Polední světlo i v Praze

„Už jsem tady 24 hodin a chci domů,“ povídal v pátek na Černém mostě krajan z Jablonce.
„No já jsem teprve přijela a vracím se až zítra.“
 „Mně se tady nelíbí…!“
„No tady to není zrovna moc pěkné, ale jsou místa, kde je v Praze taky hezky,“ namítám. Leč krajan rezolutně kroutí hlavou, že ne.
„Když se podívám z Královky na Jablonec … to se ničemu nevyrovná,“ stojí si na svém Jablonečák.

Tak přít se nebudu, beru kufr a mávám na pozdrav. Praha umí být přece také krásná, až nádherná, samozřejmě jinak než Jablonec a okolí. V Praze dýchá duch historie, na Královce zase spíš duch Jizerských hor. Ještě téhož dne jsem mohla být svědkem tiché podvečerní atmosféry na Břevnově, jen několik metrů od dvouproudé silnice. Posuďte sami.

Páteční podvečer na Břevnově

 A druhý den o polednách mě kroky přivedly ke krásným vrbám na Praze 4. Mimochodem zase to bylo v blízkosti hlavní (dvouproudé) silnice. Vždycky žasnu, když v tento polední čas na chvíli všechno všude ztichne. Všimli jste si toho taky? U Nisanky, v Jablonci, v Liberci, ve Bzí, na Královce, v Žitavě a teď jsem zjistila, že i v Praze. Na okamžik bylo i tady v rušném městě ticho, až jakoby vnitřní ticho, hluboké. Ráda se v tento čas zastavím a poslouchám ho. Moc se mi líbí, jde poslouchat také srdcem, a je to takový zvláštní stav. Trvá to třeba jen několik vteřin, ale je to silné. Jednou jsem četla dětem pohádku o poledním světle. Poledním světlem tam byl nazýván polední klid v přírodě, kdy všechno utichlo a sklonilo se před svým Stvořitelem. Když jsem to zvláštní ticho poprvé objevila, vzpomněla jsem si na tuhle pohádku. Že by se opravdu něco takového dělo? V pohádkách bývá přece ukrytá pravda. 

Polední světlo na Praze 4

Napsala a vyfotila El :-)