Michal Viewegh a nastavení všehomíra

Michal Viewegh leze prý svou ufňukaností na nervy. Tak to píše recenzentka Klára Kubíčková v českém periodiku, kde hodnotí spisovatelovu poslední knihu, kterou psal poté, co přežil stav, kdy mu praskla aorta. Přesně to novinářka píše takto: „První polovinu knihy leze čtenáři ukrutně na nervy.“ Zde by bylo záhodno vznést dotaz, zda se Klára Kubíčková ptala ještě dalších čtenářů na jejich pocity při čtení, či zevšeobecnila svůj subjektivní názor. Věřím, že všem lidem, například těm, kteří zažili něco podobného či k tomu měli blízko, na nervy neleze.

Pan Viewegh ve své nové knize prý píše: „Vím, že bych se mohl cítit líp, kdybych pořád nehledal viníka toho, co se stalo, viníka, který neexistuje.“ Pan spisovatel se na tomto místě však mýlí. Viník, nebo lépe řečeno příčina, existuje. Nejsme žádnou hříčkou osudu, všechno, co se děje, podléhá nějakému řádu. Tomu řádu, který drží celé světy. Ne jen ten náš viditelný, ale i ten, kam naše oko, ani s pomocí různých přístrojů, nedohlédne. Ono totiž v tomto všehomíru, nebo jak to výstižně nazvat, něco vládne. A to „něco“ má své zákony či zákonitosti. Tím „vladařem“ je původ všeho života, zdroj života, to, z čeho všechno ostatní vzniklo, nebo lépe řečeno bylo vytvořeno. Někdo „to“ nazývá Bohem, někdo sílou, někdo Stvořitelem, někdo prazákonem, někdo možná jinak. Ale to snad není rozhodující. Rozhodující je, abychom se do těch daných zákonitostí vřadili, neboť jsme jejich součástí, a nepůsobili rušivě. Představme si ty zákonitosti třeba jako obrovské soukolí, kde každé kolo má své místo a jakmile na něm není, tak vznikají poruchy. Žijeme v době tzv. new age, tedy nové doby, kdy bychom se měli s tímto světovým řádem nejen už konečně dobře seznámit, nýbrž se podle něj také řídit. I ve škole existuje školní řád, který je nutno dodržovat, a za jeho nedbání následuje nějaký postih, který žákovi, potažmo i třeba jeho rodičům a dalším lidem v jeho okolí, znepříjemní život. Domnívám se, že právě prožíváním nějakého utrpení, tísně, ať už ve fyzické či psychické rovině, je nám dnes těmito zákonitostmi říkáno: „Víš, člověče, svět je nastaven tak, abys v něm našel radost a štěstí, ale nesmíš to nastavení rušit.“

Jaroslava Očenášová