Co my víme?

„Co my víme o 'našich' Vietnamcích?“

„Co? No řekněte, pane … paní!?“
„Víte, ty hygienický podmínky v jejich krámech…“ – to první, a už se to sype, přidávají se další: „drogy, mafie, neplatěj daně ... a tak!“ „… ale také přece děti, jejich děti … vychovaný jsou, a dobrý, ve škole opravdu dobrý, k nejlepčím patřej, paní, víte!“

Tak, tak nějak tohle víme. Že jsou pracovití, začínali po revoluci na igelitových plachtách na chodníku, zboží – tedy jeho kvalita že vzrůstá, vrátili malé prodejny potravin do center měst i na vesnici. To je dobrý, ne?

„A dál?“ … hm … to je tak asi všechno. Ale, například, kdo ví, že dnes, tedy 1. únor, je pro Vietnam začátek nového roku. „Aha, jako Čína, že jooo!“ Jo, … ale věděli jste to? ... o Číně ano, ale o Vietnamu. A ještě, ten rok, upřesním, je ve znamení koně.

X X X

„Jak se maj vietnamský holky?“ – to se opakuje pokaždé, vstupuju-li do 'mého' vietnamského obchůdku. Je to taková hra, prvně si myslela – ta prodavačka, spolumajitelka, manželka, že si dělám nemístnou legraci, ale po vysvětlení z toho vznikl takový zvyk, hra. „Dobý, dobý…!“ – usmívá se vždy. „A děti?“
„Takyyy takyyy!“ – a pak jdu nakupovat.

Tentokrát však ne, bylo to trochu jinak: „Dneska neee, … smutný … smutnooo, nooo, … spínooo, spín…???“
„Splín myslíte!“ – dodávám
„Jo jooo, spilín!“
„Jeee, to mě mrzí … a coto toto?“
A pak už to povídání šlo, občas jen malá otázka, např: „Co táta, děda, manžel … a tak, ale také – co válka!“
A paní povídala a povídala. Smutno jí bylo, chtěla se vypovídat. Tak se s vámi podělím, opravdu to stojí za to.

X X X

Rodina, manžel, tři děti … tu nejstarší už mají na gymplu, tak si spočítejte, jak dlouho jsou spolu. Poznali se až tady. Doma ve Vietnamu rodiče, maminku, tatínka a bratra. Neviděli se celou dobu, cesta je drahá. Je přímo z Hanoje. A k tomu Novému roku … „Něco jako dady vaše Vánoce,“ – vysvětluje, vzpomínky letí, stesk … však stačí si nám chlapům odvedeným vzpomenout, jak bylo na vojně přes svátky smutno.
Ona mluví dobře, občas hledá nějaký termín … pomůžu a řeč pokračuje. Válka … když končila, byl jí jeden rok, sama nepamatuje. Babička ji hodně vyprávěla, jak o Francouzích, tak Američanech. Poslední záchvěvy války, poslední pokusy Američanů to zvrátit, skupinové vrtulníkové nálety na Hanoj, úprk mimo město, nezvěstný děda a tak. Nakonec se rodina ale zase sešla, měli to štěstí, bez ztrát.
Pán tu řeč „láme“ hůře, ale domluví se. Je o dvanáct let starší, válku pamatuje. Táta vozil proviant pro bojovníky, přes čáru. Pořád to vycházelo, až jednou … se už nevrátil, byla to jízda poslední.
Domů, rádi by, rádi … ale kvůli dětem: „Víte, dyž dady máte korupci, tak tam u nás stokrát tysíckrát mijilonkrát věčí. Byrokracije, úřadníci vládnou. Tam děti nemaj známky za do co znaj, ale co zaplatěj … rodiče, chudý chytrý dítě to má zbytečný, dyž rodič učitelí nedá zaplacení. To ani nevíte…,“ – a paní pokračuje o tom, jak její bratr inženýr, chytrý člověk, prošel až k závěrečným pohovorům u japonské firmy … pak jsme se domluvili, o Canon se jednalo … a potřeboval úřední potvrzení, že ten diplom „udělal“. Ano, to je ta byrokracie. Ale houby platný by mu byl celý diplom, kdyby pořádně tomu úředníkovi, aby svou povinnost udělal, nezaplatil – to je ta korupce. Nelamte si hlavu, já vím, diplom je jeho, ale kdyby nezaplatil, nemá potvrzení, nemá práci. Holt jiný kraj, jiný mrav. Tak jsme hovořili, až přišli další zákazníci, a zákazník je pán … že, alespoň by to tak mělo být. Jak je to u nás, víme … jak ve Vietnamu jsem malinko naznačil. To abychom alespoň něco o těch pracovitých lidech věděli.

Nakoupil jsem za dvacet šest korun … a ještě malou supliku mi dovolte. Paní si přesně pamatuje data podpisů mírových smluv v Ženevě v roce 1973, i dalších milníků, v jejich národě, sjednocení Vietnamu apod. Víte, v tom jsem jí až záviděl.

Milan Brož