jak byly ty třeskuté mrazy, raději zvolila jízdu autobusem, i když pak musela ve městě dlouho čekat na další spoj.
V 5.13 byla v Jablonci. No a po tom litru čaje, možná ho bylo ještě více, potřebovala na toaletu. Jenže... Na autobusovém nádraží WC až od 6 hodin. "Co teď?" pomyslela si paní Ludmila a maně se rozhlížela kolem sebe. Tolik světla tu bylo a na to, že bylo teprve čtvrt na šest ráno, docela dost lidí, no úplně rušno! Tak tady to nepůjde... Vzpomněla si, že jsou přece nějaké toalety v Soukenné ulici, snad se tam hází peníze a ony se pak otevřou. Ačkoliv v tom mrazu nechtěla nikde chodit, aby hlas (tedy spíše skřehotání), které léčebnou ranní kúrou trochu nabyla, zase neztratila, nezbylo jí nic jiného, než se tam vydat. V ulici míjela Mirka, jehož taxi zahalilo okolí výpary z vozu, že se ani nadechnout nemohla. Mirku, Mirku... No jo, ona je zima, tak se musí přece Mirek v autě zahřát.
Toužebně se dívala na kabinky, kde to svítilo zeleně. Je tam volno. Jenže ... až od 6 hodin. Sice "täglich", ale až od 6 hodin stálo na tabulce. Tak co teď? Potřeba byla tak nutkavá, to přece nemohla paní Ludmila do Prahy vydržet. Tu ji napadlo, že disponuje jedním klíčem od jedné místnosti ve městě, kde je také toaleta! Paní nelenila a rychle tam spěchala. "Ale co když budou hlavní dveře zamčené? No ty budou asi zamčené!" přemítala paní Ludmila cestou, neboť od hlavních dveří klíč neměla. "A to jsem nechtěla dnes nikde chodit! To jsem mohla jít taky pěšky a někde za stromem se vyčůrat," hovořila si v duchu. "No jestli bude vchod zamčený, tak si budu muset najít nějaký tmavý kout a... Město neměsto, jinak to nejde!" pokračovala v intrapersonální komunikaci. "Když město nemyslí na ty lidi, co chodí na šestou třeba už do práce, nebo někam brzy jedou..., tak to budu muset asi takhle udělat."
Dveře byly naštěstí otevřené, paní Ludmila si mohla důstojně dojít na toaletu, dokonce se zde trochu ohřála, neboť tu bylo pěkně teplo. A že nevíte, kam vedly její první kroky na Černém Mostě... Ono vypít litr (možná i víc) tekutiny před cestou není zrovna dobrý nápad. Jenže paní Ludmila potřebovala přece mluvit..., a to bylo v tu chvíli  pro ni na prvním místě. Nic jiného neviděla, neslyšela. (jo)