Nevíte, kam mizí levá rukavice?

Přišla zima, ne žádný „krut“, jak by řekl Vlasta Burian … tedy kruté mrazy, jak meteorolozi a meteorologyně avizovali, ale pod nulu se to přehouplo, trocha sněhu, no … žádný zázrak, zvláště pro nás, co jsme zvyknutí. Nenosím rukavice, nepotřebuji, …a jdu-li někam spěchem, zahřeju se a už vůbec ne. Ale můj patnáctiletý pes, … aha, už to slyším, ty posměšky: „Váš pes nosí rukavice? … neříkejte?“ … a tak podobně, ale ne ne, tak to není. Chci říci, můj patnáctiletý pes už, … to víte, spočítejte, kolik mu je v těch letech lidsky … už tou energií neoplývá, a při vycházkách to se, než řádná chůze spíše, už jen tak „plincáme“, a to pak, zvláště fouká-li, opravdu „zaleze“.
A tak, sedě při ranní kávě: „Nevíš, kde mám rukavice?“
Určitého brouknutí se mi sice od ženy dostalo, ale pokládat to za odpověď,  jsem si opravdu netroufnul. Leč za chvíli, žena z ložnice, náruč plnou čehosi, co následně, se slovy … tedy pardon, se slovem „Tady!“, vrhla na křeslo. Pěkná hromada toho byla.

Dopil jsem kávu a jal se prozkoumávat tu hromadu. To vám ale bylo rukavic. Tak je postupně rovnám na sedačku, abych mohl lépe párovat. Osmnáctero jsem jich napočítal. Pardon, zase špatné vyjádření, „osmnáctero“, to by bylo párů, že? Tak tedy osmnáct. Ano, osmnáct rukavic … jasně, poznávám je, ta doba, co se tu přede mnou odvíjí, jako bych prohlížel fotografie, jasně, jasně … a tyhle, teda „tahle“, to děti ještě bydlely doma … a tahle, tu kluk na horách tenkrát nechtěl na lyže, styděl se za ně, … a támhleta, „jé … pamatuješ, v těch jsem tenkrát v Tatrách měnil tu gumu, to byla slota, panečku!  … a co tahle?...“   Tak kus po kuse vidím kus svého života, své děti, příběhy. Opravdu celá nejméně dvacetiletá historie se tu těmi rukavicemi promítá. Hezky jsme, opravdu hezky, zavzpomínali.  No nic, rovnám rukavice, pěkně v řádky, jak když je u myslivců výřad zajíců. A opravdu, černá předtucha se naplnila … od každého páru jenom kus jeden. „No nic,…“ říkám si, „tak to nějak zkompletuju, jsou si podobné … některé a…“
Houby s octem zkompletuju. Všechny pravé, věřte nevěřte, všechny pravé … pravá, pravá, pravá … zase pravá!!! Ani jedna levá. Jsou tu rukavice sportovní, společenské, obyčejné pletené ... i dvoje palčáky, takové polopracovní, ale pravé, jenom pravé! Tak! Jako bych byl bez ruky, ani jedna levá. Tak mě to zaráží, že nevím co s tím. „Jak je tohle možné!“ – mi stále dokola hlavou zní otázka, a další „Čím je to způsobeno?“ Snažím se v paměti o cestu zpět časem, pátrat, jak ke ztrátám docházelo. Nic, nic … temno. Přemýšlím, kdy a jak si sundávám jen jednu rukavici, „Více pravou či levou?“ a „V které kapse je nosím?“ - a tak, ale ani po této analýze nedocházím žádného závěru a zcela malomyslním.

Proto, mohl-li byste někdo poradit, máte-li někdo nějakou zkušenost s podobným, nějaký léčitel či chiropraktik, čarobába či čarodědek, … nevíte, nejedná se náhodou o nějakou poruchu osobnosti, či o její rozpad, povahovou úchylku nebo vadu charakteru? … dejte mi, prosím, vědět … abych s tím začal něco dělat, zatím si jdu koupit nové.

Milan Brož