Komunální volby

- nezlobte se,
do letošních komunálních voleb skutečně nejdu!!!

„Tak si to představ…,“ vypráví kamarád, sic bez bytu, zato s třiadvacetiletou žádostí o něj, „… byt žádný problém, říkal, jen zajít tam a tam!“
„Tak vidíš … ještě že ses ho šel optat!“ odpovídám.
„No, nešel, u dvojky bílého jsme se potkali, ale jak povídáme dál, tak najednou, že … ale ať se hned nevyjadřuju, ať si to rozmyslím, s tím bytem že to vůbec nesouvisí, ale … no …!“
„No? ...“
„… no že by bylo dobrý, … a na podzim ty komunální volby, … a takovej člověk jako já … a tak, no … na kandidátskou listinu…!

Aha, a je to tady, má to háček: „Nesouvisí, jo!!! … nesouvisí??? … tak řekni ne, a uvidíš?“ a tak podobně dále rozebíráme nastalou situaci.
„A jak se to jmenuje?“
„Ale, snad ´Za naše město krásnější´, … nebo tak nějak…!“

Neutečou ani dva tři dny a na jedné z vernisáží jsem osloven: „ Pane, …Vy byste … a moh´ byste … a lidi Vás znaj, a podívejte - za naší platformu, … a Já a On, ... no víte, na podzim jsou ty volby komunální, tak jsme si mysleli, že Vy … rozmyslete se, ne ne, nic neříkejte, přijďte tam a tam v tolik a tolik, no a uvidíte …jo?! … přijdete!?“
Mám se za slušného člověka, nejsem tedy odpovědí protivnou a ptám se: „A kdo ještě?“
„No, … Já a On, a pak ještě Oni!“ tři čtyři, a další, které ani moc neznám. Ale ty dva, Já a On, … vím, z jejich funkcí, nevedou si špatně v řízení jim svěřeného, je za nimi opravdu „něco“ vidět, a tak nakonec: „Dobře, děkuju, přijdu se podívat, … ještě ale, prosím, jméno … jak se to bude jmenovat?“
„´Pro naše krásné město´!“

Jo, komunál je komunál, ten má svá pravidla, i ve volbách. Ale do těch letošních „komunálek“ opravdu nejdu … byť program je skvělý, ale má to své velké důvody … kdepák, že to je ´Za naše…´, či ´Pro naše město´, že, … ale tenhle důvod to opravdu není. Ani ten, že jsem nikdy nikam nepatřil, na své svobodě si zakládal, nikomu nemusel poručníkovat ani proti mé vůli s nikým souhlasit, ne ... ani ten důvod to není.
„Jaký? ... teda!“ se teď určitě ptáte. Tak poslyště - pardon - čtěte:

Uběhlo pár dnů … zase s tím kamarádem, a rezebíráme onu dvojnásobně stejnou situaci, ve které jsme se každý sám ocitl, on "Za naše krásné…", já "Pro naše krásné…" - kurňa, kdo se v tom má vyznat, … a budoucí programy? … pcha, stejný, jaký jiný?!, že jo, když jde o totéž město, halt „komunál“!

„Tak!...,“ povídám: „ … a teď, po dvacetiletém kamarádství, kdy jsme si nic neudělali a naopak mnoho toho společně vytvořili, tak teď půjdeme proti sobě…,“ jsem si povzdechl.
Kouká, jak … nerozumí: „Ale … vždyť… stejný program a…“
„… a … a…,“ nenechávám ho domluvit, „… a každej za jinou partaj, jo, hochu, od teď jdeme proti sobě!!!“
Nic neříká, ale … jda právě přes autobusák, padne mu oko na bilboardy: „A budeme takhle pěkně viset vedle sebe a zeshora koukat tady na to hemžení lidu a…,“ trochu se zasní, „ … taky se povozíme na autobusu, a občas sejdeme tady na gumáku.
„Jo, to jo…,“ jsem odpovědí, „ … ale taky se někdy v ulicích potkáme, a pojedeme pěkně proti sobě! A to bys chtěl???“ Na to nemá co říci, ve chvíli však tu je odpovědí s řešením: „Tak budeme jezdit na tramvaji, víš, jak jsou ty dvě spřažený, a zase to potáhneme spolu!“ a celý se rozzáří, že jest problém vyřešen. „Já nevěřím nikomu!...,“ kroutím hlavou: „… a kdo ti zaručí, že nás mimo špičku nerozpojej a na výhybce budeme stát zase proti sobě!“
Na to už je ticho, a já dodávám: „A teď si představ ty naše společné zámé a známé těch známých a jejich děti a jejich kamarády a známý a trenéry a učitele, a tak? … no!“ ho vybízím k dalšímu hovoru.
„No co!“ se zamýšlí, „budou nás volit, no!“
„Jo … volit?!?!?!“ se vysmívám a přidávám i výjimečnou hrubost, „… volit, jó, vole, voliči naši volit budou, sic nás, jó, … ale koho???“ se ptám.
„No nás! ...,“ si myslí, že je z toho venku, „… dyť to jsou kamarádi, né!“
„Jo, nás, to jo, … ale, holenku, koho … tebe, nebo mne … ha… koho?“ se ještě ostřeji, jak by již volební boj započal, táži. „A jó…,“ mi je odpovědí. „Tak do toho já, hochu, nejdu!“ končím debatu: „Zavinit rozkol našich známých, … to si na zodpovědnost teda nevezmu, to teda ne!!!“ a už si v duchu představuju Alenku, jak se kráká se Zdeničkou, Karlíček s Láďou, Jaruška je rozpolcená, mezi Zdendou a Frantou už padají - asi že se pro nedostatečnou pokrývku své lbi krákat nemohou - i rány pěstí, rozkol je nejen mezi našimi dětmi, ale už i vnoučaty ve školkách, kde paní učitelky dle názorové blízkosti odmítají pečovat o potomstvo nepřátelské strany … a tak podobně, … v našem městě vznikají dvě frakce „Pro a Za naše město“, stoupenci jednotlivých, s prapory a trubadúry, procházejí ulicemi vyřvávajíce svá hesla - jedni: „Pro naše město!!!“, druzí zase: „Za naše město!!!“ … zastavují provoz na nejfrekventovanějších křižovatkách, bojovně stojí na svých barikádách, snažíce se schovat za nás, ale my – ani jeden bojovník, radši prcháme k Seidlům na třináctku, kostky jsou již ale vrženy a zástupy nám věrných tak stát budou proti sobě, a přes rozdělující je těžkooděnce létají kostky a nedej Bože i Molotovovy koktejly. Tak, už to víte proč – do tohohle teda já nejdu, pro tohle teda opravdu do letošních podzimních komunálních voleb nepůjdu.

„… a jestli půjdu volit?!“ – ale to je otázka přece úplně jiná!

Duben 2014 Milan Brož