„Hm hmmm…“
„… třeba už tam stál … ten starej … tak dlouho, že už k tomu místu patřil. Oči už ho nebraly, … to se stává, že to pak člověk ani neregistruje.“
Nevím, … to vysvětlení mi však ulevilo, že snad takový blb ještě nejsem. Dal jsem mu jméno Oskar a vždy se pěkně, jda kolem, pozdravíme.
A tak šel čas. Bylo ho vidět už zdáli, v pěkné oranžové vestičce, čahoun jeden, vyčuhoval tam ve své čepičce nad lid ostatní, v těch místech se začasté, kvůli zastávce MHD, davově vyskytující.
„Ahoj Oskare!“ – a aniž bych čekal na odpověď, mašíruju si to za svým. Leč, co pár kroků, dochází mi, že něco nebylo s Oskárkem, občas si říkáme zdrobnělinkou … no za ten čas jsme se i přes značný věkový rozdíl skamarádili, …. prostě že s ním něco není v „ažúru“. Časová tíseň nedovoluje se navrátit. „Tak příště!“ – říkám si.
„Ahoj Oskárku!…“ – při dalším setkání, a pátraje, co mi minule tak „neštymovalo“, dodávám: „…tak jak je, denně ve službě, to není lehký … za každýho počasí … kolikpak ti dávaj? … ti tví šéfové slavní.“ Ale Oskar – chápu, musí být se zaměstnavatelem loajální, mohl by přijít o flek, že jo … a v dnešní době, no, hledejte si jinej – Oskar prostě ani slovo. Tak ho obzírám ze všech stran, a jako vždy dokonalost sama. Už se začínám před kolemjdoucími stydět, že snad jsem … ale né, to né … už už chci jít a „Mám to!“ – radostí si skoro až, i ve svých letech, poskočím. „Boty, jsou to, boty!“ – vykřikuju nahlas. A opravdu, prevít jeden oskarovej, kašle na svý boty. Kde byl jejich „glanc“ původní, tam prach, špína. Hrůza, prostě jak říkávala moje babička, česká Sudeťačka: „Jo. Jo, nahoře huj a dole fuj!“ – a doslova tak to bylo.
Bez řečí otvírám a hned ode dveří: „Nemůžete na něj trochu dohlídnout! Dyť dělá vostudu nejen sobě, ale především vám!" – a nečekaje na odpověď, „Prásk!“, bouchnou za mnou dveře a s pocitem dobře vykonaného odcházím. „Člověk si má říct svý,“ – si už na ulici ještě pro sebe potichu brblám.
Nebudu dlouho napínat. Oni i Oskar se na to, tedy na ty boty, vykašlali, přestal jsem ho proto i zdravit. Ale Oskar nic, jako by mu bylo jedno, že přišel o kamaráda. A když jsem to jednou zasejc nemohl vydržet a vlítnul do té firmy: „Koukejte, to už jste ale fakt pro vostudu…“ a rychle ještě „že já vás dám do novin!“ ,mě vyhodili.
Ta ostuda, ještě dnes za sebou – a zastávka byla zrovna plná – slyším ten „hysterák“: „Do novin, jo!? ... pane, tak bacha, do novin dám já vás! A do policie taky!!! … už dlouho sleduju, jak se tu furt vochomejtáte … co máte za lubem, co … osobo jedna, celá ta zastávka mi bude za svědka … a vy si ještě dovolujete…!“
Víc jsem neslyšel, zostuzen – a pro dobrotu, na …., ale tak to bývá – jsem rychle vyklidil pole a za nejbližším rohem, byť si tak cestu prodloužil, zahnul. Nějakou dobu jsem se tomu místu vyhýbal a raději chodil oklikou. Nakonec mi to ale stejně nedalo a hrdinně vykročil původní trasou. Oskara, samozřejmě, už z dáli vidět, přidávám do kroku, těším se na shledání … ale, co bych povídal, ty boty … a tak rychle smutně odcházím.
X X X
„Ano, ano paní, ten krém jednou, černý, ano, a ten kartáč také … děkuji, děkuji!“ … a o deset minut déle klekám na zem před Oskara, otvírám krém, beru do ruky kartáč a „tý blbý figuríně“, a na vlastní náklady, ty její pracovní boty „bigluju“, že za chvíli jsou zas „glancovní“ jak zrcadlo.
Ještě jsem se nestačil ani zvednout, a už nad sebou slyším tu „hysterku“, dnes však ale v úplně jiné tónině: „Je, pane, to mu to zase sluší, že jooo? … to jsem nevěděla, že ste takovej hodnej, tak… poďte na kafe!“
Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat
Co Vy na to?