„No a dál, jak to bylo dál?“
„No jak by to bylo…,“ odpovídám kolegyni, čtyřicet plus, dvě děti, bez vztahu, … a pokračuju: „... odvezli jsme ji do toho gerontologického rehabilitačního ústavu, kde...“
„Ale na to se neptám!“ mi kolegyně skáče do řeči, „… já se ptám … však víš na co!!!“
„No jak by to bylo dál …, pořád o něm mluvila, jestli se přijde podívat, jestli ho znám, … a že k ní domu chodí večer a dává ji spát, dycky čeká u postele, až ona usne, no … tak, jako normální ošetřovatel.“
Kolegyňka kulí oči a já pokračuju: „… něco málo přes padesát, hudebník a vyučený kuchař, sem tam nějakou ňamku ukuchtí, nakoupí a … to je důležité, starý mládenec!“
A pokračuju, jak babička všude, i při příjmu sestřičce, zrovna tak rehabilitce a nakonec i paní doktorce, i paní od oběda, vypráví, že má zase velikou lásku, že to už nečekala a tak., a když jsme zase osaměli, povídá: „Víš, Miláne…“ – ona mi říká Miláne, „víš, já o tom přemýšlela, ten rozdíl věkovej mi nevadí, ale stejně, … víš … já ho do ničeho nutit nebudu.“
„Proboha … a kolik jí je!“
„V létě devadesát tři.“
A kolegyně, jak se dala do smíchu, tak hned vážně …: „Hm … a myslíš, že mne taky ještě něco takového potká?“
No … to bych nesměl být já, odpovídám: „Ty máš eště dost času, tak v naději seš pořád! …
… ale stejně…,“ pokračuju, „… můžeme se tomu smát, můžeme se nad tím pousmát, … ale nesmíme se tomu vysmívat!!!
MW
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?